Působivá čísla: na 420 kilometrech železnice, která měla za druhé světové války spojit Thajsko s Barmou, pracovalo zhruba 250 tisíc asijských dělníků a válečných zajatců, polovina z nich na stavbě zahynula. A těch asi 125 tisíc mrtvých během jediného roku je o něco málo víc, než kolik je slov v románu australského spisovatele Richarda Flanagana Úzká cesta na daleký sever, oceněném v roce 2014 Man Bookerovou cenou a nyní vydaném v češtině.

Flanaganovi za námět posloužil právě příběh australských válečných zajatců, kteří na japonské železnici smrti pracovali, trpěli a umírali. A vazba je tu ještě užší: Flanagan román věnoval válečnému zajatci číslo 335, svému otci. Ten zemřel v den, kdy syn román dokončil.

Flanagan napsal obsáhlou válečnou prózu, která znova vytěžuje látku známou ze silně přibarveného filmového zpracování Mostu přes řeku Kwai. Na rozdíl od Pierra Boulleho, jehož román se stal předlohou filmu, se však Flanagan neomezuje jen na prostředí pracovního tábora v thajské džungli. Jeho ambice je větší. Flanagan vypráví také milostný příběh hlavního hrdiny Dorriga Evanse a vedle toho se více věnuje i protistraně.

Japonští dozorci jsou sice i tady líčeni především jako stroje na krutost, ale Flanagan jim přece jen dopřává jakýsi vývoj, když je provází i po válce a stejně jako Australany je nechává neúspěšně rekapitulovat, co se to vlastně odehrálo. Každý se s traumatem vyrovnává, jak umí, jeden hrobovým mlčením, jiný milostnými pletkami, třetí tak, že si lže do kapsy. Flanagan to ovšem staví tak, že ze zkušenosti pracovního tábora stejně není úniku.

O Úzké cestě se někdy mluví jako o velkém válečném románu. Jistě, všechny ingredience tu jsou: utrpení, láska, dokonce i na poezii sem tam dojde. Jenže ty ingredience se tak docela nepromíchaly a v talíři plave i dost kuchařových vlasů. Každou část knihy například uvozuje haiku, ale působí jen jako ornament − ze senzitivity japonské poezie do románu nepřešlo nic.

Podobně účelová se zdá také záliba hlavního hrdiny v anglické poezii: vypadá to dobře, když se může dívat "na Amyino nahé tělo, přes křivku mezi hrudí a bokem…" a do toho recitovat Tennysonovy verše o měsíci. Jen jestli už to není kýč. Úzká cesta na daleký sever se literárně často pohybuje na hranici únosného.

kniha

Richard Flanagan
Úzká cesta na daleký sever
2015, Odeon, přeložil Jiří Hrubý, 504 stran, 399 korun

Úzká cesta sice má jasné těžiště v událostech na železnici smrti v roce 1943, ale vše ostatní jako by se dělo v trochu odtažitém bezčasí. Životy postav tu poskakují sem a tam, struktura románu je zastřená, pozice vypravěče nejasná. Má to být silný příběh, ale jako by si sám o nic neříkal a Flanagan ho musí různě postrkovat. Někdy se mu to daří, ale jindy se opakuje a ještě jindy z textu trčí záměr jako sláma z bot.

Patrná je především úporná snaha napsat osudový milostný příběh − to by ovšem autor nesměl tak často pronášet nejrůznější banality a filozofovat jako moderátor nočního proudu: "Prostě život," opakuje několikrát. "Prostě rodina."

Prostě další román, který sází hlavně na to, že válka + láska = literatura. Jenže když člověk přečte nějakých sto tisíc slov a zůstane v něm pocit, že se o životě nic nedozvěděl? Devatenáct slabik japonského haiku někdy řekne víc.

Související