Ze dvou tmavomodrých dodávek, které před jedenáctou dopoledne přijely na liduprázdný most, vystoupilo několik mužů. Mezi šedivými postavami agentů FBI vynikal kníratý padesátník s obrovským hnědým kožešinovým límcem a tmavým kloboukem na hlavě. Následovala ho drobná a navzdory nedávno oslaveným dvaačtyřicátinám velmi atraktivní plavovláska, v černém norkovém kožichu a bílé kožešinové čepici. Byli to Karel a Hana Köcherovi.

První únorové úterý roku 1986 foukal nepříliš ostrý, ale vlezlý vítr. Mrzlo tak, že tenký led pokryl i řeku Havolu. Glienický most, spojující Západní Berlín s Postupimí, byl zasypán sněhem. Východoněmečtí pohraničníci jej před chvílí přičinlivě odmetli, aby byla dobře vidět bílá čára namalovaná napříč silnicí uprostřed mostu, oddělující dva znepřátelené světy.

Víc než dvacet let předtím dostal Köcher v Praze na první pohled neuskutečnitelný úkol. A ten se mu s pomocí jeho krásné ženy podařilo splnit. Možná se mu povedlo i něco, co ti, kteří ho vyslali, ani neplánovali. Podezření svých soudruhů brzy pocítí.

Teď se však vrací domů. Cesta se trochu zkomplikovala, ale je zpátky. Není si úplně jistý, jestli je rád, že to dopadlo právě takhle, ale usmívá se.

kniha

Vladimír Ševela
Český krtek v CIA
Prostor 2015, 480 stran, 347 korun

Stejně sebevědomě se usmíval do televizních kamer po svém zatčení před šestnácti měsíci v listopadu 1984 před newyorskou budovou FBI. Tehdy se tam fotoreportéři sjeli během několika minut, tentokrát tábořili v mraze za zátarasy u Glienického mostu několik dní, protože nikdo nevěděl dopředu, kdy ta chvíle přijde. A je to velká chvíle. Pro svět, a hlavně Karla Köchera. Vždyť ho právě vyměňují za nikoho menšího, než je světoznámý sovětský disident Anatolij Ščaranskij, který se za několik let stane ministrem izraelské vlády. Ten po mostě sloužícím k výměně špionů a vězňů od roku 1962, kdy tu byl Američanům vydán pilot Francis Powers a Sovětům agent Rudolf Abel, přešel před půlhodinou opačným směrem než československý agent. „Chtěl jsem mu říct šalom, ale nevyšlo to,“ lituje Köcher. 

Jeho život byl plný neuvěřitelných zvratů. Před pouhými osmi dny byl Karel Köcher odsouzen k doživotnímu trestu v americkém vězení a nyní, po necelých dvě stě hodinách, kráčí se vztyčenou hlavou po boku své zářící manželky vstříc svobodě. Alespoň tedy očekává, že Československo, byť svázané normalizací, bude svobodnější než Metropolitan Correction Center na jižním Manhattanu, kde trávil předchozí téměř půldruhý rok.

Köcher se za mřížemi ocitl jako odhalený „první krtek, který pronikl do CIA“, jak ho titulovaly americké noviny. Jeho zatčení bylo 29. listopadu 1984 hlavní zprávou zámořských televizních stanic. „Pro Čechoslováky je to hrdina,“ prohlásil právník Allen Westby, který později dojednával agentovo propuštění.

Jenže Köcher netušil, že v československých médiích o jeho činu, jenž ve světě špionáže dodnes nemá obdoby, nepadlo ani slovo. Netušil, že soudruzi, kteří ho teď u mostu objímají a dávají mu karafiáty, z něj mají strach. Nebyli si jisti, koho mají vlastně před sebou. Nehraje tady s námi někdo nějakou hru? Nechápali ani agentovu první otázku: „Kde je Honza? Jak to, že tady není Honza?“

Jediný špion východního bloku, který přelstil CIA i její detektory lži, se stal záporným hrdinou. Nevěřili mu ani doma. Köcherův příběh je natolik nejednoznačný a plný záhad, že jej dodnes nezpracoval nikdo z historiků. „Proč se dnes ještě zajímáte o toho chlápka?“ zeptal se mě ve Washingtonu David Major, bývalý kádr FBI a poté šéf bezpečnosti Bílého domu, který v USA patří k lidem nejlépe obeznámeným s kauzou Malkasian, jak znělo Köcherovo krycí jméno v americké tajné službě. „Ano, byl to jediný zahraniční agent vyslaný s cílem proniknout do CIA, kterému se to podařilo,“ připouští po chvíli Major. Pak se ale rozmluví o temném rozměru jeho úspěchu.

Jinak to viděl Vladimir Krjučkov. „Za Köchera bychom vyměnili ne tři, ale pět Ščaranských,“ prohlásil nedlouho před svou smrtí Krjučkov, v době „Malkasianovy“ výměny šéf KGB.

Kontaktoval jsem Köcherova někdejšího řídícího důstojníka KGB Alexandra Sokolova, který žije na dače u Moskvy, aby mi prozradil víc. Jenže původně slibná komunikace se později zadrhla. Proč?

Kdo byl Karel Köcher a proč se absolvent pražské matematicko-fyzikální fakulty a několika semestrů FAMU stal dodnes jediným zahraničním špionem, kterému se podařilo vetřít se do americké tajné služby a rovnou do té nejmocnější, CIA? Jediným? Možná ještě nějací takoví jsou, ale zatím o nich nevíme...

„Karluša, ten chtěl bejt vždycky hlavně slavnej. Slavnej profesor, slavnej špion, prostě slavnej Köcher,“ říká o svém kamarádovi z dětství jeho pozdější kolega z Rádia Svobodná Evropa Petr Přibík.

Na tu věc se nebudete ptát

Zbigniew Brzeziński, zřejmě nejvlivnější poradce amerických prezidentů ve 20. století, navštívil v roce 1994 Prahu. Poslední červnový den měl schůzku s premiérem Václavem Klausem. V redakci Mladé fronty Dnes, kde jsem tehdy začínal s novinařinou, mě požádal kolega Jaroslav Kmenta, jestli bych se nepokusil udělat s Brzezińským krátký rozhovor.

Před Strakovou akademií čekala na Velkého Zbiga skupinka reportérů. Dával si na čas, asi si měli s Klausem co říct. Najednou se otevřou dveře a ostatní kolegové zabraní do hovoru si vůbec nevšimnou, že vychází mladistvě vyhlížející pětašedesátník Brzeziński v doprovodu jednoho muže ochranky. Svižným krokem si to rázují přímo k místu, kde stojíme my. Vstoupíme jim do cesty. Jarda řekl: „Zeptej se ho nejdřív na Köchera.“

Jeho zdroje mu prý říkaly, že Brzeziński o něm s Klausem určitě bude mluvit.

Nejsem si jist, jestli jsem ještě před pár lety to jméno znal. Ale v té chvíli jsem zhruba věděl, kdo Karel Köcher byl. A že s Klausem ještě docela nedávno pracoval v Prognostickém ústavu a lidé si je kvůli jejich podobě pletli. Že byl žákem Brzezińského na Kolumbijské univerzitě, poté pracoval v jeho institutu a že se proslýchá, že na doporučení Poláka s dlouhými prsty vzali Čecha Köchera do CIA. Zřejmě jeden z mála omylů v prozíravosti mocného rodáka z Varšavy. Ale docela pořádný.

„Pane Brzeziński, pamatujete si na Karla Köchera a jak na něj vzpomínáte?“ vyhrkl jsem.

„Koho? Připomeňte mi, o koho jde,“ podívá se na mě ostře řezaná Brzezińského tvář úkosem. Tak jsem to ve třech větách udělal.

„Ne. Nevzpomínám si.“

Doběhnou kolegové z jiných novin a ptají se na profesorův názor na vyjednávání o vstupu Česka do NATO. To hosta z Ameriky baví mnohem víc. Pak se Brzeziński ještě otočí ke mně a řekne: „Pamatuji si na ten případ, ale na něj ne.“ A mizí, překvapivě pěšky, směrem ke Klárovu, s bodyguardem v patách.

V redakci nás učili nepromarnit příležitost. Tak jdeme taky, a když na rohu ulice čeká před přechodem, ještě se ho zeptám: „A o čem jste tedy mluvili s premiérem Klausem?“

„OK. Ale už se mě nebudete ptát na tu záležitost,“ vymíní si Brzeziński. A na chodníku nám dá krátké interview k programu Partnerství pro mír.

Pak jsem Köchera pustil na hodně dlouho z hlavy. Až před zhruba před pěti lety mě napadlo udělat se špionem, který pronikl do CIA, rozhovor pro časopis Týden. Téměř žádné s ním totiž nevycházely. „Proč s ním? Je to ten největší lump,“ divil se kolega.

Hlas tehdy šestasedmdesátiletého Karla Köchera zněl po telefonu mladě a energicky. Hned si ovšem začal stěžovat na „pomluvy“, které o něm novináři šíří. Nemám to brát osobně, ale o rozhovor nemá zájem. Zkusil jsem to znovu za půl roku. „Svoje rozhodnutí ohledně rozhovoru do médií jsem nezměnil, ale jestli chcete, přijďte na kafe, můžeme dát řeč.“ Má na svědomí lidské životy. Tajné informace získával díky sexuálním orgiím. Před odchodem do zahraničí udával své známé. Tak vyzněla rešerše příspěvků v českých médiích a na internetu, které o něm vyšly.

V Česku ho snad každý nenávidí. „Ať chcípne,“ řekl jedné kolegyni jistý historik, který s ní odmítl mluvit, když o Köcherovi chtěla napsat článek. Výběr z amerického tisku dopadl lépe: Přestože ho odsoudili na doživotí (ale za týden pustili), za oceánem ho uznávají jako jednoho z nejúspěšnějších špionů 20. století. Nebo nejdrzejších? Když ho po letech zatkla FBI, jeho přátelé v USA žasli: Jak tenhle výstřední chlapík, který se vždycky choval přesně opačně, než by se nenápadný agent měl chovat, mohl být komunistický špion? Pořád jim ale není jasné, jak to dokázal. A proč to všechno dělal.

Když se CIA a FBI na podzim 1984 společně rozhodly, že Köchera zadrží a nabídnou mu budoucnost dvojitého agenta, přičemž se z něj zároveň pokusí dostat, jaké informace se mu podařilo propašovat za železnou oponu, připravovaly se na první rozhovor celé týdny. Zvažovaly každou větu. Znaly Köcherovo vysoké IQ a i nadměrné ego. A také sklony k cholerickým výbuchům, když je s něčím nespokojen. Měly k tomu tým psychologů.

Přiznám se, že jsem od prvního telefonátu Karlu Köcherovi myslel na něco většího než časopisecký rozhovor. Příběh nočního hlídače se znalostí čtyř jazyků a diplomem z matfyzu, který podepsal smlouvu s čertem a myslel si, že ho přechytračí, mě fascinoval. Můžete ale přelstít ďábla, s kterým jste podepsali krvavý kontrakt? Jakou cenu je za to třeba zaplatit?

Dolní Břežany u Prahy, předposlední dům v tiché uličce, pak už jen pole. Vilka z osmdesátých let. Dveře otevírá hubený, ale šlachovitý chlapík s tenkým mechem na lebce a bílým knírkem. Na zahradu se u jeho nohou prosmýknou dvě mourovaté kočky. Zkoumavé, skenující, bystré hnědé oči. Zvláštně špičaté, téměř upíří uši. Svižně se pohybuje, ale napadá na jednu nohu. I tři roky před osmdesátkou prý denně běhá pět kilometrů. Teď tedy ne, pochroumal si koleno. Nepříliš útulná hala s krbem, černými koženými sedačkami a do stěny zabudovaným akváriem, které je ale prázdné. Pár obrazů-originálů, na stolku literární příloha deníku Právo.

Sedíme u lahve vína a bývalý špion se rozmluví. Hájí se, jako kdybych snad byl nějaký vyšetřovatel nebo soudce. Pak vypráví o neuvěřitelných peripetiích svého života. „Nechci ale, abyste to někde použil,“ podívá se na mě. K technice špionáže, mrtvým schránkám nebo k tomu, jak to vypadalo v oddělení CIA, kde pracoval, jsme se ale ani po čtyřech hodinách nedostali.

Asi za měsíc přijdu znovu. Začínám se ptát. Že jsem si z Archivu bezpečnostních složek vytáhl jeho nedávno odtajněný svazek čítající několik tisíc stránek, si zatím raději nechávám pro sebe. Ukazuje se totiž, že některé věci se možná udály jinak, než říká.

Jeho žena Hana se během našich dalších četných setkání v domě objevila jen jednou. Prohodili jsme pár zdvořilostních vět, a zmizela. Přesvědčit ji, aby mluvila, se mi nikdy nepodařilo. Stejně tak nepochodili operativci CIA, FBI a newyorský soud.

Při další schůzce ze mě vypadne, že jsem se setkal s prvním člověkem z řady několika desítek pamětníků „případu Köcher“, které chci oslovit. „Takže píšete knížku?“ zeptá se špion na penzi.

Hana, the game is over

Hana Köcherová opustila svou kancelář v sedmém patře Diamond Club Building na 47. ulici o hodinu později než její manžel. Mířila na schůzku se zákazníkem, kterému měla ukázat diamanty, o něž projevil zájem. Před vchodem k ní přistoupili dva mladí muži v oblecích a jeden pronesl: „Hana, the game is over.“ Představení skončilo.

Když mladíci viděli, že Češka na ně nechápavě vytřeštila oči, vytáhli odznaky FBI a řekli, že se jí chtějí zeptat na pár věcí a měla by jít s nimi. „Nebyla jsem příliš znepokojená. Myslela jsem si, že se mnou chtějí mluvit o něčem týkajícím se diamantového obchodu, jsou tam každou chvíli bankroty, přepady a někdy i vražda,“ vyprávěla Hana později lidem z rozvědky.

Dohodla se tedy s agenty FBI, že odnese diamanty nahoru do kanceláře. „Měly hodnotu asi sto tisíc dolarů, a kdybych k zákazníkovi bez vysvětlení nedošla, šéf by si myslel, že mě přepadli,“ řekla Köcherová.

Když poté v autě FBI dorazila k hotelu Barbizon Plaza a u vchodu a na chodbách viděla další agenty se sluchátky v uších, bylo jí jasné, že o diamanty nejspíš nepůjde.

„Proč jsem tady?“ zeptala se, když ji dovedli do pokoje, kde nebyla žádná postel a který byl zařízen jako konferenční místnost. Proti křeslům a gauči mířila neobvykle velká obrazovka televize. „V té chvíli mě napadlo, že je to celé filmováno,“ vyprávěla Hana. FBI pochopitelně pořizovala video i audiozáznamy celé akce.

„Hano, my víme, že jste česká špionka. Měla byste se přiznat,“ pronesl agent, který se představil jako Ralph. Hana se dala do nuceného smíchu. „To jste si mě s někým spletli.“

Druhý agent, který si říkal Dick, vytáhl z hromady listin připravených na stole zvětšenou fotografii. Byli na ní nějací lidé v letním oblečení stojící před Lincolnovým střediskem. Nic víc. Hanu trochu uklidnilo, že na fotce není ani ona, ani nikdo, koho by znala – nikdo z mužů, jimž předávala zprávy. „Máte nějaké špatné informace,“ trvala na svém.

„Nás už to ale nebaví, Hano,“ zvýšil hlas Ralph. „Jistě víte, že nás nejvíc zajímá doba, kdy váš manžel pracoval pro CIA a vy jste předávala tajné informace. Na to si určitě pamatujete, ne?“

V té chvíli Hana požádala o právníka. Agenti tvrdili, že žádný advokát není potřeba. „Karel je v tomhle hotelu taky. Pochopil situaci a rozhodl se s námi spolupracovat,“ podíval se Ralph Haně do očí a dodal, že když ona bude také souhlasit, čeká oba skvělá budoucnost.

Svatba v den atentátu na Kennedyho

Hanu někdo přivedl na večírek, který Karel Köcher v létě roku 1963 pořádal ve skladišti, kde pracoval jako noční hlídač. Nenuceně se chovající malá dívka s obrovskýma šedomodrýma očima ho hned zaujala. Není divu, byla opravdu hezká a nepůsobila nepřístupně, nýbrž přátelsky. Bylo jí devatenáct, o deset let méně než jemu. Společenská, průbojná, až neomaleně přímá, napsal o ní později vnitrácký psycholog.

Právě když Karel s novu hvězdou večírku trávil už pěkných pár minut v zaujatém rozhovoru, vstoupila Milica, která s Karlem přednedávnem začala po pauze opět chodit. Karel si ale s Hanou ani po jejím příchodu nepřestával povídat, působili vedle sebe dost důvěrně, jako by se už znali, a Milica k němu po chvíli přistoupila, beze slova mu svou drobnou dlaní vlepila facku a rozbrečela se.

„Věděla v té chvíli mnohem víc než já,“ říká Köcher. Hana vzápětí odešla, náhlé dusno jí bylo pochopitelně nepříjemné. Sama nedávno prožila nešťastnou lásku, zamilovala se do egyptského inženýra, který přijel s delegací z jejich země do malešického podniku, v němž pracovala. Arab, jenž do Prahy přijížděl opakovaně, dokonce zjišťoval na egyptské ambasádě, jestli bude moci uzavřít sňatek s cizinkou. Když se Hanini rodiče o románku dozvěděli, padlo i pár facek. Pardamcovi se pokoušeli na dceru uvalit domácí vězení a zadržovali jí dopisy. Své přítelkyni, která byla zároveň práskačkou StB, se mladá překladatelka z ruštiny Hana svěřila, že před Egypťanem, s nímž ale prý „nic neměla“, jejím životem prošuměly jen povrchní známosti s několika vysokoškoláky. Kvůli tomu, že nemá zážitky, o nichž by mohla kamarádkám vyprávět, se prý stydí.

Na Karlovi jí imponovala výřečnost, rozhled, to, že je absolventem fyziky a studoval i FAMU, že znal lidi z „kultury“, s kterými ji později seznámil. A taky že se, ačkoli byl jen nočním hlídačem, byť dočasně, jak zdůrazňoval, uměl dobře oblékat. Švihácké svršky si prý pořídil v době, kdy se mu dařilo lépe, nyní měl poněkud hluboko do kapsy. „Plat jsem měl šest set korun, tak jsem Haničku nemohl nikam moc zvát, maximálně na kafe. Chodili jsme spíš ven, do parků... A jednou v Divoké Šárce jsem ji požádal o ruku.“ Bylo to asi jen měsíc po večírku ve skladišti. Tehdy jí také přiznal, že spolupracuje s StB, má krycí jméno Pedro a chystá se na výjezd do zahraničí.

Po tříměsíční známosti se na Staroměstské radnici vzali. Pro Karlovy kamarády to velké překvapení nebylo. Hana byla po mnoha stránkách jistě nejatraktivnější žena, s níž si začal. Navíc odvážná, toužící po velkém světě a velkých zážitcích podobně jako on. „Už jsem měl těch přelétavých vztahů dost, chtěl jsem se – alespoň v tomhle – konečně usadit,“ říká dnes Köcher. Divily se spíš některé ženy z Hanina okolí. Podle již zmíněné udavačky StB byla pro Hanu hlavním důvodem svatby snaha stát se nezávislou na rodičích, kteří jí znepříjemňovali život, a Karla prý ani „neměla ráda“.

Později se spekulovalo o tom, že známost a svatbu, která se shodou okolností konala v den atentátu na Johna Kennedyho, 22. listopadu 1963, zinscenovala sama StB, aby získala ideální špionský pár. Köcher něco takového odmítá a obsah dostupných dokumentů vyvrací.

Nicméně týden před svatbou podepsal náčelník 1. odboru rozvědky kapitán Miroslav Čech alias Čada důležitý dokument. „Souhlasíme s přípravou perspektivního vyslání agenta Pedra do USA... Cíl vyslání spatřujeme v jeho dlouhodobém pobytu v USA, kde by se usadil a vytvořil si zde nový domov a předpoklady pro proniknutí do některého objektu našeho zájmu.“ Köchera měl nadále jako dosud řídit podplukovník Miloslav Gvozdek z kontrarozvědky, rozvědka se ho ujme až ve fázi, kdy budou okolnosti jeho vysazení jasnější.

Uvažovalo se o tom, že tajného agenta vypustí do zahraničí pod smyšlenou legendou už v druhém pololetí následujícího roku, tedy v roce 1964. Tohle usnesení znamenalo raketový posun v kariéře nočního vrátného, který byl spolupracovníkem StB teprve jedenáct měsíců.