Po pražských kavárnách se opět začala hrát hra, při níž se lidé trumfují názvy nejlepších filmů, hudebníků, knih či výstav roku.

Ta hra vždy končí absurdním srovnáváním nesrovnatelného, což je její hlavní půvab: byla důležitější kniha běloruské spisovatelky Světlany Alexijevičové, nebo román Michela Houellebecqa? Režíroval lépe Daniel Špinar v Národním divadle, nebo Dušan Pařízek ve Studiu Hrdinů? Měla větší význam výstava v Doxu, nebo v galerii Futura?

Čím nesmyslnější volba, tím lépe − ty páry přece vznikají proto, aby se člověk postavil za jednu věc a pak ji popsal natolik přesvědčivě, až třeba druhého přiměje po té knize, filmu, desce také sáhnout.

Přesto ta hra pomalu začíná být nesrozumitelná, protože i letos se živá kultura drobila na stále více míst, jež mají všechna svůj vlastní tep a publikum.

A tak pražské kulturní obecenstvo kromě zavedených prostorů proudilo do holešovických Jatek 78, na Nákladové nádraží Žižkov, do kulturních center Containall a Stalin, na koncerty do Fora Karlín, na taneční večírky pořádané pod hlavičkou Polygonu či v klubu Neone, za divadlem do Vily Štvanice nebo Venuše ve Švehlovce a za literaturou třeba do nového sídla Havlovy knihovny.

Jedno místo by si člověk před rokem zaručeně netipl: Veletržní palác, kam nové vedení Národní galerie poprvé v polistopadové historii přilákalo tisíce lidí na takzvané openingy, tedy vernisáže několika výstav doprovázené performancemi, koncerty a besedami. A je jedno, jestli pak návštěvník stráví víc času venku, u hravé střelnice s podobiznami laureátů Ceny Jindřicha Chalupeckého, zda uvidí Borise Ondreičku recitovat báseň natištěnou na oba konce schodiště paláce, nebo jen proplouvá davy v závěsu za umělcem Petrem Niklem, jenž si před každými dveřmi vyfukuje a zase nafukuje nepřehlédnutelný komický klobouk.

Ochozy Veletržního paláce plné lidí jsou jednoznačnou událostí a v jejich světle už nijak futuristicky nevypadají představy, jež začátkem prosince vyslovil ředitel Národní galerie Jiří Fajt. Měl k nim vizualizaci docela jiného Veletržního paláce, bez vstupní rampy a uvnitř s prolomenými patry, s novým mezaninem a sedmimetrovými stropy − zatím pořád jen vizualizaci, kterou může do života uvést až investice ministerstva kultury, potažmo vlády.

Ale pokud se do Veletržního paláce začalo chodit ve velkém, je to nejlepší důvod, aby Fajt se svými představami dostal šanci.

V bývalých docích v ukrajinském Kyjevě, v budově někdejšího skladiště těstovin, sídlí kulturní centrum Izoljacija a v jeho čtvrtém patře je věšák plný vojenských bund s nalepeným twitterovým hashtagem #OnVacation.

Byla to jedna z nejviditelnějších performancí roku, když takto odění ukrajinští umělci vtrhli do ruského pavilonu na Benátském bienále a začali si zde pořizovat "selfie z anexe" − prý že jsou tu jen na dovolené, stejně jako loni ruští vojáci na Krymu.

I tato akce byla typická pro rok, v němž kultura častěji než jindy reflektovala události v politice.

Také čeští filmaři či překladatelé odjížděli na hranice pomáhat syrským uprchlíkům, v jejichž prospěch se ve světě vzdali honorářů spisovatelé Salman Rushdie nebo Hilary Mantelová.

Porota francouzské literární Goncourtovy ceny mezi finalisty vybrala výhradně romány týkající se vztahu Západu a islámského světa. V anketě Lidových novin se na prvních pěti pozicích umístily knihy s politickou tematikou.

Favoritkou na Německou knižní cenu byla autorka píšící o vztahu k uprchlíkům, což se na jaře stalo tématem vítězného filmu na festivalu v Cannes a na podzim obsahem nejsdílenějšího klipu britské raperky řečené M.I.A.

Hudební cenu Grammy za album roku v Americe patrně obdrží raper Kendrick Lamar za desku, jež reflektovala vlnu násilí a promluvila k celé černošské komunitě. Sběratelé umění či hudebníci se předháněli v cestách na Kubu a nyní do Íránu, jak západní svět s oběma zeměmi upravoval diplomatické vztahy. A druhou nejnavštěvovanější českou literární akcí byl putovní Měsíc autorského čtení, díky němuž do Česka přijel historicky nejpočetnější "výsadek" ukrajinských autorů.

Něco z toho možná neprávem zastínilo kvalitnější, jen politikou nenaplněné umění a leccos jistě odvane − ale rozhodně ne celkový dojem, že v roce 2015 kultura měla "prst na tepu doby".

Největší český propagátor soudobé vážné hudby, dirigent a skladatel Petr Kotík, koncem léta vyslovil odvážnou myšlenku: evropské metropole jako Praha nebo Vídeň už to mají za sebou. "Jsou to kulturní mrtvoly, upadly do provinčnosti, jaká v dějinách nemá obdoby," pravil Kotík, jehož festival Ostravské dny nové hudby už má světový význam. Vedle masovějších Colours of Ostrava letos opět potvrdil, že za hudbou je v novém tisíciletí nejlepší jezdit do Ostravy.

O významu hovořil též filozof Miroslav Petříček, když si vzal slovo na letošním Sjezdu spisovatelů a přitakal názoru, že česká literatura je v krizi − a že je to dobře, neboť právě v takové krizi se její smysl znovu vysloví a založí.

"Konce jsou normální a přicházejí periodicky. Dokud nejsou zádrhely, nemáme potřebu uvažovat, zda má smysl dělat to, co děláme. Už sám fakt sjezdu znamená, že máme potřebu říci: Stop," prohlásil Petříček, vypomohl si příměrem z loňského románu Milana Kundery, načež si se slovy "to je vše a nebudu dále zaclánět" hodil tašku přes rameno a odkráčel.

České literatuře i hudbě, v níž momentálně probíhá důležitá generační obměna, může jedině prospět, dostane-li občas dobře míněnou "facku" od svých svatých − od Kotíka, jenž se přátelil se skladatelem Johnem Cagem dlouho předtím, než se z Cage stal velikán světové hudby 20. století, stejně jako od Petříčka, jenž Kunderovy romány četl, ještě než byl Kundera nejvýznamnějším žijícím českým spisovatelem.

Ty, kteří začínají skládat a psát dnes, by to mohlo povzbudit: aby si ujasnili smysl toho, co dělají, a nenechali se odradit, jestliže to v dnešním hektickém, na komunity rozdrobeném a názorově vyhraněném kulturním světě hned nezíská na významu. Například spisovateli Marku Šindelkovi je teprve jedenatřicet let, a kdyby se ocitl v jednom z těch absurdních párů "nej roku", muselo by se konstatovat, že optikou Kunderova života má svá první velká díla teprve před sebou.

A přitom je Šindelka už teď naprostý originál, autor přinejmenším dvou knih, s nimiž jedna generace dospívá a ty příští se k nim jednou budou vracet jako k vyprávění o "kdysi" − časech, které jsou, jak pravil Šindelka, "složeny ze střepů, není tady žádný velký příběh, žádný duch doby − a jestli ano, je jím právě tahle fragmentárnost".

I autor tohoto textu by do oněch kavárenských her o kulturních událostech roku přidal jméno a pošetile ho bránil proti všem: debutovou sbírku Osip míří na jih česko-ukrajinské básnířky Marie Iljašenko. A protože není literárním kritikem, vysvětloval by to laicky tím, že ho tyto verše i tři čtvrtě roku po vydání jaksi magicky zaříkávají. Ne po přečtení jedné básně, ale když se do nich ponoří.

Že je uváděn do jakéhosi transu, občas ho trochu bodne a jindy mu přeběhne mráz po zádech, a když dočte, jako chycený v nějaké smyčce zase začíná odznovu.

Je to proto, že Iljašenko chvílemi mluví hlasem jakéhosi starověkého orákula, jež jako by na severu stále vidělo mytickou zemi Hyperboreu, zažilo křižáky v písku Palestiny a pamatovalo mladého Boha na oslátku?

Je to pro její metafory, v nichž jsou stále pády jeruzalémského chrámu a andělé z rajské zahrady? Nebo snad pro to půvabné prozaické podobenství z Edenu o lidech a ustrnulých vztazích mezi nimi?

Iljašenko v básních věští z bolesti rukou, pohybu ptáků a směru listů, poroučí sluncím − čirá magie. A jen jakýsi podivuhodný, smutný zápas s tělem, jehož bolest tiší mořským vzduchem zapíjený prášek chutnající po olovu, čtenáři připomínají, že Iljašenko je také z masa a kostí. Žádná starozákonní mystička, nýbrž na Ukrajině narozená dívka, která ještě pamatuje dědy Mráze na rozsvíceném Majdanu v dobách, kdy se rozpadal Sovětský svaz.

Usadila se a vyrostla v Česku, a byť procestovala − něco možná jen v představách, připoutaná na lůžko − celou střední Evropu, i její poezie je místy vysloveně česká: tím až prvorepublikově poetistickým toužením po horkých krajích a nejvyšších horách, tou hrabalovsky voňavou Libní, jménem převzatým po českém voru, jenž se kdysi plavil po řece Indus, či drobnostmi jako slovem tydlidum, s nímž si kromě koled hrával snad jedině český překlad Medvídka Pú.

Také básně Marie Iljašenko mají přes svoji vážnost a klasické formy typu poémy několik hravých veršů, všechny ty "zahrady překrásné" a "časy praotců, proroků, oslátek", ten nádech mytického, až pohádkového vyprávění na noc − takového, za jakým se do knih chodí už staletí.

Zřejmě když se ta slova složí do nějakého tvaru a celku, ten tvar pak ožije. Nejlepší důkaz, jak se letos kultura měla k životu.

Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru