Pasáže a tišiny Petra Fischera: Ve filmu Saulův syn kamera posouvá hrůzu do kinosálu

Nemám rád příběhy. Někdy je až bytostně nesnáším. Ne snad pro ně samotné − ony za to nemohou a jsou občas docela poučné a zábavné −, nýbrž pro to, jak s nimi nakládáme. Co z nich děláme, k čemu všemu je zneužíváme.

Když si v době, v níž má příběh i mobilní telefon či prací prášek a kdy se vypráví dramatické příběhy značek starých čokolád, postesknete, že příběhy zplošťují a redukují svět, můžete se snadno dočkat výsměšného poťukání na čelo. Přece i lidský život je vyprávění, souslednost zápletek, a podle takových příběhů nakonec hodnotíme, jací lidé jsme. A přece příběhy zatemňují, zakrývají, místo toho, aby odhalovaly, přibližovaly, ukazovaly, tak jako vyprávění o našem životě nedokáže předat to, co skutečně po životě zbývá: shluk vzpomínek, emocí a obrazů, zvláštním (ne)logickým způsobem vždy aktuálně pospojovaný a konfigurovaný.