Po obědě nám přivezou Pepíčka. Nevíme, jestli je to holčička nebo chlapec – bleďounké, hubené zvířátko, na hlavě má koudel vylepanou do všech stran a sliní, je mu asi dvanáct let. Postrojený v bavlněných okrových punčocháčích a enderáckém svetříku, bez bot. Posadí ho do jídelny a připravují pro něj izolaci. Vystěhují k nám a přikurtují cikánku, kterou už nemají nervy hlídat – pořád je s něčím otravuje, klepe na sesternu, courá sem a tam a žebrá nebo krade.

Pepíček vůbec nemluví, jenom sebou šije a kníká. Dáme mu pomeranč, což je chyba, protože ho rve i s kůrou a pohazuje kolem sebe. Dostaneme vynadáno.

Pepíček byl původně v domácí péči, a když to přestali zvládat, dali ho do nějakého ústavu. Tam Pepíčka dorazili – nadopovali, a když si s ním už nevěděli rady, tak ho ve stavu zombie nechali zbědovaného převézt do Prahy. Nemyli ho, páchne jako tchoř a má zřejmě vši. Vykoupou ho v jediné sprše a zabalí do prostěradla, táhne ho mokré za sebou.

Do večera je klid a pak to začne. Nejdřív kňourání a mlácení, potom výkřiky a nakonec trvalý, téměř nepřerušovaný řev. Pochopím, proč se říká nelidský. Je neuvěřitelné, že to fyzicky vydrží, taková síla v tom drobounkém tělíčku. Řve celou noc a půlku dalšího dne. Všem tečou nervy; na noc dostaneme všechny prášky na spaní.

Kniha

Eva Zábranová

Cesty

(Ukázka je z povídky A loď pluje…)

2015, TORST, 64 stran, 168 korun

Chlapi ošetřovatelé se nám ráno omlouvají, že to musíme vydržet, než mu budou moci nasadit novou medikaci. Některé holky z toho začnou vyšilovat také, dezorientované pobíhají sem a tam, atmosféra houstne. Sedíme ve třech na jedné posteli pod jednou peřinou a držíme se za ruce. Konečně Pepíček ztichne, zato odkurtují cikánku, aby přestala řvát ona.

První, co udělá, je, že se fantaskně nalíčí všemi barvami duhy a nastrojí se do pracovního: vypadá jako klaun, smutná verze Charlieho Chaplina, tralalák na hlavě, plandavé kalhoty, pruhovaná vestička a šmuky všude – obchází postele a žebrá o cigarety. Vypadá, že je silně zaostalá, ale ve svém promyšleném outfitu má jakýsi dojemný půvab a felliniovský šmrnc. Je prohnaná jako opice, neumí pořádně číst, zato lhát neprůstřelně.

Když ji odmítáme zásobovat cigaretami, tak mě uprostřed noci vzbudí tím, že mi šmatá rukama po obličeji. Zaječím hrůzou a probudím celou galerku. Další noc už dobře ví, kde cigarety mám a vezme si rovnou celou krabku. Ráno suverénně nakráčí do kuřárny a přede mnou pálí jednu za druhou.

„Iveto, jak to, že máš cigarety? Včera jsi žádný neměla.“

„Jsem si koupila.“

„A kde, když nemůžeš ven?“

„Co je ti do toho?“

„No, že mně se ztratily a tyhle tady kouřím jenom já.“

„No, a co?“

„No, žes mi je ukradla.“

„A tys mě viděla?“

„Ne, v noci jsi mi je ukradla.“

„Tak mi to dokaž.“

Cpe se jako nezavřená, shromažďuje jídlo a roste jí břicho. Nakonec se ukáže, že je asi ve třetím měsíci. Posloucháme její vanu, jestli se vevnitř něco neděje. Zuřivě popírá, že by mohla být těhotná, prý je vykastrovaná už dvakrát.

Při návštěvách si vyžebrá drobné a pak se chlubí, kolik si v pytlíčku našetřila, že ještě přiveze peníze dětem do Teplic. Dáváme jí oblečení, protože jinak si ho v klidu sama bere. Vkus má docela dobrý a producíruje se jako frajerka v našich věcech, prý jsme jí je všechny daly. Když ji propouštějí, má dvě obrovské tašky s hadříky a dvě igelitky narvané ovocem, salámy a tvrdými houskami. Mlaskavě a mokře mi dává růžově rudou pusu a říká: „Pani, já se bojim domů, že mě zmlátěj, že jsem zase těhotná...“

Místo ní dostaneme další dárek, rovnou z ulice. Na sobě má martensky a cosi jako síť, pod ní je asi nahá. Oči jako žárovky, lítá po oddělení jako vichřice. Nechali jí telefon, tak pořád volá svého „přítele“, aby jí přivezl cigarety a bundu. Začne menstruovat a nemá ani kalhotky, ani vložky. Skládáme se na to nejnutnější, aby jí nebyla zima.

Dva dny leží v absťáku nebo spí jako mrtvá. Pak se posadí a dlouho civí před sebe, načež vyskočí z postele a vrhne se do akce. Nestačíme ji sledovat. Vykoupe se, umyje si vlasy, namaluje mrkací pannu, oblékne si všechno, co má, a chce jít do práce, pláče, že ji pasák zbije. Taky potřebuje svoji dávku. Má velké laní oči a napůl ještě dětský obličej – kdyby neměla vyražené všechny přední zuby, měla by krásný úsměv. Obličej má rozbitý, oko přivřené a zalité krví. Po těle černé podlitiny a nateklá, rozmlácená kolena, jak ji kopal a za vlasy táhl po zemi. Pak ji nechal ležet na silnici a utekl.

Překvapí nás, že se umí chovat, je zdvořilá a slušně se představí pevným stiskem drobounké packy. Jestli má žloutenku nebo něco jiného, to se neřeší, koupeme se všechny v jediné sprše, druhá je trvale ucpaná. Přesto se furt mejeme a všude se válí mokré prádlo. S holkama, co nemají sílu nebo se samy do sprchy bojí, vlezeme svlečené dovnitř a umyjeme je.

Jsme tady všechny na jedné roztodivné hromadě – moje spolubydlící mají IQ 140, oblomovské chandry, spavé deprese, bludy, halucinace nebo těžkou schizofrenii. Večer se občas koukáme na zprávy, ale je ubíjející poslouchat stále dokola komentáře a dotazy typu: „Kdo to je? A co říká? Kde to je? Já tomu nerozumím...“

Postupně odpadáme, jen ty nové, zatím neznalé situace, se zapojí do Hančiny hry – donekonečna se hledá jakýsi kanál, kde běží pořad o „ufounech“, který Hanča miluje a stále se ho dožaduje. Tuhle hru s námi často hrají i ošetřovatelé, přestože dávno vědí, že ufouni nejsou v televizi, ale dlouhá léta u Hanči v hlavě. Taky nás hlídají, abychom nelezly na židle a nevysazovaly se ke stropu k anténě, nadopovaný jak laboratorní myši.

Hanča je každý den sbalená k odchodu a v plné polní, každé odpoledne má totiž přijít manžel a odvést ji domů. Když se občas objeví, všechny nás seřve, že jí dáváme cigarety. Nepochopil, že je to to jediné, co jí zbylo a na co se těší. Jinak má nepřítomné oči, nevnímá, co jí říkáme, jen mele a mele.

Moji krásnou sousedku opili na ubytovně za Prahou, sotva tam přijela, dva Ukrajinci a pak se děly asi nepopsatelné věci – je zubožená a pomlácená. Dochází za ní policejní komisařka. Když ji konečně nechali na pokoji, o všechno ji okradli, i o oblečení, nahá po čtyřech vylezla nad ránem na ulici.

Jednou v noci se objeví stvoření jako z jiného světa – mladičká, vysoká, s jemným obličejem a dlouhými pěstěnými vlasy – motá se a padá, našli ji někde před diskotékou zcela mimo sebe – seděla u chodníku a svlékala si šaty. Nikdo se k ní nehlásil a nevíme, co se stalo, protože nemluví, zřejmě z šoku. Chce se jen držet a objímat, hladí nás po vlasech. V noci se probudím a mám ji vedle sebe, spí tiše a nehybně, s hlavou na mém rameni. Když ji chci přikrýt, lehounce se zvedne a na své posteli se schoulí do klubíčka. Stále nemluví, jen se usmívá, zkoušíme na ni různé jazyky, písmenka, obrázky...

Teprve po několika dnech se zjistí, že je pohřešovaná a že se ztratila nějakým Bulharům „na školním výletě“. Přijdou si pro ni žena a muž a rychle ji pakují pryč – ani s nimi nepromluví. Ví ale, že odchází a objímá se na rozloučenou.

Nechápeme nic – možná radši.

Na vedlejší posteli objevím kamarádku, nemohu ji poznat, jak je zdevastovaná, prý totální nervové zhroucení. Nechce žít. Předepíšou jí kůru elektrošoků, má jít na deset a po prvních třech je na tom mnohem hůř. Má se to ale zlepšit, léčba prý zabírá.

Mezitím řešíme nový extra kousek, dorazí v doprovodu dvou policistů, ječí, pere se a kope, pět chlapů má co dělat, aby ji udrželi a přikurtovali. Nadávky, lomcování a řev posloucháme celou noc. Některé výrazy jsem v životě neslyšela, má smysl pro teatrální projev a dramatickou gradaci – fascinovaně si s baterkou pod peřinou dělám poznámky. Člověk se pořád učí.

Po několika dnech venku se s obavami jdu podívat na svou kamarádku a nestačím zírat – už cestou mi sestry radostně hlásí, jak budu překvapená, a je to pravda. Elektrošoky zafungovaly zázračně – teď zase musím poslouchat já, jak mám být „pozitivní“ – už jenom to slovo nesnáším.

Cikánka Iveta je zpátky, peníze utratila za pervitin, a tak se vrátila. S Hančou se zmalují jako indiánky, vyrobí si neuvěřitelné hábity, nastrkají si třešně za výstřih, do vlasů, za uši, do uší, do nosu a tančí po oddělení. Křepčí a hýkají, holky se přidávají, Adélku na vozíku točí dokola a v prostěradlech se motají po místnosti. Ošetřovatel se zavře na sesterně, zatáhne okýnko a není.

Odcházím za všeobecného veselí a chaosu, ošetřovatel mi odmyká, honí holky do postelí a křičí, že je přikurtuje všechny, že je to tady „fakt jak v blázinci“.

E la nave va...