Prostřednictvím epizody románu spisovatele Philipa Rotha Lidská skvrna vešel roku 2000 klavírista Yefim Bronfman do americké literatury. V hudbě je však tento sedmapadesátiletý uzbecký rodák, jenž vyrůstal v Izraeli a studoval v USA, dávno etablovaný. Patří ke stálým hostům Newyorské filharmonie nebo Berlínských filharmoniků, pravidelně účinkuje na festivalech v Tanglewoodu či Aspenu a za nahrávku Bartókových klavírních koncertů z roku 1996 získal cenu Grammy. V pátek 30. října ve Dvořákově síni Rudolfina zahájí letošní Klavírní festival Rudolfa Firkušného.

Docela často spolupracujete s českými umělci. Ačkoliv pěvce zpravidla nedoprovázíte, vystupoval jste s Magdalenou Koženou. Jak k tomu došlo?

Setkal jsem se s ní v roce 2003 na festivalu ve švýcarském Verbieru. Toto setkání pak vyústilo v malá turné, hostovali jsme na festivalu Mostly Mozart a měli sérii recitálů v New Yorku. Je pravda, že s pěvci spolupracuji výjimečně, důvody jsou pouze časové.

Co obvykle rozhodne, že přijmete konkrétní angažmá? Dirigent, místo, skladba?

Všechno dohromady − třeba v případě Salcburského festivalu to letos bylo samozřejmě místo, ale také dirigent Iván Fischer a jeho Budapest Festival Orchestra. Mám je velice rád.

Pianista z první ligy

Do první ligy současných klavíristů patří sedmapadesátiletý uzbecký rodák Yefim Bronfman. Přestože jeho rodný Taškent hudbě přál, byl prosáklý antisemitismem. Když bylo Bronfmanovi patnáct, rodiče s ním emigrovali do Izraele. Tam začínající hudebník zaujal dirigenty Daniela Barenboima a Leonarda Bernsteina nebo houslistu Isaaka Sterna. Na základě stipendia absolvoval v USA slavnou Juilliard School a Curtisův hudební institut. Jeho učiteli byli klavíristé Rudolf Serkin, Leon Fleisher a Rudolf Firkušný.

Ve vaší profesní biografii není jediná soutěž. K vrcholné kariéře jste dospěl bez účasti na nich?

Už jako velmi mladého mě zvali ke koncertům, jedno angažmá vedlo k dalšímu, takže jsem se nepotřeboval do soutěží hlásit. A po pravdě, soutěže vlastně nemám rád.

Takže vám spíše pomohly kontakty a vztahy s důležitými hudebníky?

Osobní vztahy nepomohou, pokud neumíte hrát. Přátelství vznikají na základě toho, že něco umíte, někoho zaujmete.

Je pro dnešní mladé pianisty něco podobného možné, tedy prosadit se bez soutěžních trofejí?

Dnes se pódia hemží vítězi různých soutěží. Ale paralelně existují skvělí hudebníci, kteří nikdy nic nevyhráli, je jich spousta. Ano, myslím, že to není rozhodující.

V rozhovorech často zmiňujete hudebníky Isaaka Sterna, Zubina Mehtu, Daniela Barenboima. Čím jsou pro vás inspirující?

Všichni to byli a jsou velcí muzikanti. Jako malý jsem k nim vzhlížel, toužil se od nich učit a považuji za neuvěřitelné štěstí, že jsem s nimi mohl později spolupracovat. Berou hudbu nesmírně vážně. Jsou jí naprosto oddáni, každý z nich má co říct. Pro mě jde stále o vzor toho, jaký by měl umělec být.

Nacházíte podobný přístup k hudbě také u mladé generace?

Určitě jsou tu mladí s podobným nasazením. Jde o to, že hudbě nikdy nemůžete dát dost, nikdy nesmíte být sám se sebou spokojený.

Učíte?

Občas dávám masterclassy, ale nebaví mě to. Dělám je, jen když mě o to požádají.

Pamatujete si nějakou užitečnou radu, kterou vám někdo dal − o hudbě, o koncertování?

Za svůj život jsem načerpal a vstřebal tolik různých rad od tolika lidí, že na to nedokážu odpovědět. Nasával jsem moudra a pokusil se je přetavit v něco vlastního, originálního. Před nějakou dobou se mě v rozhovoru ptali, co bych poradil mladým hudebníkům. A já jsem odpověděl: Nepijte, nekuřte, milujte hudbu a odevzdejte se jí. A nebuďte se sebou nikdy spokojeni.

To zní hodně asketicky.

Je to jen moje subjektivní rada a zkušenost.

Rudolf Firkušný, na jehož festivalu v Praze zahrajete, byl vaším učitelem. Jak na něj vzpomínáte?

Byl to skvělý pianista, měl úžasný tón − zralý, kulatý… Jeho koncerty byly exemplární interpretace s vysokou estetickou hodnotou. Také měly krásné fluidum. Firkušný byl velmi slušný, laskavý člověk, perfektní příklad evropského gentlemana. Lidé jako on vytvořili kulturu ve Spojených státech.

koncert

Yefim Bronfman
(Pořádá Klavírní festival Rudolfa Firkušného)
30. října, 20 hodin
Dvořákova síň Rudolfina, Praha

Studovali jste spolu nějaký český repertoár?

Společně jsme bohužel české věci nestudovali. Slyšel jsem ho hrát Janáčka, byl jedním z mála, kteří tehdy hráli Dvořákův klavírní koncert − poprvé jsem ho poznal právě s ním, on to dílo v Americe představil. Ale také byl úžasný v Beethovenovi, Brahmsovi, Mozartovi… Jeho výkon v 1. Brahmsově koncertu považuji za dodnes nejlepší, co jsem kdy slyšel. Úžasný umělec.

Pro pražský program jste si vybral kombinaci Prokofjeva a Schumanna. Jaký záměr se za tou volbou skrývá?

Ti dva autoři jsou tak rozdílní, že jsou si až podobní. Oba jsou to excentrici, v jejich hudbě je hodně zvláštního. A přesto to dává jednoznačně smysl. Jsou tam podobné myšlenky vyjádřené naprosto odlišnými způsoby.

Fascinuje mě, jak rozdílným způsobem lze komponovat, a přesto je za tím podobná filozofie. Schumann se snažil být jiný než Beethoven, Prokofjev také toužil bořit konvence. A přesto, čím více se snažili vymanit z tradice, jako by se jí přibližovali. To je důvod, proč jsem ten program takto sestavil.

Rozhovor vznikl ve spolupráci s časopisem Hudební rozhledy

Související