Na otázku, proč píše romány a nevěnuje se čistě akademickému publikování, odpovídá italský myslitel a spisovatel Umberto Eco už pětatřicet let stejně. "Psal jsem eseje, ale nikdo jim nerozuměl, a tak je ani nečetl. A tak jsem si řekl, že když eseje přepíšu do příběhu, do románu, třeba si je někdo přečte." Na hloupé otázky hloupé odpovědi.
Eco to samozřejmě myslel v nadsázce, protože jeho odborné (ale co je u Eca odborné a co laické či běžné?) práce jsou podobně jako jeho romány světovými bestsellery, ať už je to jeho nejslavnější sémiotická kniha Otevřené dílo, nebo Apokalyptici a těšitelé, pojednávající o jemné hranici mezi vysokým a nízkým, mezi masovou kulturou a uměním.
Román je ale přece jen román. Podle obecného rozumu jakési "lehčí čtení", vysoké i nízké dohromady, výsostné umění psaní i obyčejné napínavé vyprávění; přečte si ho profesor sociologie i kuchyňská pomocnice u myčky nádobí v hotelu na malém městě a přesně tahle šíře a tohle napětí Eca na románovém psaní neodolatelně lákají. Chce své čtenáře a podobně jako filmoví režiséři či popové hvězdy jich chce co nejvíc.
Jak napsal ve svém (ano, vcelku čteném) eseji Text, požitek, konzum: "Každý umělec chce být čten… i takový Joyce chce vychovat ideálního čtenáře sužovaného ideální nespavostí, doufá v něho a ze všech sil usiluje o to, aby takový čtenář jednoho dne empiricky existoval."
Letos třiaosmdesátiletý Eco sice není tak náročný jako irský klasik "proudu vědomí" James Joyce, jehož Odysseus dodnes patří ke knihám, na nichž se láme odpověď na kruciální otázku, kdo je a kdo není opravdový intelektuál (kdo nečetl Odyssea, jako by ani humanitně nebyl!).
Ale i tento italský profesor estetiky, sémiotiky a středověké filozofie má na čtenáře nároky poměrně vysoké. I jeho sedmý román Nulté číslo, který vychází v češtině právě teď, si žádá poučeného a orientovaného čtenáře, což je v tomto případě zjednodušeno tím, že kniha pojednává o povolání natolik provařeném a všeobecně známém, jako je novinářství.
Rovněž Nulté číslo budou číst dva typy čtenářů, jež Eco nutně potřebuje a které tak pěkně definuje v již citovaném eseji Text, požitek, konzum: "První /čtenář/ je obětí výpovědní strategie díla, druhý je čtenářem kritickým, který má potěšení ze způsobu, jímž je přiváděn k tomu, aby se stal vyhlédnutou obětí."
Tak to ostatně dělal Eco vždy, už od svého prvního a dodnes nejslavnějšího románu Jméno růže (sám Eco si ale nejvíce cení Foucaultova kyvadla a není důvod mu nedat za pravdu). Vytváří zápletky a hraje si s narativním drajvem, aby chytil čtenáře do spárů vyprávění, otřásl jím a na konci knihy ho ze stroje příběhu vyčerpaného, ale šťastného vyplivl ven (inu, "slast z textu", řekl by Ecův učitel a oblíbenec Ronald Barthes). Eco přitom zanechává dostatek stop na to, aby byl odhalován jako tvůrce, aby mu čtenář mohl vidět do karet a sledovat jeho invenci, zdroje, způsoby strategických manipulací, skrývání, ale i nalézání nového.
Jistěže je prakticky možné číst Eca jako prosté vyprávění, ale to je často − v Nultém čísle obzvlášť − velmi řídké, až banální.
Čtenář Eca v silném smyslu, to je vždy někdo, kdo se pohybuje na obou rovinách, kdo přepíná a přeskakuje, ale kdo je také schopen číst obě roviny najednou. Koho zajímá, "co" Eco píše, i to, "jak" to dělá. Jen takový čtenář čte skutečně Umberta Eca. Spisovatele a myslitele zároveň; postmoderního romanopisce, který ví, že znaky a způsoby značení nemají nikdy jenom jeden styl čtení, nýbrž že do našich hlav vstupují pokaždé v nějaké konfiguraci, která však v sobě skrývá i všechny ostatní, chceme-li je, umíme-li je hledat.
V Nultém čísle je čtenář strháván sledováním práce v připravovaném deníku Zítřek (není nic zajímavějšího než noviny budoucnosti), který má svému majiteli, ohroženému slavnou akcí čisté ruce, vytvořit jakousi mediální ochranu před politickou či jinou likvidací.
Celá kniha je však spíše breviářem mediálních metod, jimiž běžně uchopujeme realitu.
Jsou to novinářské postupy, od jazykových klišé, která čtenář očekává, protože ho uklidňují a automatizují jeho přemýšlení, po vědomě či nevědomě manipulativní práce s kontextem zpráv, jejich souvislostmi, byť by to bylo třeba jen obyčejné kladení zpráv na jednu stranu (viz následující stránky HN), které samo o sobě je už jistou zprávou o našem světě.
Ecovi, který celý život píše do novin a byl médiím vždy velmi blízko, pracoval v rozhlase i v televizi, ale nejde o nějakou prvoplánovou kritiku novinářského povolání. Spíše se snaží naznačit, jak mimořádně obtížné a těžké je udržet všeobecný dojem, že média jsou odrazem žité reality, že přinášejí pravdu, přestože jde jen o jednu z mnoha verzí či výřezů skutečnosti.
Jak ošidné je ustavování pravdy v mediálním světě, ve kterém dnes žijeme všichni bez rozdílu, předvádí Eco na systematicky, opravdu novinářsky budované kauze poválečného spiknutí temných sil v Itálii. Ty žijí ze zamlčené pravdy, podle níž Mussolini nebyl zastřelen, nýbrž šťastně utekl do Argentiny, odkud inspiroval všemožné nostalgiky a postfašisty. Když se kvůli takové evidentně problematické spekulaci vraždí a když ji detailně rozebírá televize BBC, bude to asi pravda, tedy skoro pravda, směje se v závěru Eco.
Umberto Eco je možná v Nultém čísle poněkud rozněžněle romantizující, ale to jenom proto, že provádí poměrně zásadní gesto vůči tomu, čemu už několik desetiletí říkáme "fragmentarizovaný svět".
Jak praví motto knihy, vypůjčené z románu Howards End E. M. Fostera (v českých kinech šla v roce 1992, kdy se odehrává Ecův poslední román, filmová verze s názvem Rodinné sídlo): "Only connect!"
Neboli stačí pouze věci pospojovávat, jak říká Fosterova postava Margaret Schlegelová, "jen spojovat prózu a vášeň, a obojí bude povznášející, a lidská láska bude vnímána ve své velikosti". Tedy přesně tak, jak to v závěru svého posledního románu dělá i Umberto Eco: "Život se dá snést, stačí se s ním spokojit. Zítra (jak říkala Scarlett O'Harová − zase další citát, vím, ale psaní v první osobě už jsem vzdal a nechávám radši mluvit jiné) je taky den, budu na to myslet až zítra!"
Umberto Eco jistě ještě nějakou dobu bude přednášet estetiku a probírat se významy znakových systémů, v nichž žije nejen naše mysl, ale i my jako lidé. Bude psát do novin a komentovat politiku, třeba dnešní uprchlickou krizi, která je podle něj příznakem nového, přicházejícího světa. A možná, dá-li zdraví, za dva tři roky napíše ještě jeden román.
I kdyby se ale už nyní uchýlil do ústraní, zůstane po něm kromě rozsáhlého díla také ono fosterovské gesto spojování, které po celou tu dobu vědomě i podvědomě vykonával.
Umberto Eco, ten, který sbírá fragmenty, střepy světa. To aby je mohl neustále znovu a znovu spojovat v jediný celek − knihu života.
