Zatímco pro našince je Mallorca turistickou atrakcí, pro zpěvačku Buiku, která 5. října koncertem ve Státní opeře zahájí letošní Struny podzimu, byla hudební školou.

Buika se narodila v hlavním městě ostrova Palmě a vyrůstala v romské komunitě, stmelené hudebním jazykem flamenka. Uvnitř této subkultury byla Buika jedinou černoškou − pověrčivým sousedům prý přinášelo štěstí, když si mohli sáhnout na její kudrnatou hřívu.

Buičini rodiče na Mallorcu přijeli z Rovníkové Guineje, bývalé španělské kolonie ve střední Africe. Zpěvaččin otec studoval ve španělské Granadě, psal básně i politické studie.

Když bylo Buice devět, zmizel a neukázal se dalších šestadvacet let: vrátil se do Guineje a nějaký čas byl ministrem ve vládě, která se později změnila v diktaturu.

Dnes se Buika i díky těmto kořenům a svému dětství plynule pohybuje mezi žánry. Zatímco s hudbou španělsky mluvícího světa prožila dětství, barva kůže ji spojuje s americkým soulem. Po muzikálových rolích a elektronickém období "skládala hudební maturitu" v kasinech Las Vegas, kde se živila napodobováním Tiny Turnerové. K němu má Buika nejlepší pěvecké i fyzické předpoklady.

Sama se označuje za bytost bise­xuální a trojrozměrnou − aféry s partnery obou pohlaví jí ve Španělsku přinesly bulvární popularitu, ale sama zpěvačka bere svoji orientaci jako symbol. Na rozdíl od celebrit sleduje jiné cíle: "Některé popové hvězdy se snaží zalíbit masám, tím si ale vytvářejí limity. Já chci být jako saxofonista Charlie Parker. Dosáhnout věčnosti."

Srovnání s velikánem jazzové historie zní možná troufale, ale Buika riziko vyhledává. V titulní písni svého klíčového alba El último trago z roku 2009 zpívá: "Z ničeho ve svém životě jsem se nepoučila / Stále dělám tytéž chyby."

Koncert

Buika

5. října, 19.30 hodin

Státní opera, Praha, Struny podzimu

Španělsky mluvící svět toto trpké poselství dobře zná od Chavely Vargasové, zpěvačky původem z Portorika, která jako první dodala ženský pohled mexickým songům zvaným ranchera. Přitom se oblékala jako muž, kouřila doutníky, držela zbraň a v jedenaosmdesáti letech se otevřeně přiznala, že je lesbička.

V Česku je Chavela Vargasová známá jen hrstce zasvěcenců, kteří ji viděli ve filmu Frida, zato v latinskoamerické kultuře její ikona temně září.

Buika ráda vzpomíná, jak se s Vargasovou spřátelily − když zpívala v Mexico City, Vargasová za ní po koncertě přišla, objala ji a řekla: "Ty jsi má černošská dcera."

Album inspirované Vargasovou, za něž později získala takzvanou latinskou Grammy, Buika natočila na Kubě s vynikajícím pianistou Chuchem Valdésem. Na dalších nahrávkách spolupracovala s kytaristou Patem Methenym, klavíristou Chickem Coreou, hráčkou na sitár Anoushkou Shankarovou či raperkou a zpěvačkou Meshell Ndegeocellovou.

Pedro Almodóvar Buice pomohl na stříbrné plátno ve filmu nazvaném Kůže, kterou nosím. Vloni pak vydala svoji první knížku obrázků a poezie.

Fyzickým pokračováním hudební tvorby Buiky je její tetování. "Nenávidím pocit zranitelnosti a tetování mi pomáhá ho překonat," zdůvodňuje zpěvačka, proč po každém turné přidá na svoji kůži nový ornament.

Na pražském koncertě představí repertoár z posledního alba Vivir sin miedo, česky Život beze strachu, na jehož pilotním singlu zpívá duet s držitelem dvou cen Grammy − a mimochodem potomkem českých emigrantů z Rakouska-Uherska − Jasonem Mrazem.

Jedná se o nahrávku směrovanou na masové publikum, která je snadno řešitelným rébusem. Poklidný Mrazův hlas působí jako pevná kotva a spojka se světem plným jistot, nad níž Buika pulzuje jako střela rafinovaně měnící kurz a podávající svědectví z méně známých hudebních krajin.

Související