Kristina Ohlssonová: Davidovy hvězdy

Se setměním přicházel strach. David nenáviděl noci. Vzdálenost mezi jeho pokojem a bezpečím panujícím v ložnici rodičů mu někdy připadala nepřekonatelná. Často se raději schoval pod peřinu, než aby se odvážil do temné chodby za dveřmi.

Všiml si, že mamince dělá jeho strach ze tmy starosti. Občas, když se mu zdálo něco obzvlášť děsivého, křičel nahlas ze spaní. To maminka vždycky hned přispěchala, hladila ho po čele a šeptala mu, že se nemá čeho bát. Rozsvítila lampičku na nočním stolku a vytáhla rolety.

„Nic tam není, Davídku. Nic, co by ti mohlo ublížit. Podívej se.“

Žádala to, co od svých dětí požadují všichni rodiče. Aby se podíval do tmy. Aby pochopil, že mu zvenku nic nehrozí.

Jenže David se nebál něčeho, co by bylo vidět pouhým okem. Bál se toho, čeho si člověk všimne, až když je pozdě. Děsivého přízraku číhajícího ve tmě a v tichu, před nímž není úniku.

Začal s tím Avital. Vyprávěl Davidovi o chlapci, který nenávidí děti a číhá v drsné krajině prostírající se kolem jejich vesnice. Říká se mu Papírový chlapec.

„Přes den spí a budí se se západem slunce,“ pošeptal mu Avital jednoho dne, když se schovali do jeho boudy na stromě, protože se Davidovi ještě nechtělo domů. „Vždycky si vyhlédne nějaké dítě, a to taky dostane.“

Davidovi se sevřel žaludek.

„A podle čeho si je vybírá?“ zeptal se šeptem.

„To právě nikdo neví. Může si přijít pro kohokoli.“

David se pokusil zahnat strach mávnutím ruky. „Kecáš,“ obvinil kamaráda.

Podlaha boudy byla tvrdá a dovnitř foukal studený vítr. David měl na sobě jen šortky a tričko s krátkým rukávem. Cítil, jak mu naskakuje husí kůže.

„To teda nekecám,“ ohradil se Avital.

Avital byl vždycky odvážnější. Ničeho se nebál a vždycky byl připravený bít se za to, co si umanul. Ale taky to byl dobrý kamarád. Aspoň to říkal Davidův táta. Že až Avital vyroste, bude z něj dobrý voják. Že takové, jako je on, jejich země potřebuje. Svůj názor na Davidovu budoucnost otec nevyslovil, David si však domyslel, že se od Avitalovy nejspíš bude zásadně lišit.

„Přichází v noci, když spíme,“ pokračoval Avital. „Číhá za oknem, a když to nejmíň čekáme, vleze si pro nás. Takže si radši dávej pozor a nikdy nespi s otevřeným oknem.“

Ta slova Davidovi v hlavě pevně zakořenila. Ne a ne se jich zbavit.

Od té doby vždycky na noc zavíral okno.

Ovšem s příchodem léta, kdy zemi zaplavilo obvyklé sucho a horko, došla jeho mamince trpělivost.

„Vždyť se z toho horka rozstonáš, Davídku. Musím ti tu trochu vyvětrat.“

David mamince časem přestal odporovat. Nechal ji vždycky okno otevřít a potom počkal, až si půjde lehnout. Sotva dům utichl, opatrně vstal a okno zase zavřel. Teprve pak dokázal usnout.

Později se ovšem dozvěděl, že to byla chyba. Že ani se zavřeným oknem není v bezpečí.

„Někdy ho popadne vztek, a to má pak děsnou sílu. Nezastaví ho žádné okno ani dveře. Dokonce ani zeď. Člověku nezbývá než doufat.“

„Doufat v co?“

„Že si vybere jinou oběť.“

To rozhodlo. Od té doby byl Davidův strach ze samoty větší než strach z temné chodby vedoucí do ložnice k rodičům. Chodil si k nim lehnout každou noc a oni ho odmítli jen tehdy, když ho náhodou předběhla jeho mladší sestřička.

„Pojď ke mně, miláčku,“ pošeptala mu pokaždé maminka a odhrnula peřinu, aby se k ní mohl přitulit.

Ani potom však David nemohl usnout. Spánek se většinou dostavil až pár hodin před svítáním, což s sebou neslo další nepříjemnosti. Nedávno začal chodit do první třídy a usínal při vyučování. Učitelé si o něj dělali starosti a přesvědčili rodiče, aby vzali chlapce na prohlídku k lékaři.

„Váš syn je jen vyčerpaný,“ konstatoval pediatr. „Dopřejte mu pár dní odpočinku a bude zase jako rybička.“

David tedy zůstal týden doma a paní učitelka pověřila Avitala, aby mu nosil sešity a domácí úlohy. David učitelku proklínal, proč ten úkol svěřila zrovna Avitalovi. Za nic na světě nechtěl poslouchat další strašidelné historky. Neměl však na vybranou.

Jednoho dne, když už byl Avital na odchodu a zapínal si aktovku, se jakoby mimochodem zeptal:

„Tak co? Už jsi ho viděl?“

David zuřivě zavrtěl hlavou.

„Tak to určitě brzo přijde,“ předpověděl Avital. Jeho proroctví se však naplnilo až mnohem později. Uběhlo mnoho let.

David s Avitalem dospěli, opustili rodnou vesnici a shodou okolností se ocitli ve stejném kibucu.

Teprve tehdy Papírový chlapec přišel. Z kibucu se ztratilo dítě. Deset dní a deset nocí ho všichni dospělí hledali. Za pomoci policie a vojáků. Nakonec našli jeho tělo. Tak znetvořené, že dětem odmítli povědět, co se mu stalo.

Děti to však věděly.

David s Avitalem, tehdy už dospělí muži, si mlčky vyměnili vědoucí pohled. Bylo jim jasné, co se stalo. Že v tom má jistě prsty Papírový chlapec. A že je jen otázkou času, kdy udeří znovu.