Pierre Lemaitre: Camille

Událost považujete za rozhodující, když vám obrátí život vzhůru nohama. To si Camille Verhoeven přečetl před několika měsíci v článku nazvaném „Zrychlování dějin“. Takovou rozhodující, nenadálou, náhlou, nečekanou událost, která vám dokáže zcela pocuchat nervový systém, okamžitě odlišíte od všech ostatních životních událostí, protože má v sobě zvláštní energii a hutnost: jakmile k ní dojde, víte, že její následky pro vás budou nebetyčné a že to, co se vám právě děje, je nezvratné.

Například tři výstřely z brokovnice na ženu, kterou milujete.

A právě to se přihodí Camillovi.

A nezáleží na tom, že toho dne jste jako on šli na pohřeb svého nejlepšího přítele a připadalo vám, že svou denní dávku jste si už vybrali. Osud se s takovou banalitou nespokojí, je docela dobře možné, že se nádavkem projeví v podobě zabijáka vybaveného brokovnicí Mossberg 500 ráže 12 s upilovanou hlavní.

Otázkou zůstává, jak zareagujete. V tom je celý problém.

Vaše mysl je totiž natolik ohromená, že většinou zareagujete čistě reflexivně. Například když před těmi třemi výstřely ženu, kterou milujete, někdo surově zmlátí a pak jasně vidíte zabijáka, jak pušku s rázným cvaknutím nabije a zalící.

Právě v takových chvílích se projeví výjimeční lidé, kteří se dokážou rozhodovat správně za špatných okolností.

Jste-li však někdo obyčejný, bráníte se, jak umíte. A tváří v tvář takovému otřesu se mnohdy chtě nechtě dopustíte nějakého přibližného odhadu nebo chyby, pokud rovnou nezůstanete naprosto bezmocní.

Jste-li dostatečně staří nebo vás už v životě něco podobného potkalo, představujete si, že jste imunní. To je Camillův případ. Jeho první ženu zavraždili, trvalo mu léta, než se z té katastrofy vzpamatoval. Když jste prošli podobnou zkouškou, myslíte si, že se vám už nic víc stát nemůže.

Je to však léčka.

Protože jste si přestali dávat pozor.

Pro osud, který má velice jisté oko, je to nejlepší moment, kdy udeřit.

A připomenout vám neomylně přesně fungující princip náhody.

Anne Forestierová vešla do Monierovy pasáže krátce po otevření. Hlavní průchod zeje prázdnotou, ještě se tu vznáší neodbytný pach čisticího prostředku, obchody pomalu otvírají, před dveře se vystavují stojany s knihami, vitríny se šperky a jiné zboží.

V téhle pasáži z 19. století dole u Champs-Élysées najdete luxusní obchody, psací potřeby, koženou galanterii, starožitnictví. Má prosklenou střechu, a když poučený chodec zvedne zrak, může objevit spoustu secesních detailů, kachlíky, římsy, drobné vitráže. Anne by je mohla obdivovat také, kdyby chtěla, ale jak ochotně přiznává, není ranní ptáče. Touhle dobou jsou výšky, detaily a stropy nejspíš tím, co ji zajímá úplně nejmíň.

Potřebuje především kávu. Hodně silnou.

Protože dneska, jakoby naschvál, si dával Camille se vstáváním na čas. On, který je na rozdíl od ní spíš ranní typ. Ale Anne na to neměla náladu. Takže když jemně odmítla Camillovo nadbíhání – má velmi teplé ruce, není vždy snadné mu odolat –, běžela se vysprchovat a zapomněla, že nechala překapávat kávu. Po návratu do kuchyně, jak si zároveň sušila vlasy, našla kafe už studené, pak chytila jednu ze svých kontaktních čoček jen pár milimetrů od odtoku umyvadla...

Načež byl už čas, kdy musela odejít. S prázdným žaludkem.

Když tedy pár minut po desáté přišla do Monierovy pasáže, sedla si na zahrádku hospody hned u vchodu a byla tam první zákaznicí. Kávovar se teprve rozehřívá, musí chvilku počkat, než ji obslouží, a když se dívá několikrát na hodinky, není to proto, že by pospíchala. To kvůli číšníkovi. Snaží se ho tak odradit. Než se stroj zahřeje, číšník nemá nic moc na práci a využívá toho k navázání hovoru. Utírá stoly kolem Anne, přičemž ji přes paži okukuje a nenápadně se k ní v soustředných kruzích blíží. Je to vysoký hubeňour, chvastoun se světlými mastnými vlasy, typ, co se často vyskytuje na turistických místech. Když dokončil poslední okruh, vyzývavě se postavil vedle ní s jednou rukou na bedrech, obdivně vzdychl s pohledem ven a obšťastnil ji svými uboze skličujícími meteorologickými výhledy na dnešek.

Ten číšník je trouba, ale nechybí mu vkus, protože ve čtyřiceti je Anne dosud úchvatná. Jemná brunetka s krásnýma světle zelenýma očima a ohromujícím úsměvem... Je to vážně zářivá žena. S dolíčky ve tvářích. A vláčnými, pružnými pohyby, máte nevyhnutelně chuť se jí dotknout, protože všechno u ní vypadá kulatě a pevně, ňadra, zadek, bříško, stehna, a vlastně to kulaté a pevné opravdu je, ten typ, co muže přivádí k nepředloženostem.

Pokaždé, když na to Camille pomyslí, říká si, co to s ním udělala. Je mu padesát, je prakticky plešatý, ale hlavně, především, měří metr pětačtyřicet. Abyste si udělali představu, je to přibližně výška třináctiletého chlapce. Abychom se vyhnuli různým úvahám, rovnou upřesněme, že ani Anne není vysoká, ale přece jen měří o dvaadvacet centimetrů víc než on. To jest skoro o hlavu.

Anne číšníkovu nadbíhání odpovídá vřelým a velice výmluvným úsměvem typu jděte se vycpat (číšník naznačuje, že pochopil, dá si pozor, než zase bude na někoho milý), a jakmile do sebe hodila kávu, vydala se pasáží směrem k ulici Georgese Flandrina. Došla téměř na druhý konec pasáže, když nejspíš chtěla vytáhnout peněženku, strčila ruku do kabelky a ucítila něco vlhkého. Má prsty celé od inkoustu. Vyteklo jí pero.

Pro Camilla celý ten příběh začíná právě tím perem. Nebo tím, že se Anne rozhodla jít do téhle pasáže a ne do jiné a právě dnes ráno a ne jindy atd. Shoda okolností nutných k tomu, aby nastala katastrofa, je v pravém smyslu zavádějící. Ale právě takovou souhrou okolností Camille jednou Anne potkal, člověk si nemůže na všechno jen stěžovat.

Takže to obyčejné pero s inkoustovými bombičkami teď teče. Je tmavě modré a velice malé. Camille si ho dobře vybavuje. Anne je levák, když píše, drží ruku zcela neobvykle, těžko říct, jak to vůbec dokáže, navíc píše ohromně veliká písmena, jako by vztekle řadila podpisy jeden vedle druhého, a kupodivu si k tomu vždycky vybírá maličká pera, čímž to celé vypadá ještě překvapivěji.

Když Anne vytáhla z kabelky ruku umazanou od inkoustu, hned chce znát rozsah škody. Teď hledá nějaké řešení a po pravici vidí květináč s rostlinami.

Položila si kabelku na dřevěnou obrubu a začíná z ní všechno vytahovat.

Je dost naštvaná, ale obavy se ukázaly větší než škody. Ostatně kdo ji trochu zná, nechápal by, čeho by se mohla obávat. Anne totiž nic nevlastní. Ani v kabelce, ani v životě. To, co u sebe nosí, by si mohl dovolit každý. Nekoupila si ani byt, ani auto, co vydělá, utratí, ne víc, ale nikdy méně. Nic neušetří, protože k tomu nebyla vedená: její otec byl obchodník. Když už hrozilo, že zkrachuje, utekl i s financemi čtyřicítky spolků, v nichž se nechal krátce předtím zvolit pokladníkem. Už ho nikdy neviděli. Čímž se nejspíš vysvětluje, proč má Anne k penězům dost vlažný vztah. Obavy, aby vyšla s penězi, měla naposledy v době, kdy sama vychovávala dceru Agathe, a to už má za sebou.

Anne pero hned vyhodila do koše a mobil si strčila do kapsy bundy. Peněženka je zašpiněná, taky na vyhození, ale papíry uvnitř jsou nedotčené. Pokud jde o kabelku, podšívka je vlhká, ale úplně skrz inkoust neprosákl. Anne si říká, že si možná koupí ještě dnes jinou, obchodní pasáž je k tomu ideální, ale to se nikdy nedozvíme, protože to, co bude následovat, jí zabrání dělat si plány. Mezitím jakž takž vyložila kabelku papírovými kapesníky. Když skončila, starost jí dělají špinavé prsty, má inkoust na obou rukou.

Mohla by se vrátit do hospody, ale další setkání s tím číšníkem ji nijak neláká. Málem se k tomu přesto odhodlala, když před sebou uviděla ceduli označující veřejné záchodky, což na takovémto místě nebývá časté. Je to prostor hned za cukrárnou Cardon a klenotnictvím Desfossés.

A právě od tohoto okamžiku nabraly věci rychlý spád.

Anne prošla třicet metrů, které ji dělily od záchodků, otevřela dveře a ocitla se tváří v tvář dvěma mužům.