Při pohledu na celosvětové žebříčky tržeb vypadá realita filmového průmyslu docela růžově. Neustále padají rekordy návštěvnosti a filmy se předhánějí, který rychleji utrží miliardu dolarů.

O Titaniku s tržbami přesahujícími 2 miliardy dolarů se před lety mluvilo jako o bezprecedentní události, než režisér James Cameron své dítko přeskočil sci-fi snímkem Avatar o více než 600 milionů. A kolem miliardy a půl dolarů začíná být v žebříčcích poslední dobou docela těsno.

Při trochu střízlivějším pohledu na ekonomickou realitu Hollywoodu však samotná návštěvnost kin dávno není alfou a omegou. Hollywood dnes přežívá díky schopnosti prodat licence a autorská práva, kina pak především díky schopnosti co nejvíce osolit popcorn − a to v přesném i hovorovém významu slova. Čím víc soli, tím víc nápojů a peněz za předražené občerstvení.

V českém prostředí je za samotnými čísly samozřejmě též o poznání komplikovanější realita. Údaje o návštěvnosti nicméně skýtají jedno zajímavé číslo: poměr domácích filmů na celkových tržbách. 

Česká republika patří k nejúspěšnějším zemím z hlediska schopnosti konkurovat Hollywoodu lokální tvorbou. Maďaři či Rumuni mají Zlaté palmy z Cannes, my jsme až donedávna měli milionové návštěvnosti doma.

Distribuční rok je zatím sice jen v půli, ale poprvé po dvanácti letech hrozí, že české filmy nepřesáhnou hranici 20 procent z celkových tržeb. Příčin se nabízí hned několik. Určitý, nejspíš ale ne zcela zásadní podíl na klesající návštěvnosti českých titulů má úspěšná hollywoodská konkurence, která nicméně přitahuje jiný typ publika − ten, který dá před oblíbenými hvězdami přednost popcornu a akci.

Říká se, že starší generace − tedy právě publikum českých hitů, které vyráželo do kina jednou za uherský rok, zato však houfně − do kin přestává chodit. Mnohem spíše však platí, že už nevznikají dva tři výrazné české snímky ročně, takové filmy, ze kterých by se stala událost. Spíš je nahrazuje větší množství průměrnějších či minoritně zaměřených děl, mezi něž se pozornost publika rozdrobí.

Promítá se stále více snímků, díky digitální distribuci je levnější dostat filmy do kin a méně výrazným českým titulům také pozvolna narůstá konkurence v podobě evropské kinematografie.

U nás se příliš nedaří domácím sériím či pokračováním po letech, jak ukazuje − s každým novým dílem klesající − návštěvnost Babovřesk či relativní zklamání z návštěvnosti filmu Bony a klid 2. Je to pravý opak zahraničních franšíz, u nichž je každé další pokračování pravidelně úspěšnější, ale též dražší než to předchozí.

Takzvaný "kultivovaný milý český film" značek Svěrák a Hřebejk vymizel a nečekaným hitem tuzemských kin se naopak stává třeba umělecký exces Larse von Triera Nymfomanka či podvratný Vlk z Wall Street, který domácí návštěvností překonal i lidové Babovřesky 2.

Obrázek o postavení, kvalitě a úspěšnosti českých filmů nemůže být samozřejmě úplný bez detailnějšího zohlednění jejich financování z veřejných peněz. Jak se projeví nové složení rady Státního fondu kinematografie, zvolené počátkem letošního dubna, se teprve ukáže.

V následujících dnech, týdnech a měsících se nicméně do kin chystá hned několik nadějných debutů. Nejspíš to nebudou noví Svěráci, ale třeba sociální drama Kobry a užovky letos ukázalo, že český film může mít slušnou návštěvnost i uznání festivalových porot. Možná je na čase začít více podporovat malé filmy s potenciálem vyrazit do světa. Vždyť kromě prestiže dnes festivalový svět nabízí i možnosti evropských koprodukcí a nové distribuční cesty.

Hollywood je mistrem v prodeji licencí. A mnozí úspěšní evropští filmaři (a producenti) zase umí prodat "licenci kvality" do festivalového oběhu. V českých kinech je zatím diváků dost, přejme tedy domácí tvorbě, ať o ni stojí. A ať ona za to stojí. Nejen doma, ale i ve světě.