Jon Fosse: Sny Olavovy

Teď už jen obejde úbočí, a jen co obejde úbočí, uvidí fjord, pomyslí si Olav, protože teď se jmenuje Olav, ne Asle, a Alida se teď nejmenuje Alida, ale Åsta, teď se jmenují Åsta a Olav Vikovi, pomyslí si Olav a pomyslí si, že dnes musí jít do Bjørgvinu zařídit, co potřebuje, a vtom už obejde úbočí a uvidí, že fjord září, teprve teď to vidí, že dnes fjord září, někdy totiž fjord skutečně září, a když takhle září, tak se v něm zrcadlí hory a v místech, kde se hory nezrcadlí, tam je fjord podivuhodně modrý, a modrá záře fjordu jde neznatelně vstříc nebeskému bělmu a blankytu, pomyslel si Olav a vtom na cestě před sebou uvidí jakéhosi muže, docela daleko před sebou, kdo to může být, nepřipomíná mu někoho, že by ho už byl někde viděl, jak jde celý shrbený, to je mu povědomé, ale že už ho někde viděl, tím si tedy jistý není, a proč tu před ním vůbec má jít nějaký člověk, tady po cestě v Barmenu, v zálivu, který se klene jako náruč, vždyť tu nikdy nikoho neviděl, a teď tu před ním najednou jde po cestě tenhle muž, a není velký, spíš docela malý, celý v černém, jde zvolna, trochu v předklonu, pomalu, jakoby krok za krokem, celý shrbený, zřejmě je zamyšlený a jde, na hlavě má šedou čapku, a proč jde tak pomalu, protože pomalu zkrátka jde, vždyť Olav ho čím dál víc dohání, i když jde sám dost pomalu, a on nechce jít pomalu, chce jít co nejrychleji, aby se už zase mohl vrátit domů, za Åstou a za malým Sigvaldem, ale může toho člověka jen tak předejít, proč by nemohl, dokonce musí, pomyslí si Olav, a i když jde úplně nejpomaleji, přesto muže čím dál víc dohání, a proč sem ten člověk vůbec přišel, sem přece nikdy nikdo nechodí, za celou dobu, co tu žijí, sem nikdy nikdo nepřišel, tak proč se tu teď na cestě před ním octl tenhle muž, tak trochu jako špunt, protože kdyby šel Olav pořád stejně rychle jako teď, tak už by toho muže dávno dohnal, a dohnal by ho ještě dřív, kdyby šel, jak nejrychleji dokáže, to by mu byl hned v patách a musel by ho předejít, a předejít ho, to se mu vůbec nechce, protože to by ho pak ten člověk uviděl a možná by na něho dokonce promluvil a možná by ho poznal, protože možná toho muže zná, nebo se s ním někdy setkal, to není vyloučené, anebo ho alespoň ten muž zná, i když on jeho třeba ne, klidně by ho ten člověk mohl znát, no samozřejmě, a proto sem taky možná přišel, možná sem přišel za ním, i tak by to mohlo být, že hledá právě jeho, že je na cestě z jednoho místa, kde ho hledal, na další místo, kde ho taky hodlá hledat, tak nějak mu to připadá, pomyslí si Olav najednou, že tak nějak by to mohlo být, že ten muž hledá právě jeho, ale proč, proč ho hledá, co by za tím mohlo být, a proč jde tak pomalu, pomyslí si Olav a ještě víc zpomalí a dívá se na fjord a vidí, jak fjord září a modrá se, a když už se jednoho dne fjord konečně rozzáří, tak proč tady před ním zrovna musí jít nějaký muž v černém, malý a celý shrbený, s šedou čapkou, a co mu ten muž chce, nic dobrého to určitě nebude, ne, to bude celé jinak, protože ten muž mu nic nechce, proč by ho sem chodil hledat, jak ho to vůbec napadlo, co ho to napadá, pomyslí si Olav, a ještě aby se ten muž teď k němu obrátil, protože to rozhodně nechce, aby si ho všiml, jenže jde tak pomalu, že on také musí jít pomalu, a vtom se muž zastaví a Olav se také zastaví, a přece tu nemůže zůstat stát, vždyť je na cestě do Bjørgvinu, chce jít co nejrychleji rovnou do Bjørgvinu, zařídit, co potřebuje, a vrátit se domů, takže tu nemůže postávat a dívat se na muže pár kroků před sebou, neměl by tu takhle stát, měl by utíkat, asi by se měl rozeběhnout a proletět kolem muže, a kdyby na něj muž volal, nevšímal by si ho a běžel by dál, co by mu síly stačily, kolem muže dál a dál, protože takhle se zdržovat nemůže, zastavovat se a jít pomalu, on, který nikdy takhle pomalu nechodí, vůbec se nezastavuje a jde pořád dál, pokud rovnou neběží, protože to se taky stává, že zkrátka utíká, i když tedy ne moc často, ale takhle už to nejde, pomyslí si Olav a přidá do kroku a rázuje, jak má ve zvyku, pořád dál, blíží se a blíží k muži, a když dojde až k němu, už je vedle něho, po jeho boku, tak na něj muž pohlédne a on vidí, že je to nějaký stařec, a Stařec se zastaví

No je to ten chlap, řekne Stařec
a těžce dýchá
No to je ten chlap, řekne
a Olav jde dál jakoby nic, i když mu ten stařec někoho připomíná, jenže kde jen ho mohl vidět, viděl ho v Dylgje, v Bjørgvinu, tady v Barmenu ho tedy rozhodně nikdy neviděl, tím si je jistý, protože tady se nikdy nikdo neukáže, do dnešního dne tu nikdy nikoho neviděl
No je to on, řekne Stařec
a Olav jde dál a neohlíží se, protože to vypadá, jako by ho Stařec znal
Copak si mě nepamatuješ, řekne Stařec No tak, Asle, řekne
Musím s tebou mluvit, řekne
Musím se tě na něco zeptat, řekne
Víš ty, že vlastně jsem tu hlavně kvůli tobě, řekne Ty mě přece znáš, řekne
Počkej, Asle, řekne
Stůj, Asle, řekne
Pamatuješ si mě, ne, řekne
Nepamatuješ si, kdy jsme se viděli naposledy, řekne Pamatuješ si mě, ne, řekne
Ale to víš, že si mě pamatuješ, řekne
Tak zastav a trochu si promluvíme, vždyť jsem tu
kvůli tobě, řekne
Přišel jsem se na tebe podívat, na vás podívat, abych
byl přesnější, řekne
Slyšel jsem, že tu někde bydlíte, jen jsem nemohl
najít váš dům, řekne
Asle, Asle, tak stůj, řekne
a Olav se mocí mermo snaží přijít na to, kdo ten Stařec jen může být a proč mu říká Asle a jak to, že si přišel s Aslem promluvit, a Olav jde, co mu síly stačí, myslí na to, že teď musí co nejrychleji pryč od Starce, protože co mu tak může chtít, ale utíkat, ne, to se mu nechce, jenom půjde, jak nejrychleji dokáže, protože Stařec jde přece tak pomalu, krok za krokem, co noha nohu mine, a navíc řekl, že se na něho přišel podívat, že se na ně přišel podívat, pomyslí si Olav, a když to říká, tak to bude asi pravda, anebo to říká proto, aby ho vystrašil, říká to, aby ho dostal, jenže jak může znát jeho jméno, pomyslí si, ale Stařec je přece tak malý a celý shrbený, a kdyby se měli dostat do křížku, vždycky by ho přemohl, pomyslí si Olav
To je hrůza, jak má ten chlap naspěch, řekne Stařec Počkej, řekne
a divže na Olava nekřičí a hlas má slabý, a když zvýší
hlas, tak jako by pištěl, a Olav jde zkrátka dál a pomyslí si, že co kdyby mu odpověděl, ale ne, neodpoví mu, pomyslí si
No kdo by to byl řekl, řekne Stařec
a otáčet se nebude, pomyslí si Olav, teď už se přece dostal hezký kus před Starce a teď jde, jak má ve zvyku, pořád dál, rázuje pořád dál, nezastavuje se, pomyslí si a vtom otočí hlavu, jen úplně krátce a jenom úplně malinko