Leonid Cypkin: Léto v Baden-Badenu

Byl to denní spoj, zima však byla v plné síle – byl konec prosince, a kromě toho vlak směřoval do Leningradu – na sever, proto se za okny začalo brzy stmívat – jasným světlem se rozhořívaly pouze stanice nedaleko Moskvy, které odplouvaly dozadu, jako by je odhodila čísi neviditelná ruka – příměstské perony zaváté sněhem, s řadou mihotajících se lamp, jež se slévaly do jednoho ohnivého pruhu – stanice se kolem míhaly s tlumeným duněním, jako by vlak jel po mostě – dunění zmírňovala dvojitá okna, která vagon téměř hermeticky uzavírala, přesto se přes matná, zpola zamrzlá skla prodíralo světlo ze stanic a kreslilo ohnivou linku, a tam, kdesi dál, se daly tušit nedozírné, sněhem pokryté prostory, vagon se kymácel ze strany na stranu jako paluba lodě, obzvlášť poblíž plošiny, a když se za okny úplně setmělo a zůstala pouze nejasná bělost sněhu, když chaty za Moskvou skončily a v okně se společně se mnou mihl odraz vagonu se všemi jeho stropními světly a cestujícími, vyndal jsem z kufru, uloženého v síťce nad hlavou, knihu, kterou jsem začal číst ještě v Moskvě a kterou jsem si vzal na cestu do Leningradu záměrně, a otevřel jsem ji v místě, kde byla záložka s čínskými znaky a jakousi půvabnou orientální kresbou – tu knihu jsem si půjčil od své tety, majitelky rozsáhlé knihovny, ale v hloubi duše jsem byl odhodlán, že ji nevrátím – nechal jsem ji svázat, protože byla velmi chatrná a skoro se rozpadala – knihař seřízl stránky tak, že všechny byly zarovnané, jedna jako druhá, a opatřil ji pevným přebalem, na který přilepil první, titulní list s názvem knihy – byl to deník Anny Grigorjevny Dostojevské, publikovaný v jakémsi liberálním nakladatelství, které v té době ještě mohlo existovat – byly to Milníky, Nový život nebo něco takového – s datací podle gregoriánského i juliánského kalendáře, se slovy i celými větami v němčině nebo ve francouzštině bez překladu, s nezbytným přídomkem „Mme“ (madam) používaným s gymnazijní horlivostí – rozluštění jejích zápisků psaných těsnopisem, které si vedla v zahraničí první léto po sňatku.

Manželé Dostojevští odjeli z Petrohradu v polovině dubna roku 1867 a už následujícího rána dorazili do Vilniusu. Na hotelovém schodišti neustále naráželi na židáčky, kteří jim vnucovali své služby, a pak dokonce běželi za bryčkou, ve které se vezli Anna Grigorjevna s Fjodorem Michajlovičem, a neodbytně jim nabízeli jantarové náustky, dokud je neodehnali, i večer bylo ve starých úzkých uličkách vidět ty samé pejzaté židáčky, jak se procházejí se svými židovečkami.

Za další den nebo dva dorazili manželé do Berlína a potom do Drážďan, kde začalo hledání bytu, protože Němci, obzvlášť pak Němky, všelijaké slečny – majitelky penzionů nebo prostě jenom zařízených pokojů – nové ruské hosty nemilosrdně odírali, špatně je krmili, číšníci je šidili při vracení drobných, a nejenom číšníci, ale Němci vůbec byli národ nechápavý, protože Feďovi nedovedli vysvětlit, jak se dostat na tu nebo onu ulici, a úslužně ukazovali na opačnou stranu – nebo to snad dělali schválně?

Ostatně židáčků si Anna Grigorjevna všimla už dříve – při svém prvním příchodu k Feďovi do alonkinova domu, kde psal Zločin a trest, a ten dům, podle jejího pozdějšího svědectví, Anně Grigorjevně okamžitě připomněl dům, ve kterém žil Raskolnikov, tam se také židáčci potkávali na schodišti s ostatními pobíhajícími nájemníky. (Aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, je třeba nicméně poznamenat, že ve svých vzpomínkách Život s Dostojevským, které Anna Grigorjevna napsala krátce před revolucí, patrně po seznámení s Leonidem Grossmanem, se už o židáčcích na schodišti nezmiňuje.)

Na fotografii vlepené do Deníku vypadá Anna Grigorjevna, tenkrát ještě dočista mladičká, jako fanatička nebo jako pobožnůstkářka s nevraživě zamračeným pohledem. Zato Feďa byl už v letech, menší postavy a s tak krátkýma nohama, že kdyby vstal ze židle, na které seděl, ukázalo by se, že je jenom nepatrně vyšší, měl tvář prostého ruského člověka a podle všeho se rád fotografoval a horlivě modlil.

Tak proč jsem s takovým rozechvěním (nebojím se toho slova) pobíhal s Deníkem po celé Moskvě, dokud jsem nenašel knihaře, dychtivě cestou v dopravních prostředcích listoval zašlými stránkami a očima v knize pátral po takových místech, která, jak se zdálo, jsem předvídal, a potom, když jsem u knihaře knihu, náhle těžkou, vyzvedl, si ji položil na psací stůl a neodklízel ji ani ve dne, ani v noci, jako by to byla Bible? Proč jsem teď jel do Petrohradu – ano, ne do Leningradu, ale do Petrohradu, po jehož ulicích kráčel tenhle krátkonohý, malý (jako ostatně pravděpodobně většina lidí minulého století) člověk s tváří kostelníka nebo vysloužilého vojáka?

Proč jsem četl tuhle knihu teď, ve vagonu, pod slabým blikajícím světlem lamp, které hned zářilo jasněji, hned zas téměř zhasínalo, podle rychlosti vlaku a výkonu jeho dieselových motorů, za bouchání dveří na konci vagonu, kam neustále vcházeli a odkud opět vycházeli kuřáci i nekuřáci se skleničkami v rukou, aby dali napít dětem nebo omyli ovoce, nebo si prostě došli na záchod, jehož dveře bouchaly vzápětí za dveřmi u plošiny, za bouchání a klepání všech těchhle dveří, za kymácení jako na lodi, jež neustále unášelo text někam pryč, a při tom všem jsem vdechoval vůni uhlí a parních lokomotiv, které už dávno nikde nejezdily, ale ta vůně kdovíproč přetrvávala.

Ubytovali se v pokoji u Mme Zimmermannové, vysoké vyzáblé Švýcarky, ačkoli hned první den po příjezdu zůstali v hotelu na hlavním náměstí, a vzápětí vyrazili do galerie – před budovou Puškinova muzea v Moskvě stála obrovská fronta, dovnitř pouštěli po skupinkách, někde na podestě mezi patry visela Sixtinská madona a pod ní stál policista – o mnoho let později v tom samém muzeu vystavovali Leonardovu Monu Lisu za dvojitým neprůstřelným sklem, které bylo speciálně nasvíceno – fronta „zlodějů“ se vinula a postupovala k obrazu, přesněji k neprůstřelnému sklu, za nímž se – jako by to byla nabalzamovaná mrtvola v sarkofágu – nacházel obraz madony s krajinou v pozadí, a její úsměv byl opravdu záhadný, možná se tak ale jevil jen pod vlivem obecného mínění, a vedle obrazu stál rovněž policista, co zástup taktně pobízel k postupu, protože se mělo za to, že ho tvoří odborníci nebo čestní hosté, a říkal: „Pokračujte, prosím“ – lidé se u obrazu snažili na chvíli zastavit, i potom, když už k němu byli zády a zařadili se do odcházejícího zákrutu fronty, se za chůze vytrvale otáčeli k plátnu a lámali si krky ve snaze otočit hlavu téměř o sto osmdesát stupňů – Sixtinská madona visela na stěně mezi okny, a protože světlo na ni dopadalo z boku a den byl navíc pošmourný, bylo plátno zahaleno jakýmsi oparem.

Madona se vznášela v oblacích, která působila jako nadýchaný lem jejích šatů a možná s ním jednoduše splývala, a odněkud zleva k Madoně zespodu servilně vzhlížel apoštol se šesti prsty na ruce – sám jsem je spočítal, opravdu jich bylo šest – fotografie tohoto obrazu, věnovaná Dostojevskému k jeho narozeninám o mnoho let později, než se uskutečnila jeho cesta do Drážďan, tedy krátce před jeho smrtí, v domnění, že jde o jeho milovaný obraz, třebaže jeho oblíbeným obrazem bylo patrně plátno Mrtvý Kristus v hrobě od holbeina mladšího, tak tedy fotografie Raffaelovy Madony v dřevěném rámu visí v Dostojevského muzeu v Leningradě nad koženou pohovkou, na které Dostojevskij skonal – vznášející se Madona drží v náručí polosedící, jen zlehka zavinuté nemluvně, skoro jako by ho kojila, tak jak to dělají cikánky, všem na očích, avšak výraz jejího obličeje je stejně nepostižitelný jako u Leonardovy Mony Lisy – a stejná fotografie, jenom trochu menší a pravděpodobně horší kvality, neboť byla vytvořena už v naší době, je zasunutá za sklem knihovny u mé tety, jako by tam byla záměrně ledabyle odložena.

Manželé Dostojevští chodili do galerie každý den, tak jako lidé v Kislovodsku chodí denně do lázeňské dvorany, aby se napili narzanu, místní minerální vody, nebo se s někým setkali, anebo jen tak postáli, pozorovali ostatní a potom šli na oběd – bylo třeba vybrat levnější restauraci, a navíc takovou, kde dobře vaří a ve které číšníci méně šidí – manželé Dostojevští pokaždé zjistili, že je ošidili o dva nebo tři stříbrné groše, protože všichni Němci bez rozdílu byli šejdíři – po další návštěvě galerie šli jednou poobědvat na Brühlovu terasu, z níž byl malebný výhled na Labe – už dříve si všimli číšníka, kterému dali přezdívku „diplomat“, protože jako diplomat skutečně vypadal, a kromě toho ho posledně přistihli, že si za šálek kávy účtoval víc než dvakrát tolik – namísto dvou stříbrných grošů pět, ale oni ho převezli – místo pěti stříbrných grošů spropitného mu Anna Grigorjevna podstrčila stříbrný dvougroš, který jim vrátil nazpátek místo pěti grošů – tentokrát byli hrozně vyhladovělí, obzvlášť Feďa, avšak „diplomat“ se namísto toho, aby je obsloužil, usilovně věnoval nějakému saskému oficírovi, který přišel až po nich – důstojník měl rudý baňatý nos a zažloutlé oči a bylo patrné, že si rád přihne – Feďa zavolal na číšníka, ten ale dál s ledovým klidem obsluhoval důstojníka, jenž si zasunoval naškrobený ubrousek za tvrdý límec vojenské blůzy – „diplomat“ se jim očividně mstil za to, co se stalo minule – Feďa zaklepal nožem o stůl – „diplomat“ se u nich konečně zastavil, ale jen tak cestou, a řekl, že slyší a že nemá cenu klepat nožem – Feďa objednal slepici a telecí kotlety – za nějaký čas „diplomat“ přinesl pouze jednu porci slepice a na Feďovu otázku: „Co to má znamenat?“ s přehnanou zdvořilostí odpověděl, že si objednali pouze jednu porci, a pak se to samé opakovalo s telecími kotletami – ve vedlejším sále hráli čtyři číšníci karty a v sále, kde obědvali, bylo jen pár hostů – číšník se zjevně spletl úmyslně – Feďa zrudl – začal hlasitě své ženě vykládat, že kdyby tu byl sám, tak by jim ukázal, a dokonce se na ni rozkřičel, jako by to byla její vina, že sem šli ve dvou – zvedl nůž a vidličku a praštil s nimi naschvál tak, že se zařinčením spadly na talíř, div ho nerozbily – už se na ně dívali – odešli, aniž se ohlédli – při odchodu hodil Feďa na stůl místo třiadvaceti stříbrných grošů, které měli zaplatit, celý tolar a práskl dveřmi tak, až se skleněná výplň zatřásla – šli alejí osázenou kaštany, on – rázným krokem napřed, pak ona – vzadu, sotva mu stačila – nebýt jí, dovedl by celou záležitost do konce a dosáhl by svého, zatímco takhle odchází ponížený tím ničemným číšníkem, protože všichni číšníci jsou ničemové – jsou ztělesněním nejubožejších rysů lidské povahy, ostatně my všichni máme vrozený sklon k tomuhle zatracenému lokajství – copak se sám servilně nedíval do očí tomu ničemnému majorovi, když opilý – s rudým nosem a žlutýma rysíma očima, vida, koho mu před chvílí připomněl tenhle saský důstojník! – v doprovodu stráže vtrhl do baráku, a když uviděl trestance v šedočerném mundúru se žlutým čtvercem na zádech ležet na pryčně, protože mu toho dne bylo špatně a nemohl nastoupit do práce, zařval na něj z plných plic: „Vztyk! Nástup!“