Ludvík Němec: Odpustky pro příští noc

Když prší, může se stát cokoli. Pršelo: drobně, nesmiřitelně, žádný útěšný vzkaz nebyl v tom dešti, žádné poselství shůry. A ten muž přicházel tím ledovým deštěm, chráněn jen černou koženou bundou a vyrudlou baseballovou čepicí, již si musel přidržovat rukou, aby mu ji vítr nesebral. Boží dopuštění, řekla by Hana o tomto počasí, kdyby zrovna nebyl Boží den a ona zrovna nečetla slovo Boží:

„Na té cestě přišel k samařskému městu Sychar, v blízkosti pole, jež dal Jákob svému synu Josefovi, tam byla Jákobova studna. Bylo kolem poledne. Tu přichází samařská žena, aby načerpala vody. A on jí řekne: Dej mi napít!“

To četla Hana, nahlas a pevně, třebaže ledový vítr chtěl přelistovat stránky rovnou až ke vzkříšení. Proto si toho muže pořádně všimla, teprve když přišel až k jejich stánku, k jejich misii, a přiložil hlavu k levému ze dvou sloupových reproduktorů, z nichž se do prázdného parku rozléhalo slovo Boží. Dokonce ten reproduktor obejmul — jako to ještě nedávno dělávala Hana se stromy v lese! A jeho hlas byl ještě hlasitější než ten Boží, jenž promlouval skrze Haniny hlasivky do mikrofonu.

„No konečně! To mě poser! Ko-neč-ně!“ křičel ten blázen a usmíval se na Hanu tak zeširoka a zářivě, až by někdo méně zkušený než ona čtení přerušil. Ale Hana byla u mikrofonu profesionálka, byť nejen proto si ji na toto veřejné čtení z Bible pozvali, nejen proto ji přesvědčili. Ale jaképak vlastně veřejné čtení, když se žádná veřejnost nedostavila. Studená fronta proměnila Velikonoční pondělí téměř ve Štědrý den, ještě před chvílí poletovaly vzduchem místo andělského peří sněhové vločky a každý kromě jejich shromáždění by už celou tu akci vzdal. Přijdětež ke mně všichni, kdož tápete.

Nepřišel skoro nikdo. Dva tři náhodní chodci, kteří se jen na chvíli zastavili před stánkem, než vítr zadul do plachet jejich deštníků a odnesl je do bezpečných a teplých přístavů hospod a domovů. Pár žebráků, kteří místo almužny dostali letáčky s evangeliem svatého Lukáše. (Zmateně děkovali, než se utekli zahřát na své větráky.) Dvě pestrobarevné mladičké Romky, které přilákaly upravené mariánské písně, jež za vlastního doprovodu dvou kytar zpívalo manželské duo Společný hlas ze stejné kongregace; jedna z buclatých cikánek zkoušela na tu hudbu tančit, což se Haně líbilo, nicméně páter Broda ty dívky od biblického stánku odehnal.

A o totéž se Broda pokusil i s oním neznámým mužem, který tiskl hlavu k reproduktoru a usmíval se tak zasněně, jako by se z něj linula rajská hudba. Je opilý? Zfetovaný? Chce použít jako substituční drogu to naše opium? Ovšem když mu Broda cosi zblízka řekl do ucha — do toho, jež nebylo přitisknuto k reproduktoru — ten muž křikl na celý parčík:

„Jsem skoro hluchej, otče! Takhle tu krásu konečně slyším! A hlavně ji taky vidím!“

Na tohle ovšem kněze v semináři nevycvičili, a tak se radši stáhl zpět pod plastový stan, jenž chránil dalších pět členů misie před nepřízní počasí. Před křikem — před řevem — toho muže u reproduktorů by je však mohl ochránit snad jen jejich Pán. Zjevně to prozatím neměl v úmyslu. Ten blázen zíral přímo na Hanu, očima zelenýma a zářícíma jako skla vitráží v oknech nedalekého kostela svatého Tomáše, a znovu překřičel reproduktory:

„Proboha, dárečku, vždyť už tě hledám takovejch roků!“

Kdyby měl na mysli poselství Boží, dávalo by to smysl. Snad. Ale mě? A protože Hana toho muže nezná, dál hledá jistotu ve slovech, jež by znát měla. Jež znát musí.

„Samařská žena mu odpoví: Jak ty jako Žid můžeš chtít ode mne, Samařanky, abych ti dala napít? On jí však odpověděl: Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti to říká, požádala bys ty jeho, a on by ti dal vodu živou.“

Ale ten chlap u reproduktoru si troufá překřičet dokonce i slovo Boží. Takovým dnes patří svět. Teď už se na Hanu dokonce nepokrytě usmívá a huláká, jako by mu patřila i ona:

„Jsi nejdůležitější ženská mýho života!“

Tohle město je plné šílenců.

„Konečně jsem tě zase našel!“

Hana není zase tak pevná v kramflecích (ani ve víře), aby ji ta slova aspoň trochu nezasáhla. A zatímco dosud ji rozechvíval chlad, teď se zachvěje i jinak. Protože je ale profesionálka, jen lehce potřese hlavou a sklopí oči k textu. Téměř s pocitem trapnosti si ale uvědomuje, jak nešťastně, téměř svatokrádežně souzní přednášený žalm se situací.

„Žena mu řekla: Pane, ani vědro nemáš a studna je hluboká; kde tedy vezmeš tu živou vodu?“

I jemu ta souhra samozřejmě došla; na rozdíl od Hany ji však očividně pokládá za šťastnou náhodu, nedejbože za znamení. Protože křičí, křičí na Hanu, na park, na celý svět (a nebe k tomu):

„Minules mi dávala jinou živou vodu, kotě! Tak sakra nedělej, že mě nepoznáváš!“

Teď už tedy Hana své čtení raději přeruší. Dívá se na toho muže — s poněkud ostražitým úsměvem. I on se na ni usmívá: ovšem tak zářivě a vřele, až je to v tom chladném dopoledni cítit. Hana to opravdu cítí. Nicméně si je jistá — jista si je — že tohoto muže ještě nikdy v životě neviděla.

Je to velký muž, chlap vysoký skoro dva metry, s širokými rameny pod černou bundou, se svalnatými stehny, zřetelně se rýsujícími pod promočenými světlými džínami. Ale Hana se mu samozřejmě nedívá na nohy, dívá se do jeho tváře. Kolik mu je? Pětatřicet? Pětačtyřicet? Třiatřicet? Hlava toho muže je totiž — nejen ve srovnání s tělem — jaksi malá a tvář drobná, svraštělá jakoby bez zestárnutí; Hana si na okamžik vybaví mumifikované hlavy maorských válečníků, snad že je včera viděla v televizi, když je francouzská vláda slavnostně vracela ze svých sbírek zpět na Nový Zéland. A tak se mimoděk zachová podobně jako první misionáři, její dávní předchůdci, když se poprvé setkali s Maory: uchýlí se opět k Písmu svatému.

„On jí odpověděl: Každý, kdo pije tuto vodu, bude mít opět žízeň. Kdo by se však napil vody, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. Voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem, vyvěrajícím —“

Ale muže ona slova slov neuklidňují jako Hanu, protože ji přeruší už skoro zlostně:

„Nedělej sakra, že mě neznáš!“

A když Hana jen pomalu zakroutí hlavou — dvakrát třikrát, jako když si každou hodinu uvolňuje při cvičení šíjové svaly, den ode dne křečovitěji zaťaté — tu ten chlap vykřikne na celý parčík:

„Nezapírej mě!“

Ta slova vyvolají odezvu nejen v Hanině mysli a některých útrobách, ale i v misii pod plastovým stanem. Jakkoli je městský parčík prázdný jako vyschlá fontána, u níž stojí jejich stan, žádné další skandály už si církev rozhodně nemůže dovolit. V tomto smyslu — ovšem bez ironie — aspoň promlouvá páter Broda k Haně, když dal její předčítání raději přerušit další písní manželského dua Společný hlas. A když Hana namítne, že přece toho chlapa u reproduktorů vůbec nezná, Broda jí s blahosklonným úsměvem řekne, že stejně už četla dost dlouho a je načase dát prostor i jiným zájemcům.

„Celá se chvějete,“ řekne kněz. „Velmi si cením toho, jak dlouho jste se obětovala — ale teď byste se asi měla na chvíli schovat někam do tepla.“

Hana odsekne: „Myslíte s tím bláznem, otče? Že bych s ním šla třeba támhle na větrák? “ A ukazuje na skupinku pěti bezdomovců — čtyř mužů a jedné (nejspíš) ženy — kteří se v temném chumlu tisknou ke stěně luxusního hotelu, z jehož restaurace se vypouští oblaka horké páry.

„Možná bychom tam všichni byli užitečnější než tady…“ připustí ovšem Broda, drobný tlouštík ne starší než Hana, docela lítostivě.

„Myslíte, že si tam čtou ty letáčky, co jste jim dal?“

„Nikdy nevíme, kde nás osloví slovo Boží, Hano.“

„Každopádně si ty boží obláčky asi představovali jinak než jako smradlavou páru z kuchyně. Že?“

Ovšem to už je i na osvíceného kněze příliš, a tak jen Hanu mírně napomene, že dnes — dnes více než jindy, Hano — opravdu není den na to, abychom kohokoli zapírali. „Běžte už domů — a pozdravujte manžela. A uzdravte ho. Je to opravdu vzácný, vzorný muž. Měla jste štěstí, že jste ho potkala.“

Jiný muž — muž, který rozhodně nevypadá moc vzorně — je sleduje přes hrubě tkaný závoj deště, nejspíš se snaží odezírat z jejich rtů, a tak se k němu Hana otočí zády. Radši. Broda si naštěstí odpustí zprofanované citace o blahoslavených chudých duchem, a dokonce se Haně nabídne, že ji doprovodí přes park na tramvajovou zastávku.

„To zvládnu sama, otče.“

„Nikdy nejsi sama, Hano.“