Papernyj: Ruskou společnost od stalinské doby odlišuje sdílení informací

Slovo „škůdce“ se ještě v roce 1932 používalo v rejstříku k ruské Sbírce zákonů výhradně pro označení brouků ničících přírodu. Během dvou let se však význam slova zásadně změnil a začali se jím označovat lidé, kteří vědomě škodí druhým. Tímto příkladem významového posunu ilustruje ruský kulturolog Vladimir Papernyj v knize Kultura 2 / Architektura stalinské epochy svou klíčovou tezi o střídání epoch v ruských dějinách.

Již jako postgraduální student architektury a kulturologie v tuhé Brežněvově éře přišel Papernyj s myšlenkou, že v Rusku se cyklicky střídají dva výklady kultury. Záměrně je označuje čísly, aby je hodnotově či významově nezabarvil.

Kultura 1 je zaměřená do budoucnosti, na pohyb, na boření tradic a překračování hranic. Modelovým příkladem takové epochy je pro Paperného období avantgardních hnutí počátku dvacátých let minulého století. Kultura 2 je pak pravým opakem: pohyby ve společnosti se snaží spíše zakonzervovat, orientuje se na minulost, a proto pro její utváření hraje mimořádnou roli reinterpretace dějin a výklad národní minulosti. Má také tendenci ustavovat novou hierarchii a vytyčovat nové hranice. Tento model Papernyj demonstruje na období stalinismu.

Třísetstránková publikace však není nudnou vědeckou studií. Papernyj pracuje s tisíci detaily tehdejší doby, a před čtenářem tak vyrůstá živý svět meziválečného Sovětského svazu, který nabízí zajímavé paralely se současností.

Ve dvacátých letech, tedy v období kultury 1, začaly být například v Sovětském svazu lidé s různým postižením co nejvíce začleňováni do společnosti prostřednictvím spolků a zvláštních podmínek pro práci. Vycházely pro ně také speciální časopisy. Od třicátých let, tedy již v období kultury 2, se však tento trend změnil. Lidé s postižením začali být vytěsňováni na okraj společnosti a uzavíráni do ústavů. Mělo se tak zabránit tomu, aby se jejich stigma „nenormálnosti“ přenášelo na „zdravé“ jedince.

V roce 1935 proto v Sovětském svazu vznikly první zvláštní školy. Přeřazovaly se do nich jak děti se zdravotním či mentálním handicapem, tak i ty, které „soustavně porušovaly školní disciplínu“. Později k nim přibyly ještě děti „nepřátel lidu“. Tito školáci pak už nikdy neměli šanci na rovnocenné začlenění mezi ostatní. Odstředivý model vzdělávání zdědilo později od Sovětského svazu i československé školství a téma segregace či integrace dětí dodnes vyvolává v Česku bouřlivé diskuse.

Paperného kniha však vyvolává především otázky po podstatě současné ruské společnosti. Panuje nyní v Rusku hierarchická kultura 2? Můžeme mluvit o neostalinismu? Sám Papernyj, který na podobné dotazy odpovídá velmi často, uvádí několik paralel.

Důležitým prvkem epochy stalinismu byla nepropustnost hranic – od roku 1934 se nepovolený přechod trestal smrtí. To se s rozpadem Sovětského svazu změnilo. Prvním prezidentským nařízením Borise Jelcina v roce 1991 bylo „posílat každý rok do zahraničí nejméně deset tisíc studentů, doktorandů a učitelů“.

Hranice se tehdy otevřely a dodnes otevřenými zůstaly i přes nárůst xenofobních tendencí a protizápadní rétoriky. Zásadní hranici ovšem dnes Papernyj vidí v internetu. Od stalinské doby nynější ruskou společnost odlišuje právě svobodné sdílení informací.

Internet proto Papernyj považuje za lakmusový papírek přechodu od kultury 1 ke kultuře 2: pokud se současné politické vedení rozhodne omezit svobodu internetu, přejde definitivně do stadia kultury 2. Zatím se ale, podle Paperného slov, jedná o „pouhou frašku“.