Kdyby zařadili jednu skladbu – jenže americké jazzové trio The Bad Plus se rozhodlo, že v sobotu v pražském Paláci Akropolis přehraje celé album Ornetta Colemana. Trio, jež se od dávných coververzí Nirvany či Blondie dostalo naposledy až k jazzové úpravě Stravinského Svěcení jara a které má v klavíristovi Ethanu Iversonovi jednoho z nejčinnějších jazzových muzikologů dneška, ten úkol nevzalo na lehkou váhu. Od prvních minut sobotního koncertu bylo patrné, že Bad Plus nad Colemanovými kompozicemi, v Praze hranými v proházeném pořadí, nejprve přemýšleli. Až pak se rozhodli je interpretovat vlastně velmi specifickým způsobem.

Zaprvé: album Ornetta Colemana nazvané Science Fiction z roku 1971 stojí na průniku dvou tehdejších kvartetů tohoto předního jazzového avantgardisty. Účinkuje na něm šest hráčů na dechové nástroje, z nichž Bad Plus ale v sestavě nemívají jediný, a naopak zde chybí klavír, který je pro trio Američanů stěžejní.

Kapela se tedy pro účely pražského koncertu rozšířila alespoň na sextet. A ten sotva začal hrát, dával najevo, že altsaxofonista Tim Berne na sebe nevezme roli Colemana a že Ron Miles s kornetem nebude imitovat Dona Cherryho. Na původní nahrávce je dechů víc – konkrétně ještě tři trumpetisté a tenorsaxofonista Dewey Redman –, ale zbývající host sobotního vystoupení, Sam Newsome se sopránsaxofonem, byl spíš než za tyto čtyři především sám za sebe.

Zadruhé: Bad Plus očividně došlo, že sebelepší koncertní provedení nemůže zprostředkovat význam, který Colemanova nahrávka v jeho diskografii má. Dnes se o LP Science Fiction hovoří nejčastěji jako o spojnici mezi dvěma podstatnými érami Colemanovy dráhy – jako o desce, na které se sešel jeho starý i nový kvartet a která byla také zároveň poslední Colemanovou akustickou nahrávkou, než v druhé polovině 70. let přešel k elektrickým nástrojům.

Jenže to je význam dnešní, desce zpětně připisovaný o čtyřicet let později. A stejně jako nesouvisí s tím, oč Coleman a jeho hudebníci ve studiu tehdy usilovali, není bezpodmínečně nutné reprodukovat všechny zvláštnosti tehdejší doby. Třeba jeden z nejvýraznějších momentů alba, jímž je elektrifikované sólo basisty Charlieho Hadena hrané s takzvaným wah-wah pedálem. Kontrabasista Bad Plus Reid Anderson dělal v sobotu leccos, dokonce pouštěl samply z laptopu, ale po „kvákadlu“, jak se tomuto efektu přezdívá, nesáhl.

Stejně tak se Iverson nepřetrhl, aby do skladby Rock The Clock promítl zvuk houslí, které v až africky znějícím chumlu původní nahrávky předznamenaly Colemanovu rok nato uskutečněnou cestu za pištci z Maroka.

Takové souvislosti jsou dnes přece zapomenuté. Asi jako to, že v době vzniku nahrávky Coleman intenzivně hledal paralely mezi abstrakcí v jazzu a abstraktní malbou. Nebo že mluvené slovo, jejž Bad Plus v sobotu také pouštěli jen ze záznamu, bylo na původním albu jedním ze snad vůbec prvních použitých v jazzu.

KONCERT

The Bad Plus plays Science Fiction

Festival Mladí ladí jazz

Palác Akropolis, Praha

18. dubna

Podobně bez obav basista Anderson převzal vokální linku, kterou Colemanovo album začíná. Tehdy, v roce 1971, ji zpívala na indické hudbě odrostlá a o to osobitěji frázující Asha Puthli. Netrénovaný pěvec za basou Anderson z toho čelo nevrásnil. Zpíval, jak mu slova do úst přišla, a především dbal zachovat nejdůležitější rys kompozice What Reason I Could Give – tedy aby se dechy po celou dobu vinuly za hlasem, ale nikdy jej neopustily.

Jiné a ještě více ornettovské to bylo ve skladbě Law Years, kde všichni sólisté postupně zapluli do jednoduchých vzorců z Iversonova klavíru, aby v závěru došli k tomu, co z Colemanova alba utkvělo nejvíc – zběsilá smečka dechových nástrojů štěkajících jeden přes druhého jako divocí psi, navíc v překotném tempu, v sobotu však hnaném bubeníkem Davem Kingem s ohledem na vše, k čemu se jazzová rytmika za oněch čtyřicet let vyvinula.

I na svých nejklidnějších nahrávkách Bad Plus vždy měli značně rockový drajv, ale tentokrát jím trefně podepřeli právě Colemanovu hudbu z doby, kdy se jazz s rockovou hudbou teprve fúzoval.

A jistě to nebylo proto, aby to Bad Plus v Praze měli jednodušší. Tito tři Američané by přece pro Colemana šli na smrt: jeho skladby při různých příležitostech uvádějí bezmála deset roků, za starým veteránem se dokonce osobně vypravili, pořádali na jeho počest festival, vloni o něm přednášeli na amerických univerzitách a klavírista Iverson mu dodnes věnuje některé své muzikologické rozbory.

Iverson tedy tušil, že jen oddělit jednotlivé hlasy ve zbrklých tématech z nahrávky Science Fiction a dobrat se v nich ke společnému konci bude i pro zkušené dechaře, jimiž v Praze hrající Berne, Miles a Newsome samozřejmě jsou, místy fuška. Zvlášť když dechy právě z této Colemanovy nahrávky i po čtyřiceti letech působí velmi odvážně a také jsou nezvykle vysoko položené. Takže se rozhodlo zachovat témata, ale už ne každou mezihru, už ne každou pasáž.

A bylo to, jako vše, co Bad Plus v sobotu dělali, hnané velmi střízlivou úvahou: přece nepřijeli přehrát Colemanovo album do muzea, nýbrž jej s živými hosty interpretovat živým lidem. Jaký by mělo smysl dělat to notu po notě, zvlášť se skladbami obrazoborce Colemana, který se celý život vymykal všem mustrům, všem zvykům, všem opakováním?

Nakonec jeho materiál posloužil hlavně jako odrazový můstek. Bad Plus nehráli ve vztahu k čtyřicet let staré muzice, nýbrž jeden k druhému. Každý do toho vstupoval sám za sebe a svými pocity, svoji intuicí a svým směrem reagoval na to, co se kolem něj v hudbě děje. Míra svobody, s jakou to probíhalo – a že to, podobně jako Colemanův originál, přesto kompaktně drželo pohromadě – byla starému Ornettovi vlastně tou největší možnou poklonou. A pro Pražany za bezmála dvě dekády nejcelistvější příležitostí, jak se naživo seznámit s Colemanovou muzikou.

Související