Blížící se apríl nezvyšuje už po řadu let Čechům adrenalin jen v úsměvné obavě z toho, že naletí více či méně nejapným žertíkům. Toto datum je pro více než milion Čechů spojeno s povinností podat daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob. Tato daň podle OECD za rok 2012 přinesla do veřejných rozpočtů téměř 145 miliard korun, v přepočtu na obyvatele České republiky tedy každý Čech zaplatí v průměru skoro 14 tisíc korun.

A to není vše, za měsíc čeká podnikatele rovněž podání přehledů k pojistnému na veřejné zdravotní pojištění a pojistnému na sociální zabezpečení (dále jen sociální pojistné). Pokud se vyloučí zdravotní pojistné, které platí za státní pojištěnce stát, pak výnos sociálního pojistného představoval opět podle OECD za rok 2012 úctyhodných 544 miliard. Přepočteme-li výnos sociálního pojistného na jednoho obyvatele, pak na každého připadlo více než 51 tisíc korun.

Ekonomové znají statistické veličiny, a tak vědí, že prostý aritmetický průměr je ošidný. Daň a sociální pojistné neplatí děti předškolního věku atd. Kdo tedy naplňuje veřejné rozpočty? Asi nikoho nepřekvapí, že jsou to především zaměstnanci. Podle OECD na zaměstnance za rok 2012 připadalo 85 % výnosu daně z příjmů fyzických osob a 92,5 % výnosu sociálního pojistného. Dlužno podotknout, že v této hodnotě je zahrnuto i sociální pojistné, které za zaměstnance platí jejich zaměstnavatelé (zaměstnanci však z této části sociálního pojistného platí daň z příjmů fyzických osob).

Proč tedy zaměstnanci jsou často se svým osudem smíření, ale podnikatelé si rok co rok stěžují na příliš vysoké odvodové zatížení? Důvodů by se našla celá řada. Jeden je nesporně psychologický.

Zaměstnanec daň z příjmů a sociální pojistné na svém osobním účtu neuvidí, zaměstnavatel mu vyplatí čistou mzdu po sražení sociálního pojistného a daně z příjmů fyzických osob. Řada z nich se v těchto dnech dokonce těší, že díky ročnímu zúčtování mezd budou mít o něco vyšší čistý příjem v dubnové výplatě.

Podnikatel je na tom jinak, základ daně si sám ze svých podkladů stanoví, roční daň z příjmů vidí až v daňovém přiznání, a tak i pár tisíc ho zabolí, a to tím spíše, že je platí z peněz, které inkasoval na svůj účet. Platby na sociální pojistné jsou zpravidla násobně vyšší.

A tak se po celé republice rozléhá mručení o tom, že stát neumí hospodařit, kdo by mu tedy věřil a proč bych zrovna já měl platit daň z příjmů nebo sociální pojistné. Zvláště podnikatelé často operují tím, že od státu nic nepotřebují, a tak mu ani nechtějí nic dávat. Jenže kdyby si to řekli všichni a zároveň měli možnost si to zařídit, důchodci by asi nedostali své důchody, dálnice D1 by se asi nikdy nedokončila, děti by nebyly očkovány a tak dále. Tahle polemika by byla nekonečná.

Daně nechce platit nikdo. Zaměstnanci se ale bez případné spolupráce se svými zaměstnavateli daní zbavit nemohou. Podnikatelé to mají jednodušší. Jejich úsilí o co nejmenší podíl na daňovém koláči začíná často onou konverzací, kterou jsme snad všichni zažili. "Kolik jsem dlužný?" ... "A chcete to s dokladem, nebo bez něj?" Odpověď typu "Já doklad nepotřebuji" je asi stejně četná u všech sociálních skupin. A zaměstnanců je hodně, z čehož lze usoudit, že právě oni mají vysoký podíl na jednání, které lze kvalifikovat jako přípravu pro daňový únik. Co z toho plyne? Pravděpodobně všichni máme větší či menší podíl na tom, co se vznešeně nazývá erozí základů daně.

Zázračným lékem, který má rozetnout tento začarovaný kruh, má být elektronická evidence tržeb. Zda bude opravdu, záleží na nás na všech, na prodejcích i kupujících. Představte si, že už všeobecná povinnost elektronické evidence tržeb funguje. Jak odpovíte na známou otázku: "Chcete to s dokladem, nebo bez?"

Někdo ale daně platit musí! Je to v zájmu nás všech. Za pár dnů bude apríl...

Autorka pracuje na fakultě financí a účetnictví