Peter Pišťanek: Rivers of Babylon

Večer se u Kiššových shromáždí plno lidí. Je tam tlačenice a hluk. Kišš vytáhne demižón hruškovice. Všichni musí pít. Rácz se rozdovádí. Eržiku posadí k němu. Všichni si je měří laskavými úsměvy a s dotěrným pochopením zrcadlícím se v jejich tvářích. Ráczovi začne být ze špatně vypálené kořalky zle. Vstane.

Kde je můj řidič? ptá se.

Všichni ztichnou v nábožné úctě. Z kuchyně vyběhne zamaštěný Ďula s kusem masa napíchnutým na vidličce.

Pil jsi? zeptá se ho Rácz.

Všichni přítomní přenesou pohledy na Ďulu.

Ne! řekne Ďula. Pohledy se vrátí k Ráczovi.

Opravdu? osopí se na Ďulu Rácz přísným hlasem.

Hosté sledují Ráczův a Ďulův rozhovor v úplné tichosti jako divadelní hru.

Čestné slovo! ohradí se Ďula. 

Tak zajedeš do kšeftu a koupíš proviant! rozkáže topič. Tři bedny šampusu, tři bedny červeného a tři bedny bílého! Pár bas kokakoly! Tři kartóny marlborek. Pochopil?!

Ďula přikývne a začne šmátrat po klíčích od mikrobusu. Kišš se uraženě, důstojným hlasem ohradí. On, Kišš, je dost bohatý na to, aby věděl jak uctít své hosty. Jen ať si Rácz, jeho budoucí zeť, nedělá útratu.

Rácz mávne rukou. On, Rácz, je bohatší. A toto je jeho oslava. Jeho večírek. Párty, jak se říká u nich ve městě. Po dlouhé době přijel domů. Vrací se jako úspěšný muž. On, Rácz, si uctí své blízké. A už žádné řeči!

A kde je tu vlastně obchod? přeruší ho Ďula zmateně.

Nech být, povídá Rácz, jedu s tebou.

Vezou se potemnělou vesnicí. Rácz mlčí. Přijedou k obchodu, vystoupí. Rácz jen rozkazuje, Ďula nosí bedny a přepravky. Potom Rácz zaplatí z obrovské šrajtofle. Muži v obchodě obdivně mlčí.

Cestou zpět po neosvětlené, klouzavé cestě uvidí daleko před sebou zachumlanou siluetu jezdce na koni. To je Fero Bartaloš! řekne Rácz. Přidej! rozkáže Ďulovi a celý nedočkavý se nakloní dopředu. Ďula poslechne. Zanedlouho se dostanou na stejnou úroveň s jezdcem. Mohutný Bartalošův kůň pomalu cválá a bezpečně unáší pyšného Feriho domů. Fero Bartaloš je tak zachumlaný, že nevnímá nic kolem sebe. Vytlačme ho! navrhne Rácz pomstychtivě. 

Ale, šéfe… pokusí se namítnout Ďula.

Co ale? zeptá se pohotově Rácz s hrozivě čilým zájmem v hlase. Jaké ale? Sevře ruku v pěst jako vždy, když mu chce někdo oponovat.

Ďula nerozhodně pokrčí rameny. Na znak kapitulace. On, Ďula, si myje ruce. Přeřadí rychlost a začne se tlačit ke krajnici a vytlačovat jezdce do příkopu. Potom cosi zaduní o plechový bok mikrobusu renault a jezdec i s koněm zmizí v oblaku sněhu. Rácz se ohlédne. Pohled na nehybně ležícího Feriho Bartaloše a čtyři mohutná kopyta bezmocně trčící do vzduchu ho naplní slavnostní náladou. Nemůže od nich odtrhnout oči. Obrátí pohled dopředu, na vozovku, až když ho začne bolet za krkem.

Okna Kiššova domu svítí do noci. Zvědavci si stoupají na špičky a nahlížejí do oken. Před hotelovým mikrobusem se uctivě rozestoupí. Kišš jim vyvalí na verandu soudek hruškovice.

V domě zanedlouho začnou práskat do stropu šampusové zátky. Jiní zase usrkávají svařené víno. Na stoly putují talíře kouřící ovarové polévky a masa.

Ochutnej šampaňské, Eržiko, řekne Rácz a zapálí si marlborku. Osvěží tě to, dodá. Sám má už dost vypito, potřeboval sám pro sebe oslavit vítězství nad pyšným Ferim Bartalošem, a tak rychle, jednu za druhou, exnul několik sklenic šampaňského. Eržika se mu teď zdá přitažlivá. Je mlaďoučká, pevně stavěná, s kulatými tvářemi. Rácz si na jejím místě představí zmalovanou, odbarvenou, vymóděnou a cigaretovým dýmem vyuzenou Silvii s ňadry jako pětikorunové mince a s rozkrokem na pět prstů mezi dlouhýma tenkýma nohama. Hned je mu všechno jasné.

Přemůže náhlou touhu chňapnout Eržiku za plné stehno rýsující se pod šatovou zástěrou. V porovnání s Eržikou, míní Rácz, vypadá Silvie jako záchodový pavouk. A stejně tak i ostatní chrtice z baru-varieté Ambassador: Edita, Vanda-Tiráčka, Anča-Jožo anebo Eva-Kapavkářka. Fuj! Teprve tady je on, Rácz, doma, tady se jemu, Ráczovi, svobodně dýchá: mezi svými!

A co ty, Ďulo, osloví Ďulu. Proč se nebavíš? Ďula sedí a pije minerálku. Rácz vstane a zavelí. On, Rácz, přikazuje Ďulovi pít. Už nikam nepojedou. Až zítra. Později. On, Rácz, oslavuje zásnuby. Ano, zásnuby. Bude se zasnubovat. Ďula si poslušně nechá nalít šampaňské a vypije ho. I Eržika vypije svou sklenici. Rácz jí hned dolije.

Řekni, jak tu žiješ? ptá se Rácz Eržiky. Je mu sympatická. Je do ní zamilovaný a dostal na ni chuť.

Tak, všelijak, odpoví Eržika ztěžklým jazykem a zasměje se. Samá práce, dodá. Otec ji, Eržiku, stále nutí pracovat. Staré babky ji v řeznictví prohánějí a nic jim není po chuti. Ona, Eržika, by šla nejraději pracovat do města, do masokombinátu. Bydlela by na svobodárně. Domů si jezdívala jen na sobotu a neděli. Ve městě je lépe. Kulturní vyžití, diskotéky, obchody. Co je tady? Nic.

Rácz nesouhlasí. On, Rácz, je už takříkajíc městským člověkem. Nějakou dobu bydlí přímo v centru. A moc dobře ví, že tam není nic takového, o čem snívá Eržika. Kdyby mohl, řekne Rácz, hned by se vrátil sem, do rodné vsi. Jen tady je život, tam, ve městě, ne! Ale on, Rácz, tam zatím musí zůstat. Obchody. Hodně lidí je na něm, Ráczovi, závislých.

A máš mě vůbec ráda? zeptá se Rácz Eržiky.

Já? zeptá se Eržika. Co by neměla? Žádná z jejích kamarádek nemá takového chlapa: s autem i s řidičem. Ona, Eržika, je na něj pyšná.

Rácz se spokojeně a velikášsky usměje. Nalije si šampaňské a jedním lokem ho vypije. Řidiče? zeptá se. To je nejen jeho, Ráczův, řidič, to je i jeho, Ráczův, sluha! A na důkaz svého tvrzení předvede Ďulovy schopnosti; přikáže mu vypít litr vody na ex a potom s vepřovým řízkem v zubech podlézt všechny stoly.

Všichni se smějí a tleskají. Rácz má oči jen pro Eržiku. Jak jen je stydlivá, mladičká a svěží!

Hosté se mezitím opili. Někteří z nich začnou u stolu prozpěvovat smutné pomalé písně.

Rácz jednou rukou obejme Eržiku. Ještě jí nalije. Několikrát si naprázdno odbrkne. V uších mu hučí. Krev se mu nahrnula do hlavy. Je vzrušený. Jestli mě teda máš ráda, řekne se sevřeným hrdlem, půjdeš teď se mnou do stodoly! Rácz se lekne, protože má pocit, jako by to všichni v místnosti slyšeli. Ti se ale hlučně baví. Někdo se vyzvracel na stůl.

Do stodoly? zeptá se Eržika. A co tam?

Ráczova široká, jednoduchá tvář se změnila. Oči má vášní vypoulené a nozdry rozšířené jako býk. Čelist mu poskakuje. Celý se chvěje. Je mu to jasné: takový pocit ještě nikdy neměl. Ani Silvie v něm nikdy nerozpoutala takový uragán citů! Možná je to proto, že nikdy neholdoval šampaňskému. Ale to je jedno. Rácz ví, že to je ono! Tamto nebylo nic. Miluje Eržiku. Všechno se znovu vrátilo. Vždyť jen kvůli Kiššově dceři odešel do města!

Proč do stodoly? zeptala se Eržika.

Rácz zašermuje rukama. Tam mi ukážeš, jak mě máš ráda, řekne. Ve městě se to tak dělá. Když dívka někoho miluje, musí mu to nejprve dokázat! On, Rácz, už pomalu začíná nabývat dojmu, že ho miluje jen pro jeho, Ráczovy, peníze! Ano! On, Rácz, má i peníze. Co by neměl? Ale v první řadě je chlap. A chlap potřebuje co? Chlap potřebuje důkaz lásky! Rácz se napije šampaňského a přinutí Eržiku udělat to samé. Dolije sklenice a pozvedne na přípitek. Na nás, řekne.

Na opačném konci stolu zacinká Kišš o sklenici a vstane. Začne hovořit. On, Kišš, je takříkajíc zazobaný. Vydělat se dá, lidem se nic nepříčí. Mladý Rácz by chtěl jeho, Kiššovu, dceru za ženu. Jedinou dceru. Rácz je šikovný chlapec. Dokázal, že zdědil všechny dobré vlastnosti po svých tragicky zesnulých rodičích. Odešel do města a zázračně rychle zbohatnul. Je však třeba uznat, že nebýt jeho, Kišše, nebyl by Rácz tam, kde je! Dnes ráno mu Rácz daroval svého koně. On, Kišš, mu zase dá svou dceru! Ano, hned zítra půjdou k faráři, dohodnout zásnuby!

Brunátný Kišš skončí a sedne si. Teď všichni očekávají, že něco řekne Rácz. Ale Rácz zarytě sedí, není vypravěč. Nejraději by se někde schoval.

Situaci zachrání strýc Endre. Vstane a začne řečnit. Ujistí Kišše, že Rácz mu bude poslušným zetěm. U nich byla za všechno facka. A jeho rodiče popadl mamon. On, Endre, byl u dělení majetku, zatímco Rácz cestoval na pohřeb. Nebylo toho zase tak moc. Bylo to jen pár drobných v porovnání se současnými Ráczovými možnostmi. Opravdu, taková je spravedlnost: všichni si pomohli penězi, které jim nepatřily a o které – a on, Endre, to tak musí říct – okradli mladého Rácze. Rozdělili si cizí dědictví. Jaký hanebný čin! Ale na druhé straně, zdůrazní strýc Endre, na druhé straně – dotáhl by to Rácz tak daleko, kdyby ty peníze podědil? Nikdy! Byl by se stal průměrně majetným vesničanem, tady Kišš by mu dal Eržiku už tehdy a všichni by žili, dokud by neumřeli! To je ta spravedlnost, která to zařídila tak, aby se hanebný skutek v konečném důsledku stal skutkem dobrým, ba co víc, až službou. Bez něj by se z Rácze nikdy nestal takový boháč, nabob, magnát! Strýc Endre se na chvíli odmlčí. A proto, pokračuje a obrátí se přímo na Rácze, on, strýc Endre, prosí ve jménu všech Ráczových tet a strýců Rácze o odpuštění za to, že ho… že ho udělali boháčem! A zároveň on, Endre, pozvedá číši, aby se napil na zdraví snoubenců.

Rácz už má v hlavě. Ani pořádně nevnímá, co strýc Endré říká. O nějakých penězích, o nějakém dědictví. Pár šupů! Na ty on, Rácz, není zvědavý. Otázka přece nestojí, jak co nejvíce ušetřit, ale jak co nejvíce vydělat! Proto strýci Endrému i dalším příbuzným on, Rácz, odpouští!

Teď zase vstává Kišš. On, Kišš, by rád ještě něco dodal tváří v tvář tomuto shromáždění. Možná se v budoucnu stane, že kdosi, kdo chce jemu, Kiššovi, uškodit, bude rozšiřovat drby a výmysly. Ne, on, Kišš, nechce říct, že k tomu musí nevyhnutelně dojít, ale je celkem možné, že se Rácz od někoho dozví, že jeho, Kiššova, dcera je už dávno, od Ráczova odchodu do města, zasnoubená s Ferim Bartalošem. Ale co, odmlčí se Kišš, zatímco Rácz zdřevění. Ona to totiž je pravda, ale taky to pravda není. On, Kišš, považoval tehdy za vhodné zasnoubit Eržiku, aby nebyla ohrožená mládenci ze vsi. Přece jen (Kišš se obrátí k hostům) je děvče více v bezpečí, když všichni vědí, že má snoubence.

Všichni souhlasně mručí. Ale na druhé straně, pokračuje Kišš, se on, Kišš, ptá: Co za snoubence je dneska nějaký Feri Bartaloš? Ano, on, Kišš, Ráczovi přísahá: byl to jen zastírací manévr. Byla to jediná možnost, jak zajistit Eržice klid, aby mohla počkat na Rácze! Rácz se nemá čeho bát, k ničemu nedošlo, on, Kišš, si dával velký pozor! A proto se on, Kišš, ptá svého budoucího zetě, Rácze: Odpustí mu Rácz, že se takto postaral o bezpečnost své dcery a o její budoucí štěstí s Ráczem? Protože Eržika vždy milovala jen Rácze! On, Kišš, tohle nikdy nechtěl Ráczovi říct, ale teď si uvědomil, že lepší bude, když mu to řekne on, Kišš, než aby mu to řekla nějaká drbna, zmije s rozeklaným jazykem. On, Kišš, má čisté svědomí!

Kišš se odmlčí. S otázkou v očích se podívá na Rácze. Ráczův pohled je však pohroužený do Eržičiny zarudlé tváře.

Když je to tak, mešter, řekne Rácz po chvíli, odpouštím!

Všichni začnou tleskat. Přípitky byly ukončeny a opět se rozběhne bujará zábava.

Tak co? nedá se odbýt Rácz.

Co co? nerozumí Eržika.

Půjdeš se mnou do té stodoly?

Eržika pokrčí rameny. Nevím.

Rácz v tom vidí příležitost. Chytne ji za stehno. Pod stolem. Nikdo nic nevidí. Eržika se bojí zavřísknout, aby nevzbudila pozornost.

Tak pojď, naléhá Rácz tlumeným monotónním hlasem.

Eržika se s povzdechnutím zvedne. Rácz za ní.

Nikdo si ničeho nevšimnul.

Venku je tma. Dvůr je osvětlený jen světlem z oken. Zvědavci už vypili Kiššův sud hruškovice a nehybně leží různě položení ve sněhu. Hospodářské budovy se ztrácejí vzadu ve tmě. Hvězdy třpytivě mrznou vysoko v tmavé noci. Rácz uchopí Eržiku za ruku a táhne ji ke stodole. Šampaňské mu hučí v hlavě. Cítí, jak je celý napjatý a ztopořený.

Podívej, řekne Eržika, kolem měsíce se dělají kruhy.

Ale Ráczovi můžou být nějaké kruhy okolo měsíce ukradené. Říhne si a otevře vrata od stodoly. Klín světla ze dvora dopadne na hromadu sena. Po kládách se prohánějí potkani. Oči jim červeně fosforeskují.

Eržika se bázlivě přitiskne k Ráczovu vzrušení. Brr, řekne ztěžklým jazykem. Tady je ale zima!

Rácz ji však už neposlouchá. Shodí ji do sena a lačně se na ni vrhne. Ne! Ne! brání se Eržika a ze všech sil k sobě tiskne kolena.

Rácz jí rukou zašmátrá pod šatovou zástěrou. Silným chvatem jí roztrhne předpotopní kalhotky a odhodí je za sebe. Násilím jí roztáhne nohy. Jedno koleno jí přilehne bokem a druhé se snaží odtáhnout rukou. Svaly mu praští. Do vzniklé mezery vsune stehno. Rozepne si vlhký poklopec a vytáhne úd. Když se s ním dotkne Eržičina nahého stehna, děvče vylekaně vykřikne.

Drž hubu, hlupačko! zasyčí Rácz. Celým tělem se posunuje výš. Eržika ještě jednou vykřikne. Psi venku se rozštěkají. Rácz jí vrazí facku.

On, Rácz, není zvyklý, aby mu někdo kladl odpor, zachrčí.

Vecpe se do Eržičina ochablého těla a vydechne. Eržika zmrzle zadrkotá zuby. Bolí? vyštěkne netrpělivě Rácz. Eržika přikývne. Leží nehybně, s jazykem mezi zuby. Rácz se začne pohybovat. Zrychluje. Eržika leží jako mrtvá. Když je Rácz hotový, odtáhne se z klína své nastávající. Silně vystřikuje v monotónních intervalech, pomáhaje si rukou. Ách, ách, ách, vyráží zprudka a pravidelně. Potom se svalí do sena.

Eržika se ztěžka posadí a chumáčem sena si začne stírat ještě horké stříkance z prsou, z tváře a z vlasů. Rácz se utře do její šatové zástěry. Už přemýšlí normálně. Poslední silný výstřik semene jakoby odplavil z jeho krve všechnu touhu a vzrušení. Už je mu všechno jasné: příbuzní ho obrali o dědictví po rodičích, a ještě si za to přisuzují zásluhy; Kišš nabídl svou dceru namyšlenému Ferimu Bartalošovi jen co on, Rácz, vytáhl paty ze vsi. Eržika je hloupá vesnická dorota. Husa. A je tlustá. On, Rácz, už viděl jiné ženské. Ve městě. Staré čtyřicetileté, ba i padesátileté rakoviny, ale když se to zmaluje a obleče, hned každému chlapovi stojí jako svíčka!

A Eržika? Nemá ani dvacet. Když bude mít třicet, bude dvakrát tak tlustá, než je teď. Porodí jemu, Ráczovi, tři děti, a tím to hasne. Do smrti bude nosit dva typy oblečení: bílý plášť prodavačky v uzeninách a květovanou šatovou zástěru na doma. A stále bude přežvykovat slunečnicová jadérka jako její matka, až jeho, Rácze, bude svrbět dlaň. On, Rácz, má před sebou zářivější budoucnost! Ne, on, Rácz, nemá na mysli štětky jako Silvie. Jednou i tu kopne do řiti. Až se jí nabaží. Tu nemá na mysli. On, Rácz, si najde městské děvče. Mladé, takové, které ho bude mít rádo. Copak je tak těžké mít rád člověka jako je on, Rácz?

Eržika se teď chce líbat. Nastaví pootevřená ústa a zavře oči. Ale Rácz ji odstrčí.

Eržika otevře oči: Tak ty takhle? Ty!

Co já? Co? křikne Rácz výhružně a sevře pěst.

Tak tohle jsi teda chtěl? rozpláče se Eržika. Ty svině! Kulatá tvář se jí skřiví do grimasy podobné grimasám čínských bůžků. Rácz nikdy neviděl čínského bůžka, ale i tak pocítí k Eržice bytostný odpor. Odtáhne se ještě dál, aby ho plačící snoubenka neznečistila svými slzami a smrkanci.

Ani panna jsi nebyla! řekne Rácz znechuceně. Žádná panenská blána. Žádná krev. Kurva. Kdo ví, komu jsi dávala, když kvůli tobě Rácz ve městě dřel! Celé vsi? Polovině? Anebo Ferimu Bartalošovi? Ano, jistě! Rácz vyskočí a teatrálně se plácne do čela. Že ho to dřív nenapadlo! Vždyť Fero Bartaloš byl přece jakože jejím snoubencem. Jakože! Teď on, Rácz, vidí, jak to bylo s tím jakože! Jeho, Ráczova, žena musí být pannou! Nejraději by jí jednu vrazil! Ale on, Rácz, si musí dávat pozor. On, Rácz, se nechce dostat do basy. I tak je teď všem pro smích! Ech! Rácz prudce rozrazí dveře stodoly a rychle kráčí k domu.

Na mých penězích jste si chtěl smlsnout, mešter? zařve do ucha Kiššovi, který zvrací u branky. Řezník na něho vyvalí vodnaté oči a řekne pár neartikulovaných slov. Je opilý, nevnímá. Kiššův dům ještě svítí. Rácz prudce vejde. Ďulo! křikne divokým, cizím hlasem. ĎULO! zopakuje, když nedostane odpověď.

Co je, šéfe? Ďula se objeví v kuchyňských dveřích se sklenicí šampaňského v ruce. Košili má vytaženou z kalhot, je celý neupravený a špinavý. Motá se a hloupě se směje.

Rácz se rozzuří. Vyrazí Ďulovi sklenici z ruky. Sklo se rozbije. Jedeme! Rozkáže Rácz.

Kam? Nechápe Ďula.

Domů! Do hotelu, hlupáku! řekne Rácz.

Ale já jsem pil! řekne Ďula.

To je mi jedno! Hybaj! Jdeme!

Ďula se bezradně rozhlédne, ale všichni jsou opilí a zpívají písničky. Nikdo se nevěnuje Ráczovi a Ďulovi. Cestou vystřízlivíš! prohlásí Rácz. Ale padejme už odtud! Ďula bezradně kouká. Hni sebou! křikne na něj Rácz a hrne se ke dveřím.

Mikrobus renault se zhasnutými světly se trhavě rozjede po Kiššově dvoře. Párkrát poskočí dopředu a zacouvá, dokud se neotočí předkem k bráně, kterou nikdo neotevřel. Ďula zařadí dvojku a přidá plyn. Rozsvítí světla. V jejich svitu je vidět Eržiku, jak běží s roztaženýma rukama naproti autu, jako by chtěla Rácze zadržet.

Uhni, zmije! zařve na ni Rácz bočním oknem. Sejmi ji! rozkáže Ďulovi.

Ďula se však Eržice prudce vyhne, mikrobus vyvalí bránu a kus plotu a ocitne se v tmavé ulici. Se skřípěním zařadí vyšší rychlost. Auto se řítí spící vesnicí, tu a tam v rychlosti vrazí do plotu, tu a tam vjede do příkopu.

Rácz mlčí. Zapálí si cigaretu. Občas se mu zazdá, že daleko vpředu rozeznává siluetu jezdce na koni, ale když přijedou blíž, ukáže se, že je to buď groteskně vytvarovaný keř u cesty, nebo se neukáže nic.