Martin Buber: Úvahy o chasidismu

Rabi Bunam vždy vyprávěl žákům, kteří k němu přišli poprvé, historku o Ajziku, synu Jekla z Krakova. Tomu bylo po létech těžké nouze, která však neotřásla jeho důvěrou vůči Bohu, ve snu poručeno, aby hledal poklad v Praze, pod mostem vedoucím ke královskému hradu. Když se sen opakoval potřetí, sebral se Ajzik a putoval do Prahy.

Na mostě stály dnem i nocí stráže, takže se neodvážil kopat. Jednoho rána však přesto přišel k mostu a bloumal kolem až do večera. Velitel, jenž pozoroval jeho počínání, se ho nakonec přátelsky zeptal, jestli zde něco nehledá nebo na někoho nečeká. Ajzik prozradil, jaký sen ho sem z daleké země přivedl. Velitel se smál:

„Ty ubožáku, ty ses trmácel ve svých rozedraných botách až sem jenom kvůli snu! Ach, kdopak věří snům! To bych si já musel podle příkazu ze snu sbalit svých pár švestek, putovat až do Krakova a tam, u jistého Žida – měl by se jmenovat Ajzik, syn Jeklův – ve světnici pod pecí hledat poklad! Dovedu si představit, jak bych chodil po všech domech, vždyť tam se jedna polovina Židů jmenuje Ajzik a druhá Jekel!“ A znovu se smál. Ajzik se jenom uklonil, putoval domů, vykopal poklad a postavil modlitebnu, která se nazývá školou reb Ajzika reb Jekla.

„Uvažuj o tomto příběhu,“ dodával rabi Bunam, „a pamatuj, co ti říká: že existuje něco, co nemůžeš najít nikde ve světě, a že přece je jedno místo, kde to najít můžeš.“

I tohle je jeden z prastarých příběhů, známých z různých národních literatur, z úst chasidů však zazněl skutečně nově; nebyl pouze zevně přesazen do židovského světa, ale byl též přetaven chasidskou melodií, ve které jej vyprávěli. Nicméně ani toto není rozhodující: důležité je, že zprůzračněl a září z něho chasidská pravda. Nespojovalo se s ním žádné „mravní ponaučení“, spíše ten mudrc, který jej převyprávěl novým způsobem, definitivně odhalil jeho skutečný smysl a ten vyjevil. Existuje něco, co lze najít pouze na jediném místě na světě. Je to veliký poklad, lze ho nazvat naplněním bytí. A místo, na kterém se dá tento poklad najít, je tam, kde se člověk právě nachází.

Většina z nás si jenom ve vzácných okamžicích úplně uvědomí skutečnost, že jsme ještě neokusili naplnění bytí, že náš život na tom opravdovém plném bytí nemá podíl, a že žijeme takřka mimo pravé bytí. Proto neustále cítíme nedostatek a do jisté míry se kdesi snažíme najít to, co nám chybí. Kdesi, v kterési části světa nebo ducha, jenom ne tady, kde právě jsme, zde, kam jsme byli postaveni – ten poklad však lze najít jenom zde a nikde jinde. V prostředí, jež vnímám jako přirozené, v situaci dané mi osudem, v tom, s čím se denně potkávám a co mě dennodenně podněcuje, spočívá můj bytostný úkol a naplnění bytí, které se mi otevírá.

O jednom talmudském mistru tradice vypráví, že mu byly dráhy nebes osvětleny jako ulice jeho rodného města Nehardea.¹ Chasidismus tento výrok obrátil: je víc, když jsou někomu osvětleny ulice rodného města tak jako dráhy nebes. Neboť jde o to, abychom zde, kde jsme, nechali zazářit skrytý božský život.

I kdybychom měli moc nad všemi končinami země, nedosáhli bychom naplněného bytí, které nám může dát tichý, pokorný vztah k životu blízkého okolí. I kdybychom poznali tajemství horních světů, neměli bychom větší podíl na pravém bytí, než když vykonáme v průběhu svého všedního dne práci, která nám byla svěřena, s posvátnou intencí. Pod ohništěm svého domu máme zakopaný poklad.

Ba‘al Šem učí, že žádné setkání s bytostí či věcí během našeho života nepostrádá tajemný význam. Lidé, s nimiž žijeme nebo se neustále potkáváme, zvířata, která nám pomáhají v našem hospodářství, půda, již obděláváme, suroviny, které zpracováváme, přístroje, jež nám slouží, to vše ukrývá tajemnou duševní substanci, a záleží na nás, zda dosáhne své pravé podoby, své dokonalosti. Jestliže tuto duševní substanci poslanou nám na cestu zanedbáme a přihlížíme jenom k dočasnému účelu, aniž bychom rozvinuli pravý vztah k bytostem a věcem, na jejichž životě se máme podílet jako oni na našem, pak promeškáme to skutečné, naplněné bytí. Podle mého přesvědčení je tato nauka ve svém jádru pravdivá. I ta nejvyšší kultura duše zůstává v podstatě vyprahlá a neplodná, jestliže z těchto malých setkání, kterým dáváme, co jim patří, den co den nevyvěrá živá voda a nevtéká do duše. I ta největší moc je v nejvnitřnějším smyslu bezmocí, pokud těmito současně pokornými i pomocnými dotyky nevytváří tajemný svazek se vzdáleným a přesto blízkým bytím.

Mnohá náboženství upírají našemu pobytu na zemi charakter skutečného života. Učí, že všechno, co se tu projevuje, je buď jenom závoj, za který máme proniknout, anebo je to pouze předsíň skutečného světa, předsíň, jíž je nutno přeběhnout, aniž abychom jí věnovali zvláštní pozornost. Židovství učí jinak. To, co člověk činí teď a tady ve svatosti, je neméně důležité, neméně skutečné než život příštího světa. Této nauce se dostalo nejmocnějšího ztvárnění v chasidismu.

Rabi Chanoch z Aleksandru pravil: „I národy země věří v existenci dvou světů, vždyť říkají ,na onom světě‘. Rozdíl je v tomto: ony se domnívají, že jsou navzájem odděleny a odříznuty, Izrael však vyznává, že oba tyto světy jsou vpravdě jedním a že se ve vší skutečnosti mají jedním stát.“

Ve své vnitřní podstatě jsou oba světy jediným. Jenom jako by ze sebe vystoupily. Mají se však stát opět jednotou, kterou jsou ve své nejvnitřnější pravdě, a člověk je stvořen proto, aby oba světy sjednotil. Na tuto jednotu působí skrze svaté soužití se světem, do něhož byl postaven, na místě, kde se právě nachází.

Před rabim Pinchasem z Korce² se jednou mluvilo o veliké bídě chudých. Naslouchal, pohroužen ve svém smutku. Pak zvedl hlavu a zvolal: „Pojďme, vtáhněme Boha do světa, a vše bude utišeno.“

Ale lze vůbec vtáhnout Boha do světa? Není to domýšlivá a troufalá představa? Jak se zemský červ odvažuje dotýkat toho, co závisí jedině na Boží milosti: vždyť jak mnoho ze sebe Bůh svému stvoření dopřává! Židovské učení zde opět stojí proti ostatním náboženstvím a znovu nejhlouběji vyjádřeno v chasidismu. Věříme, že právě to je milost Boží, že se chce nechat člověkem dobýt, takřka se mu vydává do rukou. Bůh chce přijít do svého světa, ale chce k němu přicházet skrze člověka. To je mystérium našeho bytí, nadlidská příležitost pro lidské pokolení.

Rabi Mendel z Kocku překvapil jednou několik učených mužů, kteří byli u něho na návštěvě, otázkou: „Kde bydlí Bůh?“ Smáli se mu: „Jak to mluvíte! Svět je přece plný jeho slávy!“ On však odpověděl na vlastní otázku takto: „Bůh přebývá tam, kam ho člověk pustí.“

Nakonec jde právě o to: nechat Boha vejít. Člověk ho nicméně může přijmout jen tam, kde skutečně stojí, tam, kde žije, kde žije pravý život. Udržujme posvěcený vztah s malým světem, který nám byl svěřen, a v tom okruhu stvoření, s nímž žijeme pospolu, pomáhejme posvátné duševní substanci dosáhnout dokonalosti. Vytvořme na tomto svém místě prostor pro Boží přebývání, a pak nechme Boha vstoupit dovnitř.

¹ Řeč je o r. Šemu’elovi z Nehardey (viz Babylónský talmud, Berachot 58b). – Pozn. překl.

² R. Pinchas Šapiro (1726–1791), žák Bešta a Dova Bera z Mežiriče; Korec (ukr. Korets, pol. Korzec), dn. v Rovnenské oblasti na Ukrajině. – Pozn. překl.