Marie Rút Křížková: Slyšet a odpovídat

V úvodu ke své knížce, napsaném před patnácti lety, vzpomínáš na říkanku o pomíjivosti věcí a na to, jak předznamenala tvůj život čtenářky. Mezitím se ale v tvém životě stalo něco, co by mohlo být další slokou — novou zkušeností s pomíjivostí, která této říkance zároveň propůjčuje novou naléhavost. Mohla by znít třeba takto:

Kde jsou ty knihy?

V policích zůstaly.

Bylo to jako blesk z čistého nebe. Když jsem slavila tady v Miličíně sedmdesátiny, byla u nás na zahradě velká sešlost, celá velká rodina, přišli mí přátelé a ještě i přátelé mé maminky, a dostala jsem pochopitelně spoustu květin. A chtěla jsem nějaké vzít rodičům. Říkala jsem si: půjdu na hřbitov, všechno jim to tam vypovím a poděkuji za život. Už ale byla tma, a proto jsme s mou nejstarší dcerou Dášou odložily návštěvu na druhý den. Bylo tehdy velké parno, proto jsme šly brzy ráno, asi v sedm hodin. Když jsme uspořádaly květiny na hrobě, chtěla jsem se u hrobu ještě pomodlit a Dáša se mezitím šla vykoupat do lomu. Pak jsem tam ještě trochu poklidila, a když jsem se v jednu chvíli prudce zvedla, zamotala se mi hlava. Ještě jsem kus cesty ušla a pak jsem ošklivě upadla. Nemohla jsem se postavit a pohmoždila jsem si i ruku. Protože nebyl nikde nikdo, musela jsem se vzchopit a nějak se dostat ze hřbitova na cestu. Dáša, která je lékařka, se mi pak na nohu doma dívala a po telefonické konzultaci s mým zetěm chirurgem dospěla k závěru, že kdyby to byla zlomenina, nemohla bych na ni vůbec došlápnout.

Asi čtrnáct dní jsem se pokoušela to rozchodit, až jsem se jednou sehnula pro ramínko, a bylo dokonáno: zlomenina krčku. V benešovské nemocnici jsem narazila na velmi dobrého anesteziologa. Ten mi navrhl, abych se, pokud to psychicky zvládnu, operaci podrobila jen s místním umrtvením. Všechno dopadlo dobře, rychle jsem se zotavila, ale jak jsem chodila o berlích, musela jsem na operaci kloubu na prsteníčku levé ruky. V Motole jsem se narkóze bránila, ale nebylo mi to nic platné. Měla jsem strach, protože moje maminka, která měla Parkinsona, zemřela tři týdny po operaci právě na následky narkózy.

Vzpomínám si, že než mne vezli na operační sál, četla jsem knížku Musím jít dál od Františka Lízny. Nenapadlo mne, že bude má poslední. Po operaci jsem neustále zvracela a nemohla jsem dýchat. Spolupacientky na pokoji mi později říkaly, že jsem byla na sále tři a půl hodiny, což vůbec neodpovídalo velikosti zákroku. Když už jsem byla z nemocnice doma, vzala jsem ze zoufalství do ruky knížku, viděla jsem však jen jednotlivá písmenka, lítala rozházená po stránce, ale smysl to žádný nedávalo.

Takže jsi v sedmdesáti letech jako člověk, který strávil přinejmenším posledních dvacet let soustavnou prací s knihami, ztratila schopnost číst a psát.

Ano, zjistila jsem, že se ani nepodepíšu — a že kdybych si třeba potřebovala vyzvednout peníze ve spořitelně, na základě mého podpisu by mi je vůbec nemuseli vydat. Nemohla jsem napsat ani esemesku. Naštěstí jsem se dostala k vynikajícímu neurologovi Robertu Rusinovi, který se zabývá pamětí, dokonce o ní napsal knížku. Na základě magnetické rezonance pak zjistili, že jsem prodělala menší mozkový infarkt. Asi po půl roce intenzivní rehabilitace jsem byla schopna přečíst titulky v novinách.

V době úrazu jsem zrovna pracovala na knížce exercičních promluv otce Ludvíka Armbrustra Sobota pro člověka, měla vyjít k jeho osmdesátým narozeninám. S vypětím sil jsem byla na počítači s velmi zvětšeným písmem schopna dát dohromady aspoň maličkou knížku, která vyšla v Karmelitánském nakladatelství pod titulem O duchovní zralosti. Nesměla jsem číst déle než dvacet minut.

Jak ses s tím srovnávala?

To víš, že jsem to obrečela. Ale Bohu jsem to nevyčítala. Slyšela jsem krásnou anekdotu o tom, jak si člověk stěžuje Bohu a říká: „Pane Bože, co mám dělat, já neslyším.“ A Bůh říká: „Už jsi toho slyšel dost...“ — Tak já nemůžu číst a psát, a třeba mi Pán Bůh chce říct, že už jsem toho přečetla a napsala dost...

Co teď celé dny děláš?

Život má mnoho rozměrů. Bydlím v magistrátním bytě, dříve to býval penzion pro seniory, ale mezitím všechny služby zanikly. Založily jsme s kamarádkou Slávkou Stupkovou Klub seniorů a organizujeme různá setkání. Když jdu na autobus, mám-li se s každým zastavit a promluvit, musím jít o čtvrt hodiny dřív, nemůžu své sousedy jen tak beze slova minout. Dřív jsem seděla osm deset hodin nad texty, teď mnohem víc mluvím s lidmi.

A taky mě to zbavilo různých trápení. Třeba když jsem dělala nové a nové korektury Červené knihy, vždycky jsem věděla, že Orten nakonec zemře, a vždycky znovu jsem to prožívala. Nebo jsem se bála, že se mi práce nezdaří, že výsledek nebude stát za nic. Taky mě vždycky hrozně mrzelo, když jsem v knížce nechala nějakou chybu, moc jsem se pak Ortenovi omlouvala. Tak to je teď pryč.

Zajímavé je, že jsem dřív mívala problémy se sluchem: měla jsem omezený tónový rozsah, neslyšela jsem vysoké a nízké tóny. A když jsem si po operaci začala pouštět hudbu, najednou to byl velmi intenzivní prožitek. Hodně jsem poslouchala Mozarta, to je léčivá hudba. A při poslechu Armstrongovy trubky jsem měla pocit, jako bych se vznášela k nebi — najednou jsem slyšela tóny, na které jsem léta nedosáhla. Mám teď z hudby daleko větší potěšení.

Přes to všechno nedokážu knížky nekupovat. Když vidím něco, co bych chtěla číst, a vím, že bych takovou knížku z knihovny hned tak nedostala nebo ji mohla mít jen krátce, nakonec si ji plna nadšení koupím, i když přečtu jen kousek, jednu dvě básně. Ptala jsem se Slávky, jestli mám své knížky rozdat, ale řekla mi: „Vždyť ty knížky jsou tvůj život... Nedovedu si představit, že by sis místo nich dala do knihovny nějaké skleničky.“

Navíc jsem zčásti ztratila paměť. Vůbec jsem nevěděla, co jsem všechno napsala, dokonce jsem si nepamatovala ani to, že jsem něco takového, jako jsou údaje v edičních poznámkách k Ortenovu dílu, vůbec kdy znala. Teď se mi paměť pomalu vrací, ale tak, že když se znovu dostanu k něčemu, co jsem kdysi věděla, snadno si to oživím. Nemůžu sice číst, ale můžu probírat s vnoučaty pravopis, protože ta pravidla stále znám, stačilo malounko si je připomenout.

Jako bys šla ve vlastních stopách: jako by ses znovu učila svůj vlastní život. Když si ho zopakuješ, tak ho pro sebe jakoby znovu získáš. A to už jsme u historie téhle knížky, kterou jsi začala psát koncem devadesátých let. Měla se původně jmenovat Knihy v mém životě a měla shrnout tvůj osobní pohled na témata, kterými ses ve své literární práci zabývala. Kdysi jsme se domluvily, že až tu knížku dopíšeš, jako redaktorka se jí ujmu. A knížka najednou zůstala ležet...

Měla jsem s pomocí krátkého stipendia Českého literárního fondu napsáno asi sto dvacet stránek, základní rozvrh a nějaké poznámky.

Nechtěla jsem se úplně vzdát, proto jsem se obrátila na svého studenta z Jaboku, Láďu Puršla, který mi ochotně nabídl pomoc. Nesmírně mi pomohl s digitalizací strojopisů, natočil se mnou řadu rozhovorů, které vyšly v různých časopisech, ale pak to celé nějak usnulo.

A tak spolu teď pokračujeme v jakémsi příběhu, který začal před víc než patnácti lety. Ty jsi tehdy už několik let pracovala s Miloslavou Holubovou na knížce Necestou cestou, která vyšla roku 1998 v nakladatelství Torst. Paní Holubová ji měla rozepsanou, ale v době, kdy ses s ní seznámila, už po mrtvici psát nemohla — a tys tu knížku sestavovala z jejích poznámek a z vašich rozhovorů. Tehdy jsme se spolu prvně setkaly: ty jako editorka a já jako redaktorka.

Když jsem Milu Holubovou poznala, měla napsané kapitoly, které se týkaly jejího dětství, ale dál souvisle psát schopna nebyla. Když ji něco napadlo, psala kratičké poznámky rukou, ale už to nikdy nebyl souvislý text.

Vzpomínám si, že když jsme spolu někdy před čtyřmi pěti lety začaly mluvit o tom, že bychom se přece jen pokusily nějak ztvárnit to, co jsi s knížkami a jejich autory zažila, řeklas mi: „Já jsem teď na tom stejně, jako byla Milu, když jsme začaly pracovat na Necestou cestou. Napíšu nejvýš pár řádek. A od tebe bych potřebovala, abys pro mne udělala to, co jsem já kdysi udělala pro Milu.“

Člověk nemusí být mystik na to, aby v tom četl jakýsi vzkaz. Snad něco na způsob toho, o čem píše biblický Kazatel, když říká: „Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš.“ Jako bychom byly součástí nějakého tajemného spisovatelsko-editorsko-redaktorského řetězce, v němž jeden přebírá úkoly po druhém, jeden dokončuje, co druhý započal...

Když jsem byla po operaci nohy, stalo se mi, že jsem si tady v Miličíně nedopatřením sedla na nízký gauč a nemohla vstát. Bylo pět hodin ráno a všichni spali. A najednou přišel malý Cyril, mohlo mu být tehdy tak osm let, viděl, že nemůžu vstát, ale pomoci mi nemohl. Poprosila jsem ho, aby mi přinesl deku, a on s ní přinesl taky knížku a řekl mi: „Víš, babičko, když jsem byl nemocnej, tys mi vždycky četla. Tak já ti tady budu číst.“ Seděli jsme tam na gauči a on mi četl celé dvě hodiny, než se vzbudili rodiče a pomohli mi na nohy.