Jednou v noci, když nemůžu spát, zakopu Samířin život pod trávník před naším balkonem. Železný list rýče zajíždí hluboko do země, v péřové bundě se potím, a pak už do jámy pouštím pytel. Zaházím ho silnou vrstvou hlíny.

Na nebi nejsou vidět žádné hvězdy. Zato na mě blikají televizní obrazovky z potemnělých obýváků řadových domků, kde bydlí šťastné rodiny.

U Jotunenů mají zrovna stažené žaluzie, ale vzpomínám si, jak jsme se Samírou stávaly u jejich okna a dívaly se na soutěže bez zvuku. Hlavu měla tak blízko, že nám splýval dech.

Noc je chladná a pouliční lampy se rozsvítily brzo. Trochu nohou přehrábnu místo, kde jsem kopala, aby nevypadalo tak podezřele, a pak se vrátím stejnou cestou, jakou jsem se sem dostala, přes balkon.

V mámině ložnici se svítí a slyším ji psát na počítači, to zase diskutuje, co ve finské ummě je halál a co harám. Taky nemůže spát. Tak je vzhůru co nejdéle, aby se pomodlila qijám al-lajl, jednu z dobrovolných nočních modliteb. A čas mezi tím tráví tlacháním po síti.

O něco později slyším, jak chodí po kuchyni a sbírá nože a další ostré předměty. Pak je na noc bezpečně uloží do šuplíků a skříněk, protože podle proroka Muhammada se to tak má dělat.

KNIHA

Johanna Holmströmová

Asfaltoví andělé

2014, Kniha Zlín, přeložil Ondřej Vimr, 360 stran, 242 korun

Nazítří ráno je trávník pod naším balkonem uzavřený. Mezi javory je natažená umělohmotná páska s nápisem „POLIISI POLIS“, policie. Obyvatelé našeho a vedlejšího domu stojí kolem jámy, skoro jako na pohřbu. Šeptem se šíří, že tu lidem zmizely různé věci, přehrávače, pneumatiky, ztratil se nějaký pes, takže jsou všichni napjatí, že každou chvíli spatří tlapu nebo kus gumy.

A místo toho: pod silnou vrstvou zeminy tenká plastová taška Alis halál. Překvapené mručení, cvakot zapalovačů. Ve vzduchu se proplétají provazce tabákového kouře. Plastovou tašku podají mně, která stojím až na kraji kroužku přihlížejících a snažím se zmizet pod kapucí bundy. Vezmu ji. Hlavu patřičně skloněnou. Tak dostávám pozůstalost po Samíře i důrazné doporučení, abych to už nikdy nedělala.

Podzim už je za rohem a fouká na mě svůj chlad. A máma, v dlouhém bílém županu, který jí sahá až po kotníky, na hlavě turban z osušky. Počastuje policisty takovým pohledem, že chudáci sklopí zraky, jako by něco nezákonného provedli oni, a ne já, přestože jen dělají svou práci.

Dostali jsme podnět, vysvětluje jeden z policistů, v ohraničeném obdélníku povadlé trávy někdo něco provedl.

„A nejen to. Taky se tu v okolí opravdu ztratily různé věci,“ pokračuje policista, teď už vážněji. „Pneumatiky a…“

„Pneumatiky! Holce není ani patnáct, tak určitě bude běhat od domu k domu a krást pneumatiky!“ křičí máma.

„Taky další věci, cennosti… Člověk nikdy neví.“

„To si pište, že já jsem žádného zloděje nevychovala,“ ohradí se máma.¨

„Pro tentokrát tomu všechno nasvědčuje,“ konstatuje policista.

Máma chvilku mlčky stojí a pak řekne:

„Mě by teda jen zajímalo, kdo vám ten podnět dal.“

„No, to vám bohužel nemůžeme říct,“ odpoví policista, ale máma zaregistrovala pohyb v koutku oka.

Markku Jotunen udělá několik kroků dozadu a zapálí si cigaretu. Máma přivře oči.

„To mě mohlo hned napadnout,“ zadrmolí, otočí se a očima dá pohlavek všem sousedům, kteří stojí v kroužku kolem vyhasínajícího rododendronu.

Město ho zasadilo v létě, aby se tu zlepšilo životní prostředí, ale stěží přežije zimu.

Potom jde máma domů. Já za ní. Plastová taška mi bouchá o nohy. Zakázaný obsah se vydává na svou poslední cestu po schodech nahoru a do kuchyně.

 

„Myslela jsem, že už jsme je vyřídily,“ řekne máma a balíček fotografií nechá poklesnout do klína.

Dívají se na nás naše smějící se tváře. Samíra a já, dvě hnědooké holky s pravidelnými zuby a přivřenýma očima. Slunce vytahuje naše tváře z temných stínů.

Máma na mě upře pohled, který projede až k mému nafsu.

„Víš stejně dobře jako já, že si je nemůžeme nechat.“

„Ale to jsou…“

„Harám, Lejlo. Jsou harám. Jak dlouho je máš?“
„Vzala si je Samíra. Když jsi je vyhodila. Šla s nima na smeťák, ale zkrátka… Měla je u sebe, až do té…“

Sedím si na rukou a uhýbám před jejím pohledem. Její palec na mojí tváři. Zakrývá mi žluté plavky s modrými puntíky, nafukovací křidélka, nohy jako hůlčičky useknuté v místech, kde je pohlcuje vodní hladina.

Rty mám pevně stisknuté. Pak cvakne zapalovač a bledý plamen olizuje okraje našich pestrobarevných momentek.

Samíra v baletním úboru, na uhel. Já na tlustém poníkovi, kolem letní zeleň, na popel. Naše tváře přitisknuté k sobě a rozesmáté, až z toho bolí čelisti, požrané ohněm. Samíra mávající křiklavě červenými sáňkami, na rukou palčáky obtěžkané sněhem, div jí nespadnou, vlasy rozpuštěné přes ramena a hnědá manšestrová bunda s kapucí a beránkem, já, je mi asi tak rok, sedím a v klíně mám barevný balíček, Samíra, právě se naučila chodit, kulatý obličejík a tmavé oči, které se dívají do objektivu, a máma a táta, pro jednou září štěstím před třpytivým vánočním stromečkem s červenými koulemi.

Zvednu oči a vidím, že má taky sevřené rty, pak se otočí a nechá oheň ve dřezu, aby proměnil moje vzpomínky v kouř.

 

Jdu k sobě do pokoje, aniž mi cokoli musí říkat, a otevřu skříňku, která původně stála v obýváku. Měli jsme v ní televizor, ale jednoho dne se máma dozvěděla, že taky obrázky v televizi jsou zakázané, takže musela z domu.

Harám!“ řekne máma. Zakázané. Do domu, kde jsou obrazy, nikdy nezavítá anděl.

A dům, na který zanevřeli andělé…

Zkoušeli jsme s tátou namítat, že obrázky vlastně nejsou uvnitř televize, ale že létají vzduchem a vůbec neexistují, ale máma to odmítla s tím, že na tom absolutně nezáleží, protože obrázky v televizi jsou stejně většinou plné hříchu. Dávají tam reklamy na tampony v Prorokově jazyce a turecké populární písničky, které jsou všechny jenom o zině. V přírodopisných pořadech dělají opice a lvi zakázané věci a v seriálech se kleje. Ukazovali tam muže, kteří usnuli při poutní modlitbě u posvátné Ka’by v Mekce, a sportovce v elastickém oblečení, které toho odhalovalo víc, než zahalovalo. Takže je lepší se nedívat na nic a radši se věnovat tomu, že si budeme připomínat Boha, dělat zikr. Tak to máma rozhodla a televizi jednou provždy odnesla do sklepa.

Když se máma pro něco rozhodne, nikdo s ní nehne, takže místo po televizi zůstalo prázdné. Ve skříňce jsou balíčky fotek, kterými se prohrabuju tak dlouho, až se zastavím u jedné, na kterou jsem málem zapomněla.

Máma s tátou na pláži kdysi dávno a kdesi daleko. Vzduch je bledě modrý, u obzoru nafialovělý. Prohádali se nocí a oči mají krhavé a ospalé, plné špíny, jak po sobě házeli vším možným, když na sebe začali křičet.

Teď se jejich pohledy setkávají. Přežili noc a vrací se světlo. Brzo se všichni probudí, ptáci mezi květy kaštanů, a pak taxikáři, kteří podřimovali ve svých autech. Ale stejně je to, jako kdyby na celém světě byli sami.

Kolem nich hraje Ribbon in the Sky Stevieho Wondera, jejich ruce se dotknou, na chvíli se podrží. Pak jedna z druhé vyklouzne a nakonec se lehce dotýkají jen poslední konečky prstů. Stevie prsty stiskne, ale jen velmi něžně: „If allowed, may I touch your hand, and if pleased, may I once again, so that you too will understand, there’s a ribbon in the sky for our love…“

Ale všechno to do sebe moc zapadá, aby to byla pravda. Moje máma. Můj táta. Pláž a ráno, které nikdy nepřijde. Takhle mi to táta vyprávěl.

Obrázek je to důležitý. Dokládá, že máma s tátou kdysi byli šťastní. Aby to člověk nezapomněl, potřebuje fotografický důkaz. A já jich mám víc. Schované bezpečně až vzadu ve skříňce, kde je jinak takový chaos, že ani máma, která má jinak dokonalý přehled o úplně všem, nemá na to, aby to tam uklidila. Vždycky si před to jen sedne a povzdychne si:

„Lejlo…“

A já odpovím:

„Jo, jo, neboj.“

A mám klid, dokud zase nedostane tu svoji náladu.

„Do domu, kde jsou obrazy, nechodí andělé,“ řekne máma.

Zeptám se jí, jestli to platí pro celý dům a jak chce v tom případě přinutit lidi, aby si odmontovali satelity, které trčí přes zábradlí každého druhého balkonu, nebo aby si sousedi odhlásili noviny, což ona ostatně udělala už dávno. Zeptám se, jestli to není tak, že andělé nechtějí chodit do prostorů s obrazy, a jestli to tím pádem znamená, že andělé, které bych pořád měla mít v patách a měli by si zapisovat všechny moje špatné a dobré skutky, za mnou ve skutečnosti nemůžou tam, kde jsou obrazy. Taky mi není úplně jasné, jak teda za každým člověkem, muslimem nebo nemuslimem, v jednom kuse může chodit anděl s bločkem v ruce, když obrazy jsou vlastně skoro všude. Připomenu mámě, že ona taky v prostorách s obrazy tráví nějaký ten čas, přinejmenším v metru, kde se na každé volné sedačce válejí noviny zdarma, nebo v práci, když obsluhuje zákazníky, sedí u počítače a na stole má hromady katalogů pro turisty.

Ale máma se nenechá zatáhnout do diskuse o detailech. Jenom mi zopakuje, že mě nemusí zajímat jak, kde a proč, protože Bůh vidí a slyší všechno, a zvlášť dotěrné otázky a holky, které jsou drzé na svoje rodiče.

 

Samíra mě naučila, že všechno, co člověk najde venku na zemi, si má vzít, protože nikdy nemůže vědět, kdy se mu to bude hodit. Proto Samíra chodila se sklopeným pohledem upřeným na svoje černé tenisky, které kráčely dál a dál.

Všechno, co leží na zemi, někdo ztratil, někdo to potřeboval, takže je to potřebné, prohlásila. A vítězně zvedla hnědožlutý umělohmotný hřeben, který vykukoval zpod žluté šustivé závěje zvadlého lipového listí, a podržela ho proti světlu. Byl skoro jako nový, nechy23
běl mu ani jeden zub, na rozdíl od většiny hřebenů, které člověk najde.

Když něco najdu na zemi, tak to taky zvednu, zrovna jako Samíra. Gumičky do vlasů, široké i takové ty parádní uzoučké, se kterými se dají dělat krásné culíky. Samíra určitě měla stovku těchhle uzoučkých gumiček, ale měla i široké a hebké. Aby si vlasy občas odpočinuly, jak říkala.

Vždycky, když najdu gumičku do vlasů, pomyslím si, že ji ztratila ona. A naprosto děsivě se mi rozbuší srdce, a rychle jdu za roh, jestli ji tam ještě uvidím, ale jakmile tam přijdu, je ulice i tam vždycky stejně prázdná.

Prázdnota po Samíře. Je všude. Plíživě všechno zahaluje do své nicotnosti, až to nechá úplně zmizet.

Ale na chodníku se pořád válí spousta věcí. Hřebeny, šperky (hlavně náušnice, mám největší sbírku nepárových náušnic na světě), klíče, nalepovací nehty s malými vsazenými kamínky, sponky, mazací gumy, spínací špendlíky, odrazky, rukavice (moje sbírka lichých rukavic je přinejmenším druhá největší na světě), a dokonce boty. To by mě zajímalo, jak se stane, že někdo ztratí botu. A ještě si toho ani nevšimne.

Ve své sbírce bezcenností mám i věci, které kdysi patřily Samíře, jenže už jí nepatří. Občas si nejsem jistá, jestli jí je hlídám, nebo jsem je od ní převzala, ale jedno je jisté. Jsou v tašce, kterou jsem zakopala půl metru pod zem, protože jsem chtěla, aby tam nalezla věčné spočinutí, jenže už den nato ji vykopali a teď leží na zemi u mě v pokoji.

Úplně nahoře v tašce jsou zakrvavené kalhotky a použitá vložka. Kalhotky jsou moje. Přihodila jsem je tam v rychlosti, když taška stejně měla skončit v zapomnění pod zemí, a bylo to lepší řešení, než se je snažit propašovat ke koši kolem máminých očí, které jsou stále na pozoru. Jenže to dopadlo, jak to dopadlo, a mladší policista kvůli vložce hlasitě zařval a odvrátil se, jako by se měl pozvracet, a ten starší sevřel rty. Celkem fejk, když si člověk uvědomí, že za svoji kariéru z lecjakých hromad odpadků nejspíš už taky vyhrabali lidské hlavy a další části těl.

Svým způsobem jejich reakci chápu. Celou dobu, co pod naším trávníkem hledali gumy od auta a satelity, žili v domnění, že jsem kluk. Teprve obsah tašky byl důkazem opaku.

Že jsem kluk, si vlastně myslí dost lidí. A většinou proti tomu nic nemám. Když mám kapuci přes hlavu a pohled zabořený do země, stejně nevidím, co si kdo asi tak myslí. Občas zajdu do Angel Baru, kde vysedávají skini, a to pak postávám na baru nebo u jukeboxu, posadím si hlas trochu níž a mluvím jako oni. Nemají vůbec ponětí, že jsem holka a že mám na hlavě docela slušnou černou kštici, a už vůbec nechci vědět, co by udělali, kdyby to věděli.

Ještě o pár dní později je trávník obehnaný páskou. Myslím, že se policajti snaží odvést pozornost lidí a předstírají, že tam na něčem pracují, i když už je pod naším balkonem nikdo víckrát neviděl.