Pierre Lemaitre: Alex

Tohle Alex miluje. Už téměř hodinu zkouší, váhá, vyjde z obchodu, vrací se a znovu zkouší. Paruky a příčesky. Dokázala by tak trávit celá odpoledne. 

Před třemi nebo čtyřmi lety náhodou objevila tenhle obchod na bulváru de Strasbourg. Nic vlastně nehledala, vešla dovnitř ze zvědavosti. Když se viděla jako rusovláska, byl to šok, všechno na ní se změnilo natolik, že si tu paruku hned koupila.

Alex může nosit skoro všechno, protože je vážně hezká. Vždycky to tak nebývalo, stalo se to během dospívání. Předtím byla dost ošklivá a strašlivě hubená holčička. Když to ale nastalo, přišlo to jako mocná vlna, tělo se málem naráz proměnilo, jako zrychleným filmovým morfingem, v několika měsících. Alex vypadala úchvatně. Jelikož takovou náhlou proměnu už nikdo nečekal, a v první řadě ne ona, nikdy se jí nepodařilo tomu tak úplně uvěřit. Dodnes.

Například s tou zrzavou parukou, vůbec ji nenapadlo, že by jí mohla tak slušet. Objev. Netušila dosah takové změny, její komplexnost. Paruka je cosi velmi povrchního, ale v okamžiku, kdy si ji nasadila, získala dojem, jako by se v jejím životě udála nějaká změna.

Tu paruku vlastně nikdy nenosila. Když přišla domů, hned si uvědomila, že je to ta nejpodřadnější kvalita. Vypadalo to falešně, ošklivě, chudě. Zahodila ji. Ne do koše, to ne, ale do zásuvky prádelníku. A čas od času ji vytáhla a prohlížela se v ní. Ačkoli to byla paruka ohavná, typu, který na dálku křičí: „Jsem ta nejhorší umělotina“, to, co Alex v zrcadle viděla, skýtalo možnosti, v něž chtěla věřit. Vrátila se na bulvár de Strasbourg, věnovala čas prohlížení kvalitních paruk, některých na její plat zdravotní sestry poněkud drahých, zato se daly opravdu nosit. A tak se do toho pustila.

Zpočátku to není jednoduché, člověk se musí odvážit. Když je jako Alex povahy dost zakomplexované, trvá nejmíň půl dne, než sebere odvahu. Dobře se nalíčit, vybrat si šaty, boty, kabelku (samozřejmě z toho, co už máte ve skříni, nemůžete si kupovat všechno nové pokaždé, když změníte hlavu...). Ale pak vyjdete na ulici a okamžitě jste někdo jiný. Ne úplně, ale skoro. A i když vám to nezmění život, zabaví vás to, hlavně když už nic moc nečekáte.

Alex má ráda takové paruky, které vysílají jasné sdělení typu: „Vím, na co myslíte“ nebo „Jsem taky děsně dobrá na matiku“. Dneska si vzala tu, co říká něco jako: „Mě určitě na facebooku nenajdete“.

Uchopila model nazvaný „Urban choc“ a právě tehdy výlohou uviděla toho muže. Stojí na protějším chodníku a tváří se, že na někoho nebo na něco čeká. To je už potřetí ve dvou hodinách. Sleduje ji. Teď je to jasné. Proč mě? To byla první otázka, kterou si položila. Jako kdyby muži mohli sledovat všechny ženy až na ni. Jako by už necítila jejich neustálé pohledy, všude, v dopravních prostředcích, na ulici. V obchodech. Alex se líbí mužům kteréhokoli věku, to je výhoda, když je vám třicet. Přesto ji to pokaždé překvapí. „Vždyť je jich tolik mnohem hezčích než já.“ Alex se co chvíli nedostává sebevědomí, co chvíli propadá pochybnostem. Od dětství. Až do dospívání koktala. Zadrhává ještě dnes, když ji něco vyvede z míry.

Toho chlapa nezná, takového by si všimla, ne, ještě nikdy ho neviděla. A pak, aby padesátník sledoval třicetiletou holku... Ne že by byla tak úzkoprsá, jen ji to udivuje.

Alex klopí pohled k dalším modelům, předstírá váhání, pak projde obchodem a postaví se do rohu, odkud vidí na chodník. Musel to být sportovec, zdá se, jako by mu oblečení bylo těsné, pěkná vazba. Alex hladí světlou, téměř bílou paruku a snaží se vybavit si, kdy si toho člověka poprvé všimla. V metru. Zahlédla ho vzadu ve vagonu. Jejich pohledy se setkaly a stačila zaznamenat, že se na ni usmál, chtěl vypadat příjemně, srdečně. Na jeho tváři se jí nelíbí, že v pohledu jako by se mu zračila jakási utkvělá myšlenka. A hlavně že nemá skoro žádné rty. Instinktivně k němu hned pojala nedůvěru, jako by všichni lidé s neznatelnými rty cosi skrývali, cosi zlého, nějaká ohavná tajemství. A to jeho vypouklé čelo... Neměla čas prohlédnout si oči, škoda. Podle ní oči nelžou, proto lidi posuzuje vždycky podle pohledu. Tam v metru se samozřejmě nechtěla s takovýmhle týpkem nijak zaplést. Nenápadně se k němu otočila zády, předstírala, že v kabelce hledá empétrojku. Pustila si Nobody’s Child a najednou ji napadlo, jestli ho už neviděla včera nebo předevčírem dole u domu. Nevybavuje si to jasně, není si jistá. Musela by se otočit a znovu se na něj podívat, aby si tu neurčitou vzpomínku ověřila, ale nechce riskovat, že by ho povzbuzovala. Jisté je, že po setkání v metru ho viděla znovu asi o půl hodiny později na bulváru de Strasbourg, ve chvíli, kdy se vracela do obchodu. Rozmyslela si to, chtěla se ještě jednou podívat na polodlouhou střapatou tmavohnědou paruku, z ničeho nic se otočila zpátky a uviděla ho o něco dál na chodníku, jak se prudce zastavil a předstíral, že se dívá do výlohy. S dámskou konfekcí. Zbytečně se tvářil tak soustředěně...

Alex paruku odložila. Nemá důvod, ale trochu se jí třesou ruce. Je to hloupé. Líbí se mu, sleduje ji, pokouší štěstí, přece ji nenapadne na ulici. Alex potřásla hlavou, jako by si chtěla uspořádat myšlenky, a když se znovu podívala na chodník, muž zmizel. Vyklonila se nalevo, napravo, ale ne, nikdo, už tam není. Pociťuje trochu přehnanou úlevu. Opakuje si: „Je to hloupé“, ale přece jen dýchá uvolněněji. Na prahu obchodu je to silnější než ona, zastavuje se a znovu se podívá. Teď jako by ji málem znepokojovala jeho nepřítomnost.

Alex pohlédla na hodinky, pak na oblohu. Je pěkně, nejmíň hodinu ještě bude světlo. Nechce se jí jít domů. Měla by se zastavit v potravinách. Snaží se vzpomenout si, co má doma v ledničce. Nákupům jídla se příliš nevěnuje. Pozornost soustřeďuje na svou práci, na své pohodlí (na to je Alex trochu maniak), a i když si to sama nechce příliš přiznat, na oblečení a boty. A kabelky. A paruky. Byla by raději, kdyby se to zaměřovalo spíš na lásku, ale láska je zvláštní téma, poškozený kousek jejího života. Doufala, chtěla, pak to vzdala. Dneska se už u tohoto tématu zdržovat nechce, myslí na ně co možná nejméně. Snaží se jen, aby se tenhle zármutek nezměnil v osamělé večeře před televizí, aby netloustla, aby příliš nezošklivěla. Ačkoli je svobodná, málokdy se cítí osaměle. Má své plány, na nichž jí záleží, mezi ty dělí svůj čas. S láskou to nevyšlo, ale co naplat. A od chvíle, co se smířila s tím, že zůstane sama, to už není tak tíživé. Navzdory své samotě se Alex snaží žít normálně, nacházet si svá potěšení. To pomyšlení jí často pomáhá, ta představa, že si dopřává drobné radosti, že na ně má právo i ona, jako ostatní. Například se rozhodla, že dnes povečeří opět v Mont-Tonnerre, v ulici de Vaugirard.