Eva Mahdalíčková, doktorka filozofie a literatury, se s prací Clauda Parenta seznámila poprvé asi před 6 lety, když se zaměřila na literární uchopení prostoru. Říká: „Zajímali mě autoři, kteří zpracovávali myšlenku paradoxního prostoru. To znamená takového, který nám otvírá nějaké skryté dimenze, který není ortogonální, není pravoúhlý. A to jsem našla u filozofů a literátů Henri Michauxa a Maurice Blanchota.“ Své myšlenky chtěla posunout dál a jedinou schůdnou možností bylo zaměřit se hlouběji na architekturu. Dizertační práci nazvala Vyjití z hranic a hledala v ní možnosti identity prostoru. „Jak se vyvíjí a zároveň jak se k němu staví náš mentální prostor“. Její záměr se posunul k filozofii architektury a tomu nejlépe odpovídalo dílo Clauda Parenta.

Ve svém ateliéru nás Claude Parent přivítal v předvánočním čase. Povídat jsme si přišli nejen o uchopení prostoru, futuristické Fonction oblique, ale hlavně o knize, kterou společně s Evou Mahdalíčkovou napsali. Dílo výstižně nazvané Claude Parent Autrement (Claude Parent jinak)     je studií o filosofickém – v tomto případě nahlíženo filosofií architektury – a literárním přístupu k prostoru. Nutno dodat, že na studii se ještě podílela     Julie Cattant. Kniha je tak trojdílná, „jiná“ studie Parentovy architektury. „Tady máte moje výkresy, kterým se teď věnuji. Nazval jsem je Open limit a je to takový prostor v pohybu. Tudy můžete procházet, otevírá se tak horizont. Víte, je důležité pracovat s tím, co máte kolem sebe. To znamená horizont, slunce, moře, vlny,“ popisuje jednu ze staveb slavný architekt.

Pak si prohlížíme knihy s jeho výkresy ze 60. let. Jedná se o kresby v té době nadčasového uvažování nad architekturou a urbanismem.     Princip rozpohybovaná krychle. „Je to pro mě velice důležité, protože to co neustále říkám, je, že pro práci jsou zásadní kresby. Kresba je prostě nejdůležitější. Jen na ní se mohou zobrazit myšlenky. Myšlenky, které vycházejí ze zkoumání vědomí,“ vysvětluje. Claude Parent, který je členem Francouzské akademie věd, byl za svůj pionýrský přístup k architektuře často kritizován, možná nepochopen. Nepatří k těm architektům, kteří by postavili desítky staveb a domů. Poslední dobou se ale k jeho vizím stále více obracejí jeho pokračovatelé – Jean Nouvel nebo Zaha Hadid.

Claude Parent

Stav totální instability, rozviklat nás a ukázat, že pravoúhlé domy, pravoúhlé ulice a současné architektonické myšlení nejsou konečným pohledem na urbanismus – to je základní princip Parentova přístupu. Vychází z architektonické školy Le Corbusiera, svou tvorbu ale posunul až do roviny filozofie. „Za celou dobu, co jsme spolupracovali s Claudem Parentem a Julie Cattant na téhle knížce, tak nikdy nepadla otázka po technické stránce architektury a vůbec konstrukce jeho představ,“ přidává Eva Mahdalíčková.

Parentovi je totiž mnohdy vyčítáno, že jeho myšlenky jsou neuchopitelné a konstrukčně nereálné. „Mám dojem, že Claude Parent sám o tom nechtěl mluvit a byl rád, že je jeho dílo nahlíženo právě filozoficky a ne architektonicky. Proto jsme tenhle přístup v knize doslova zametli pod stůl,“ říká. Jak připouští, sama si mnohdy kladla otázku, zda je vůbec možné uvést do praxe jeho výkresy. „Osobně jsem dospěla k závěru, i když nejsem architektka, že takhle to nejspíš technicky a konstrukčně postavit nejde. Je ale důležité vědět, že to prakticky není podstatné. Claudu Parentovi jde vlastně o to, aby navedl myšlení určitým směrem, a jeho výkresy mají být obrazem tohoto myšlení. Po něm pak přijde jiný architekt, dá se říct techničtější, který jeho představy zrealizuje,“ vysvětluje Mahdalíčková.

Claude Parent

Pokud se totiž Parentovy náměty zaměří třeba na otevřený horizont a průchod světla, málokdy se jedná o typy staveb, které známe. Na výkresech nám Claude Parent ve svém ateliéru ukázal spíš futuristické bunkry. Jednou z mála realizovaných staveb, kterou nám Parent představuje ve své obsáhlé monografii, je kostel Svaté Bernadety v Nevers. Stavba z roku 1966 je od roku 2000 na seznamu francouzských národních kulturních památek.    

V knize Claude Parnet Autrement jedna z kapitol popisuje i vliv, který mají Parentovy výkresy na emoce a na člověka. Strach z katasrofy a apokalypsy, s kterou Parent pracuje, jsou na místě a jdou do extrému. Jeho kresby jsou zároveň plné humánních myšlenek, které vycházejí z přístupu k člověku a přírodě. Parent je velký ekolog, který myslí do budoucnosti. „Parentovy výkresy mohou vypadat jako předpověď katastrofy, apokalypsy. Není vůbec jednoduché se s tím vyrovnat, v podstatě nechceme slyšet, že dojde k povodni, přelidnění, válce. Zároveň nás ale může jeho vizionářství uklidňovat, protože vždy je na čem stavět a něco nového budovat. Každá nová velká myšlenka vzbuzuje pochyby, protože nevíme, do čeho jdeme. I skrz pesimistické scénáře, je ale Claude Parent velký optimista,“ uzavírá Eva Mahdalíčková. „Ať se stane cokoliv, tak vždycky je cesta ven,“ říká Claude Parent.

Související