Příští týden se rozhodne další fáze souboje o osud nových Pražských stavebních předpisů. Dohodne se pražský magistrát s ministerstvem pro místní rozvoj, anebo v Praze zavládne stavební bezvládí? Přiznám barvu: jako rodilá Pražačka, studentka historie architektury a milovnice pěší chůze bych si dost přála, aby Pražské stavební předpisy platily i nadále. Oproti nejrůznějším poplašným zprávám si totiž nemyslím, že nové stavební předpisy jsou zločin a dílo ďáblovo, respektive developerovo. Jejich zavedení naopak považuji za počin, který Praze umožní poskočit v kultuře stavění zas o pár zameškaných desetiletí kupředu. 

Nabízím pět důvodů, proč držet Pražským stavebním předpisům palce.

1. Uliční a stavební čára

Coby panelákové dítě jsem toužívala žít na Vinohradech. Nebo na Letné. Nebo v Dejvicích. A teď by se mi líbil i Karlín. A soudě podle výše nájmů v těchto čtvrtích, nejsem jediná s takovými choutkami. Proč se zrovna v těchto částech Prahy cítíme tak dobře?

Odpověď je jednoduchá. Protože jsou tam ulice. Ulice - přehledný prostor, ohraničený dvěma bloky domů. Když po ní jdete - ať už doprava či doleva - dřív nebo později někam dojdete. Třeba na náměstí. Jindy je ulice pointovaná tak, že v průhledu před sebou už dlouho vidíte třeba kostel nebo radnici. To je pak teprv pěkné. Chodit po ulicích, které vás samy někam vedou, po ulicích, kde domy na sebe navazují a neskákají tu deset metrů hluboko od pozemku, tu pět metrů do ulice - to je příjemný zážitek.

No, tak přesně takovouto příjemnou karlínskou ulici byste podle dosavadního stavebního předpisu postavili jen stěží. Pojem "ulice" se v něm dokonce vůbec nevyskytoval - namísto toho se používal ten chladný výraz "komunikace". Ideové základy předpisu spadaly do doby, kdy se stavěla jen paneláková sídliště - a tam klasické ulice opravdu nevznikaly. Mělo se za to, že veliké nečleněné plochy zeleně mezi tyčícími se megadomy jsou zdravější a příjemnější. A ono ne. Nicméně právě z oněch dob nám zbyly nesmyslné regulace pro odstupy staveb, maximální zastavěnost pozemku a míru jejich ozáření denním světlem. Ty ovšem vedou ke vzniku osamělých solitérů namísto kompaktní a souvislé zástavby.

Nový předpis tedy do pražské stavební legislativy po sedmdesáti letech znovu vrací pojem "uliční čára" a "stavební čára". Díky těmto nástrojům budou napříště vznikat ulice souvislé a kompaktní - ne barák sem, barák tam. Pochopitelně to neznamená zákaz samostatně stojících budov - jen budou muset být na pozemku umisťovány tak, aby dávaly vzniknout smysluplné zástavbě.

 

2. Stromy do každé ulice

Když už jsme mluvili o té Letné či o Karlíně - ještě jedna věc dělá tyto čtvrtě tak příjemnými. Jsou to stromy. Ne žádné ubohé keříky v betonových květináčích, ale úplně normální vysoké stromy.
Dosud žádná povinnost vysazovat na ulicích stromy nebyla. Napříště, bude-li se stavět či rekonstruovat jakákoli ulice širší než 12 metrů, bez stromů to nepůjde. A dokonce se jim díky zavedení "výsadbového pásu" bude muset přizpůsobit vedení sítí technické infrastruktury (plyn, voda) - aby měly dostatek místa pro kořeny.

3. Konec sídelní kaše

Mohla bych tu chvíli dumat nad přiléhavým a pokud možno jaksepatří kousavým komentářem k té donebevolající rozplizlosti, která vládne kolem Prahy - ale radši si pomozme slovy klasika:

"To, co bylo donedávna jasně srozumitelným městem, ztrácí dnes své hranice a s nimi i svou identitu. Je to totiž obrostlé ohromným věncem čehosi, o čem nevím, jak to nazvat. Město tak, jak tomu slovu rozumím, to není, ba ani předměstí, a tím méně vesnice. Mimo jiné proto, že to nemá ani ulice, ani náves. Jsou to nahodile rozhozené ohromné přízemní velkosklady, průmyslové zóny bez průmyslu, supermarkety a hypermarkety, prodejny aut i nábytku, benzinové pumpy, stravovny, ohromná parkoviště, osamělé vysoké domy ke kancelářskému pronajmutí, skládky všeho možného i jakési soubory vilek, které si jsou sice blízko, ale přesto jsou beznadějně osamělé. A mezi tím vším – a to mi vadí nejvíc – jsou veliké kusy země, které nejsou ničím, to znamená ani loukou, ani polem, ani lesem, ani pralesem, ani smysluplným lidským osídlením."

Právě na zamezení dalšímu bobtnání sídelní kaše se Pražské stavební předpisy soustřeďují. Předchozí vyhláška neřešila urbanistické vztahy a namísto toho kladla přílišný důraz na předepisování unifikovaného standardu jednotlivých novostaveb. Dopady stavění na strukturu města zcela opomíjela - což vydláždilo, respektive vyasfaltovalo cestu právě vzniku sídelní kaše. Nový předpis pak přináší hned několik nástrojů, jak proti rozpadu městské struktury bojovat. Novostavby budou muset napříště respektovat charakter tzv. lokality (předpisy jich rozlišují osm a lokalita "kaše" tam není), do níž vstupují či jíž se chystají vytvářet, tedy strukturu její uliční sítě, typu zástavby a hmotového a výškového charakteru. Předpis též umožní vymezení nezastavitelných území - oněch ohrožovaných polí a luk na kraji města.

4. Amen s billboardy

O tom, že billboardy jsou plevel, se není třeba dlouze rozepisovat. Bylo by dost prima dostat se na kole do školy, aniž by na moji pozornost cestou útočilo sedm párů ženských ňader, několik zadků, tavených sýrů a supertenkých monitorů. Město, kde nad architekturou dominuje vizuální smog, patří kulturně do minulosti.
Podle Pražských stavebních předpisů zmizí z Prahy samostatně stojící reklamní plochy o větší ploše než 6m2 - tedy billboardy. Je to dobře. Další regulace, která by zahrnula i maloformátovou reklamu, pak leží především na bedrech městských částí - a doufejme, že k tomu budou mít dost odvahy.

5. Bez podchodů a bez nadchodů

Míváme za to, že nadchody a podchody se staví pro chodce, aby se mohli po městě bezpečněji pochybovat. To je omyl: nadchody a podchody vznikají, aby autům usnadnily průjezd městem. Aby se řidiči nemuseli zdržovat nějakými ohledy na chodce v podobě nižší rychlosti, přechodů a semaforů. Chodci si prostě vyšlápnou pár schodů a bude klid - babičky nebabičky, kočárky nekočárky. V zájmu automobilového provozu také rostou svodidla, zábradlí, parkovací automaty, sloupy dopravního značení. A kam se umisťují? Na chodníky. A tam překážejí.

Jsem přesvědčená, že má-li město být zdravé, bezpečné, udržitelné a ještě vypadat k světu, musí v něm mít přednost chodci před auty. Snadná a bezpečná průchodnost má mít vyšší prioritu než hladká průjezdnost. Z téže premisy vycházejí i nové Pražské stavební předpisy. Tam, kde to alespoň trochu jde, předepisují namísto mimoúrovňových nadchodů a podchodů úrovňové přechody. Sloupy technické infrastruktury a osvětlení se pak budou muset sdružovat k sobě, aby mezi nimi člověk nemusel kličkovat. Zatím to možná nejsou tak zásadní změny (ty jsou komplexnější záležitostí městského plánování a dopravních předpisů), ale představují změnu v paradigmatu. A to není málo.