Země lhostejnost?

Soubor textu Karla Kryla z devadesátých let 20. století nesl název Země lhostejnost. Zcela jasně odkazoval k tomu, co básníku a písničkáři vadilo na vývoji po roce 1989 nejvíce – prakticky nulová proměna mentality, lhostejnost a sobectví jako nejsilnější relikt dvaceti let normalizace. Byl to názor vyhraněný a do jisté míry vůči společnosti nespravedlivý. Musela si nést tento „mentální“ odkaz, nemohla popřít sebe sama během několika málo let, na čemž nic nezměnila ani několikatýdenní euforie mezi listopadem a lednem 1989/1990.

Navíc k tomu Kryl ovšem přidával obrovskou skepsi v tom, že se marně pokoušel najít ve společnosti nějaké společné pozitivní identifikátory, které by znamenaly naději pro budoucnost. Politická demokracie nebyla vyvážena právním státem, svoboda slova nebyla vyvážena přijetím jakýchkoliv společných hodnot.

Země slepota?

Když se deset let po sametové revoluci objevila např. iniciativa „Děkujeme, odejděte“, nedalo se už rozhodně hovořit o obecné lhostejnosti. Jenomže – „oni" neodešli – ani nebyli odejiti. Poslední události kolem 25. výročí listopadu 1989 pak dokázaly onu lhostejnost opět narušit (byť jednorázově) ve formě veřejných gest – nejrůznějších červených karet pro prezidenta Miloše Zemana či dalších kritických hlasů zejména právě vůči hlavě státu.

To vše v situaci, kdy se vnitropolitické hrátky našeho rybníčku opět nebezpečně uzavírají do sebe, zatímco okolní svět prožívá radikální přepólování sil (přinejmenším v Evropě). Je proto jednodušší kritizovat vulgarity hlavy státu, nežli jasně pojmenovávat jeho otevřenou náruč vůči východní velmoci. Premiér státu vzkazuje cosi vlastnímu náměstku ministra zahraničí zpoza oceánu, ministr školství bezostyšně rozděluje státní prostředky sportovním šíbrům, ministr vnitra brnká na xenofobní imigrantskou strunu ve chvíli objektivní nutnosti pomoci syrským uprchlíkům. Z těchto drobných vnitropolitických úletů a kroků se však skládá nelichotivý obraz země zaslepené vlastní malichernou důležitostí, resp. důležitostí vnitřních půtek na hranicích teritorií myší a žab.

Země zábavnost?

A do toho se po mnoha a mnoha letech začíná hovořit o roli veřejnoprávních médií, připravují se dokonce legislativní úpravy, které mají zcela zásadně proměnit jejich charakter. Když si však poslechnete zákonodárce na plénu volebního výboru, který se má médiím věnovat, slyšíte například věty o tom, že veřejnoprávní rozhlas se v případě svých frekvencí má dohodnout s priváty, neboť to je prý doklad demokracie. Kdo by čekal od poslanců, zástupců zájmů veřejnosti, nějaký akcent na zastupování zájmů veřejnosti – mýlil by se. Jistě, veřejnoprávnost je trochu jako sněžný muž – všichni o ní občas mluví, ale nikdo ji nikdy neviděl.

Jenomže je to jediná záruka toho, že informace nepotečou jediným směrem jediného politického zájmu, že nerezignuje na vzdělání občanů tohoto státu i za cenu, že nebude primárně „bavit“. I když, proč se vlastně „neubavit k smrti“, když zde chybí důraz na jakoukoliv životní hodnotu – a je jí vůbec ještě demokracie, když se nám pozvolna, ale jistě vkrádá do správy státu korporativismus? Sociální realita společnosti pak není rozhodně taková, že by zde postupně nerostly stále silnější skupiny lidí v sociálních problémech, kteří začínají "propadat" sítí státní/veřejné solidarity. Solidarita, totiž není žádným zobchodovatelným zájmem, a tak pomoc nahrazujeme zábavou.

Země zájmovost

Jednou z tezí, která jde skrze programy některých silných volebních hnutí, stejně jako plánům na změnu veřejnoprávních médií je pojem „odpolitizování“. Politika jako taková nás přece zklamala a je třeba najít nový princip. Prostě najít. Ale jaký? „Odbornický“ – „Korporátní“ – „Bezideový“. Je nesporné, že většina politických stran minulých pětadvaceti let udělala hodně pro to, aby se politika jako taková ocitla v této nelichotivé, odmítané a vytěsňované pozici. Nenechme se však vtáhnout do podobného ideového marasmu, jaký si tato společnost prožila na konci své první republiky na podzim 1938. Vsadíme v jedné chvíli na někoho, kdo bez idejí, dlouhodobého směru, názoru bude řešit naše všednodenní problémy. Ano, vsadíme na normalitu a do budoucna i na jistou formu normalizace. Omezíme nakonec demokracii, soutěž stran, soutěž idejí... (Nechávám stranou, že ideje teď znějí prázdnotou.). Země se pomalu a jistě začíná měnit v soubor různě vyvažovaných zájmů, ekonomické síly prorůstají s těmi politickými, zájmy nahrazují ideje. Ne, že by to bylo v minulosti tak úplně rozdílné, nyní se však zájmovost nestává jednou z vlastností systému, ale jeho podstatou.

V rámci zvláštnosti „opakování se dějin“ se mi v poslední době stále častěji vrací pasáž z článku Jana Kolára z roku 1947, když nahlížel na tehdejší stav československé společnosti: „Vzdali jsme se zdravého rozumu a víry; vzdali jsme se své transcendentální svobody a zavrtali se jako krtek do časově-prostorových vztahů, obdivujíce se sami své závislosti na prostředí, hmotě, slovem: podivujíce se své nesvobodě. Znetvořili jsme si smysl vlastního života, omezivše jeho výklad na stupnici kvantit, a s úžasem hledíme na její nezměrnost…Jen tak si lze vysvětlit naší dobu, v níž bílé zdaleka není trvale bílým, v níž logika má v ústech roubík, v níž svobodné myšlení, pakli se vůbec vyskytne, je dáváno na hanbu, v níž lidský život pozbyl smyslu a ceny, ponížen jsa na pouhý ‚lidský materiál‘ buď armád, nebo pracoviště.“