Josef Topol: O čem básník ví

Tři jména dala české novodobé poezii její urozený rodokmen. Kollár svými sonety, Erben svými baladami a Mácha – nejenom svými básněmi. Z té trojice byl jediný „básníkem z povolání“. Ne spisovatelem. Kde se tomu blížil, napsal věci slabé a nepodstatné. Tak dělá dodnes starosti: je mu sto padesát let a dá se těžko počítat mezi zaručené a ctihodné klasiky. Všichni se shodují, že má „talent a zásluhy“. Vstoupil i do čítanek, ale není to jeho jediný útulek, ani tam dost dobře nezapadá. A přece nikdy nebylo třeba přimhuřovat nad ním s domáckou rozšafností oči. I když to, co po sobě nechal, je jenom torzo započatého díla, budovaného s odvahou, nad kterou ještě teď zatrneme překvapením.

Co vzalo dech mnoha jeho současníkům, vracelo dech tomu nejlepšímu, co v české poezii do dnešního data existuje. Jsou tam nezapomenutelnými slovy napsány verše, které my už nedokážeme napsat. Jsou tam slova, o kterých se nám už jenom zdá. Některá si troufáme opakovat po něm jen jako očividnou variaci na jeho téma, nebo je citujeme jako z proslovu mrtvého krále. Ani se nedávají do uvozovek. Tak svědčí pro něho. – Jiná nám připadají příliš patinovaná časem, příliš romantická například. A přece jsou u něho na svém místě. A ne jako korále navlečené na zpuchřelé šňůrce. Žádná oprýskaná sádra. Spíš jako perly, právě vyňaté ze svého lůžka. Jsou ještě vlhké jeho životem.

I pomazané hlavy o něm v té době tvrdily, že má sice „výbornou fantazii“ a že „výborně maluje“, ale postrádaly v jeho básních určitou „mravní kostru“, jakousi „nutnost ideje“. Ohrazoval se proti tomu, že hledají „filosofii v básních jakožto nejnutnější“, a podezříval je, že se zhlédli v básnictví německém. Odvolává se na lidovou poezii.

Mácha byl čistý básnický typ, na jaký soudobá literatura nebyla zvyklá. Je o něm známo, že si vážil víc Goetha než Schillera, který mu byl moc „filosofický“ a příliš „nadšený svou metafyzikou“. – Jeho Máj se setkal s nepochopením kritiků. Byl jim básní o „ničem“, i když uznali její „poetičnost“. Nejrozhořčenější z nich napsal: básníci jako Mácha, „chtíce svoje ,nic‘ lidem učiniti přístupné, všeliký život snášejí: tu šeptají květinky, tu mluví ptáci, zvučí hory, mluví luna, živ jest u nich celý mír, a přece konečně vystavují za cíl a konec všech těch mocí – žádný život, žádný cíl, všecko pusto, nic!“ –

Něčí mlhavá inteligence a pošpatnělá logika tu sice zkreslily skutečnost – negativní kritiky Máje spočívají totiž především na nedorozumění, a proto jsou výklady a pojmy „soudců“ dost zmatené –, ale přesto jde o zajímavé svědectví. Jako by se už tehdy začínal povážlivě vytrácet vlastní smysl básnění. Je to už projev nedůvěry k básnění jako takovému, začíná se tápat v jeho výkladu, popírá se jeho vlastní specifikum, jeho nezaměnitelná podstata, je tu snaha narazit poezii na nějaké „důvěryhodnější kopyto“. Jako by básnický obraz přestal vypovídat a napovídat, jako by přestal být svérázným viděním světa. Požaduje se, aby básník do „poetického roucha“ obrazů oblékl jistou „morální kostru“ nebo pouhým okem rozeznatelnou „základní ideu“. Tak to ostatně mnozí šmahem dělali, ale z jejich rukou vycházely právě jen „oblečené kostry“, nic víc (a mnozí i tuhle krejčovinu látali nevalně). Proto se Mácha bránil a tvrdil, že přece idea je v jeho básni „tak jasně rozvedena“. – Chmelenský, jeden z kritiků, napsal sice ve svém posudku Máje, že se lyrická báseň podobá růži, která se nedá dost dobře jíst, ani nemůže nikoho obléknout, a přesto Máj odsoudil. Nepochopil svébytnost téhle básně, tohoto básnického typu.

Tady někde počíná skepse, která časem způsobila, že se moderní poezie v některých svých tendencích jakoby začala rozcházet se svou podstatou. V pochopitelné touze přinést co možná objektivní obraz světa, hodný respektu (je v tom kus žárlivého soupeřství s vědou), uchyluje se k tzv. „holému faktu“ anebo k přímé deklaraci (v tom případě pokud možná obnažuje právě tu „morální kostru“, aby nikdo nezůstal na pochybách o vlastním záměru díla – vzpomeň na Brechta v dramatě!). Zdá se jí asi – a do jisté míry oprávněně –, že používání sugesce, která sloužila starému a „přírodnímu“ básnictví, dnes prostě neobstojí. – Jestli si poezie „holých životních faktů“ zajišťuje svou objektivnost dokumentárností, jestli deklarativní poezie toho chce dosáhnout nápadností a „obnažeností“ základní myšlenky, chtěj nechtěj musí sama sobě přiznat jeden „smutný fakt“: že to všechno dělá z nedůvěry k básnění jako takovému, že sama ustupuje ze svých pozic, že se vzdává svých vlastních zbraní, že dělá kompromis. Snad se tu skutečně děje nějaká nevyhnutelná „proměna“ básnictví. Jistě se dobře tuší jeho pokrevní spřízněnost s mýtem. Mýtus padl, protože byl založen na sugesci, na „čarování“, na falešném výkladu světa a přírodních sil, na volném „fantazírování“. Tedy i básnictví se muselo proměnit, nemělo-li padnout spolu s mýtem. Pak se musí zdát básníci, jako byl třeba náš Halas anebo americký Dylan Thomas, něčím přežívajícím s dětskou zatvrzelostí a vzdorem.

Seděl jsem s pětiletým klukem u stolu. Na stráni za stodolou vycházelo slunce. Stálo v koruně vysokého dubu. Kluk se dívá s podepřenou bradou a povídá: 

„Jednou vylezu na támhleten strom a to sluníčko si sundám.“ 

„Spálíš si ruce.“

„Ba ne, strčím ho do kýblu s vodou.“

Pak ho jeho matka volala k rannímu mytí. Odmítal umýt si ruce.

„A proč si mám umejt ruce, když na nich nemám oči a nemám je ospalý?“

Pak si vzal knížku. Byl tam obrázek dlouhého kouzelníka, který se sklání nad kocourem. Byl v pase jako zlomený a dlouhý trup sahal přes půl sednice. Kluk povídá:

„Že nespadne, když je tak ohnutej?“

„Je to kouzelník.“

„A to je každej kouzelník tak ohnutej? A žádnej nespadne?“

To se mu časem dá rozmluvit a vysvětlit. Taky se to tak dělá. Děti se odnaučují básnit. V dětech totiž přežívá instinkt, který je podstatou básnění. U nich „šeptají květinky, mluví ptáci... a živ je u nich celý svět“. – Pak jim učitelé i vlastní rozum napoví, že milý svět vlastně zfalšovaly svou prostomyslnou představou. A že si jen něco namlouvaly.

V jedné z nejstarších básní světa se napsalo:

„Nebe je rozbouřeno, hvězdy prší, lučištníci zmateně pobíhají, kosti nebeského lva se třesou...“

Tak si staří Egypťané zbásnili nebe, hvězdy, paprsky a slunce. Už tehdy byl celý ten zázrak hotový. Podobně nakládají s nebem a zemí básníci „po všechny časy“. „Hučí vítr; mrak se níže nese: co nevěsta již se s nebem pojí šírá země v vlhkém obejmutí...“

Tak viděl Mácha déšť. A hvězdy nazve „zlatými zraky noci“, jindy je vidí „ztuhlé míhat se nocí“, vidí, jak „šíré hvozdy“ obklopí noc a „v rybníku záře shasne“, jak „kroky měsíce jsou daleko“ a „v půl přešla noc“, jak „tmavá noc v oudolí dlí“, a oblaka vidí jako „hvězdy rozplynulé, stíny modra nebe...“ –

Báseň a mýtus mají společné předky, na samém začátku nejsou od sebe k rozeznání. I když se potom báseň proměňovala ze skutečnosti náboženské v skutečnost kulturní a stávala se čím dál víc dílem opravdu umělým, jedno si odnášela z tohoto příbuzenství: svou „magickou moc“, jak to jmenoval Halas, své čáry máry, své dětské polidšťování, zlidšťování světa. Důvěrnost se kterou se obrací ke všemu, co nás obklopuje, to prostomyslné oslovování a dovolávání se věcí, které nakonec existují nezávisle na nás a bez jakéhokoliv zájmu na našem osudu. – Na rozdíl od vědy její funkce není ani tak v poznávání jako v neustálém polidšťování a zlidšťování světa i člověka. – Chladné a strnulé hvězdy nazval básník „zlatými zraky nebes“, a jako by od té chvíle začaly mít nějakou účast s námi. Zaujaly vztah k lidem. Jistě se básník dopustil podvodu, každý učenec mu to dokáže. Ale básník je asi někdo, komu zůstala tvrdošíjnost dítěte i dětská úzkost: bál by se cizoty hvězd a cizoty světa, kdyby jim nepodkládal své lidské vlastnosti a schopnosti: především lásku.

Když si Máchu snažíme představit, ukáže se nám bez přívlastku. Mácha je vlastně pojem. Mácha je slovo navíc v našem slovníku. Byl natolik živoucí (žít byla pro něho vášeň) a byl tak dobře dítětem své země, že tu smí pobývat bez přídomků: lidský a český, melodický a malebný, tvrdý a jasný, hluboký a tklivý – to všecko obsáhl, a přece tím nebude vystižen. Je to trochu laciné a nedostačující, zrovna jako vžité přívlastky Shakespearových postav: žárlivý Othello, ctižádostivý Macbeth a nerozhodný Hamlet. – Jestli se o něm mluvilo a psalo jako o „rozervanci“, byla to dosti levná a nehluboká klasifikace pohnutého osudu. A byl to nezasvěcený pohled zvenčí. – Jestli se o něm do omrzení píše jako o básníku lásky a „májové přírody“, jestli máme na Petříně sochu, která ho taky tak pocukrovaně fixuje v našem povědomí – je to trochu mdlá viněta na silné víno.

Za tím, co napsal, není cítit „psací stůl s kalamářem“ a „literární kroužky“ a vůbec „literaturu“. Má to jeho svaly a krev. Jsou v tom zakleta jeho putování, jeho neklid, jeho opravdové trápení, jeho skutečné lásky, jeho důvěrná znalost přírody, jeho upřímný vztah k lidem a k vlasti. Jeho básně nejsou ryby, které lekají na slunci. Jsou to klenoty, na kterých pracoval s velikou kázní a přesností, s tím vědomím, že budou vystaveny času: že do nich bude prát vítr a déšť, že je bude spalovat slunce. A že je proto musí vybrousit obzvláštní důmysl, aby neztratily svůj třpyt, aby se nezakalila jejich hloubka.

Je o něm známo, jak si na svých filosofických studiích oblíbil logiku a vyšší matematiku. Vážně se zabýval studiem tehdejší české vědecké terminologie a vědeckého slohu. Sabina o něm svědčí, jak mu byla odporná a jak ho nudila každá „nelogická rozprávka“ a „nespořádaná řeč“, jak ho vábila „stručnost a určitost řeči“ (a to se nedá i dneska dost zdůraznit!).

Řekl jednou o své milé, že „vyřkne něco pěkného jako slunce světlo a růže vůni vydává – totiž, že o tom sama neví“. – Pozastavil se nad tím, protože docela jinak se díval na své básnění. V jeho představě básník nemohl „vydávat“ verše jako „slunce světlo a růže vůni vydává“. Básník se nemůže podobat přírodnímu živlu, který se vylévá ze svých břehů a „neví o tom“. Není možné napodobovat přírodu. Nemáme její „tvořivé schopnosti“. Nestačí vystavit se silnému dojmu a čekat, že z nás „tajemně“ vyraší báseň. Příroda ať si dělá své růže, lidé se v tom po ní nemohou opičit.

Mácha přemýšlel o funkci rozumu a obrazotvornosti, kladl si často vzrušivé otázky na toto téma. Zapsal si jednou: „Lidé myslí na zemi a tudy jako by i ona myslela; oni jsou co žilky mozku...“

Ví, že se očima a ušima přesvědčuje o existenci věcí viditelných a zvučných, ale stejně věří, že i to, co shledává jeho rozum a obrazotvornost, jsou věci skutečné. I svůj sen a své představy o lidech a o světě bral jako závaznou skutečnost. Dojde nakonec k tomu, že krásu „smyslnou“ prohlásí za „klamnou krásu“ a dostává se až k mystickému pojmu krásy „tělesným okem nespatřené“.

Jedno je jisté: nechápal umělecké dílo jako „pastvu pro oči“ a pro nic takového. Nepsal své básně pro ty, kdo „pojídají růže“. Věřil prostě, že to, co člověk dělá s nějakou zvláštní láskou a s nějakým zvláštním důmyslem, na který je i příroda krátká, to může odolat času víc než pravé růže, může to být „skutečnější než skutečnost“.

V tom je to tajemství: Kámen o sobě neví a měsíc o sobě neví. Ale člověk je vědomí světa. Ví o sobě, i o kameni a o měsíci.