Režisér Jiří Heřman je impresionista. Ne snad v nějakém historickém smyslu, ale v ryze praktickém ohledu. Své operní kompozice a divadelní obrazy skládá vždy na základě jisté původní imprese, kterou pak rozvine v celé koncepci představení. To pak není nějakou obyčejnou dojmologií, nýbrž důsledně prociťovaným operním celkem. Tedy – když se zadaří.
O totéž se Heřman pokouší i nyní v pražském Národním divadle. Jeho pojetí Fibichovy téměř nehrané opery Pád Arkuna, jež měla premiéru minulý týden, vychází z melancholie Severního moře, v níž se odehrává příběh z dvanáctého století o nešťastné lásce Helgy a Absolona, komplikované sporem křesťanství a pohanství. Heřman jako by diváky přizval do skořápky obrovské lastury a nechal je tam napospas v omámení ze zvuků moře, jimiž harmonicky pronikají zpěvy o lásce, zradě a zatracení.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Nově všechny články v audioverzi
