Hongkong, bývalá britská kolonie, byl v roce 1997 vrácen pod čínskou správu. Dle čínsko-britské dohody z roku 1984 si Hongkong může nadále užívat v pevninské Číně dosud nepoznaných svobod. Hongkong má svůj vlastní právní systém, založený na britském právu, což mimo jiné zahrnuje svobodu projevu, svobodu shromažďování, svobodná média, vlastní legislativní radu a vládu, která je Pekingu podřízena, co se týče zahraniční politiky a  obrany. 

Některé ze zásadních svobod ale v tomto výčtu chybí. Hongkongští občané nemohou volit své představitele a volí přímo jen polovinu legislativní rady. Hongkongská miniústava sice zaručuje, že “Hongkonžané budou spravovat Hongkong”, ale dosud byl předseda hongkongské vlády volen úzkým výborem pročínských byznysmenů a čínských vlastenců. V praxi to znamená, že tento zvolený představitel Hongkongu je plně loajální Číně, jíž vděčí za svou pozici, a nemá žádnou potřebu hájit zájmy hongkongských občanů. 

Kritika vlády se již delší dobu šíří ve všech vrstvách hongkongské společnosti, nejvíce mezi skupinami s nízkým příjmem a střední třídou. Hongkongská vláda denně dokazuje, že je úplně odtržena od reality a pohrdá vlastními občany. Jejím hlavním zájmem je sloužit zájmům Číny a bohatých pročínských byznysmenů, kteří Hongkong ovládají skrze svá impéria sahající od nemovitostí a telekomunikací až po maloobchod a kteří se těší velkým obchodním příležitostem na čínském trhu. 

Jaké se nabízí řešení této situace, kdy jsou hongkongští občané pouze zaměnitelní pěšáci na šachovnici čínských mocenských plánů? Hongkonžané požadují volební reformu, jež by jim zajistila možnost zvolit si svého vlastního představitele, který by skutečně zastupoval jejich zájmy. 

O volební reformě se jedná už dlouho, první návrh padl před mnoha lety, kdy se jednalo o možnosti svobodných voleb v roce 2007 a pak v roce 2012. Pekingu se v obou případech podařilo zvládnout situaci a přesvědčit Hongkong, že bude lépe počkat až do dalších voleb v roce 2017. Mnoho Hongkonžanů k tomuto nejasnému příslibu upínalo své naděje, účastnili se konzultací, psali návrhy (celkem až 10 tisíc) a diskutovali o reformě s vládními úředníky. 

Snadno si tedy můžeme představit jejich zklamání, když se 31. 8. 2014 dozvěděli, že čínský parlament schválil jeden z nejkonzervativnějších návrhů volební reformy. Hongkonžané sice budou mít svobodné volby, ale na výběr budou mít jen ze dvou až tří kandidátů předem schválených Pekingem. Na narychlo svolaném veřejném protestu téhož večera promluvil otec demokratického hnutí v Hongkongu, Martin Lee: “Sešli jsme se tu dnes večer, protože říkáme NE Pekingu. Chceme skutečné všeobecné volby, ne demokracii s čínskou zvláštností.” Na adresu Pekingem předem vybraných 2-3 kandidátů prohlásil, že se bude jednat o volbu mezi “plesnivým jablkem a plesnivým pomerančem a plesnivým banánem”.

Nutno poznamenat, že rozhodnutí Pekingu nebylo velkým překvapením. Ale lidem v Hongkongu s neřešitelnou a neřešenou politickou situací pomalu začíná docházet trpělivost. Okupace Centralu, tj. zablokování centrálních částí Hongkongu a ochromení finančního centra, je protestní hnutí, které se rodilo v posledních 18 měsících. Pro případ, že by Peking nepovolil svobodné volby. Po 31. 8. se už čekalo jen na vhodný termín, kdy by se hnutí mohlo aktivně zúčastnit maximum demonstrantů. Jako nejlepší se jevil čínský státní svátek 1. října. 

Univerzitní studenti nezávisle na Okupaci Central vyhlásili pětidenní stávku 22. 9., kdy se místo přednášek ve velkém počtu shromáždili na Chinese University a naslouchali projevům studentským vůdců. Ti prohlásili, že Hongkong byl sice britskou kolonií, ale nemíní být kolonií čínskou. 

Po pěti dnech pokojných studentských protestů v centru města se k nelibosti studentů nečekaně a předčasně k protestům připojilo i hnutí Okupace Centralu. Studenti se cítili dotčeni, že se na jejich protestu přiživuje další hnutí. 

Hongkong a jeho problémy vždy stály zcela mimo radar zájmu zahraničních médií. “Hongkong? Litujeme, ale to na nás vůbec nezajímá,” zněla standardní odpověď redaktorů. Vše se změnilo 28. 9. 2014, kdy policie poprvé v historii tohoto spořádaného města použila proti pokojným hongkongským demonstrantům slzný plyn (v roce 2005 policie použila slzný plyn proti korejským farmářům, kteří demonstrovali během zasedání WTO). Scény jako z akčního filmu, kdy se lidé běžící jako o život snažili zachránit sebe i neznámé spoludemonstranty.

Organizátoři Okupace Centralu i studenti nabádali své stoupence, aby se stáhli do bezpečí, nejlépe domů. Protestující se sice stáhli, ale své pozice neopustili. Spontánní občanské hnutí se vymklo původním organizátorům z rukou a začalo žít svým vlastním životem. 

 

(Důležité informace pro protestující: Co dělat v případě zasažení slzným plynem)

 

Šok ze zásahu policie způsobil, že konečný výsledek byl přesně opačný, než vláda předpokládala. Podobně jako v Československu v listopadu 1989, brutalita policie rozlítila běžné občany natolik, že i se lidé, kteří zatím dění sledovali zpovzdálí, rozhodli připojit k demonstrantům. 

V posledních dnech už se nejedná jen o studentské hnutí či hnutí Okupace Centralu. Je to spontánní hnutí hongkongských občanů, kteří tvrdí, že tento protest je jejich poslední šancí, jak být slyšeni a viděni. Jedná se o okupaci Hongkongu, a to převážně centrálních částí. Protestující se omlouvají spoluobčanům za způsobené nepříjemnosti. Centrum Hongkongu je neprůjezdné, autobusové společnosti buď zrušily pravidelné linky, nebo zcela změnily trasy. Nasednutí do autobusu je sázkou do loterie s velmi nejasným výsledkem, kdy se můžete stát nedobrovolným účastníkem okružní cesty po ostrově. Většina lidí proto volí cestu metrem, které je přeplněné a jezdí s velkým zpožděním. 

Policie se z ulic úplně stáhla a předseda vlády Leung Čchun-jing pouze z televizních obrazovek vyzývá demonstranty k rozchodu. Po stažení policie zavládla mezi protestujícími téměř karnevalová atmosféra, s hudbou, zpěvem, fotografováním a pravidelnou aktualizací současného stavu na sociálních sítích. Je to asi nejvíce fotografované a mezinárodně sdílené protestní hnutí v dějinách. Téměř každý demonstrant má chytrý telefon, fotoaparát, kameru nebo iPad a nepřetržitě informuje o situaci na místě, posílá fotografie přes Instagram a přispívá do diskuse na různých platformách. Protestující a jejich sympatizanti si dávají jako profilovou fotografii na Facebooku některý ze symbolů hnutí. Během prvních čtyř dnů protestů se na Twitteru objevilo 1,3 milionu souvisejících zpráv.

 

(Hongkongské protesty na Twitteru, 26-29. září 2014)

 

Čína se proto rozhodla zablokovat Instagram, aby dramatické fotografie z hongkongských protestů nerozrušily nebo neinspirovaly čínské občany. 

 

Čínský státní svátek 1. 10. proběhl poklidně až pochmurně na straně vlády a karnevalově na straně protestujících, i když bez klasického ohňostroje, který vláda zrušila. Hongkongská vláda se obrnila mlčením a davy protestujících se rozrostly o další tisíce lidí. Podporu Hongkonžanům vyjádřili i jejich krajané v Austrálii, USA a Velké Británii. Hongkonžané v Londýně zablokovali ulici před čínskou ambasádou. Po vzoru Hongkongu si připínají žluté stužky jako symbol protestu a mávají deštníky. Deštníky, které protestující používají jako ochranu proti slunci, dešti a pepřovému spreji, se staly silným symbolem hnutí. Deštníkového hnutí. 

 (Symboly Deštníkového hnutí)

Je jasné, že deštníkový karneval nemůže trvat věčně. Politici, akademici, organizátoři hnutí, studenti i hongkongští občané si lámou hlavu, jak situaci řešit. Většina z nich se shoduje, že je potřeba začít jednání mezi protestujícími a vládou. Problémem však je, že Deštníkové hnutí dnes nemá jasné vedení a že studenti a hnutí Okupace Centralu mimo to, že mají rozdílné názory, ztratili kontrolu nad Deštníkovým hnutím. Studenti se radikalizují a hrozí, že pokud zdiskreditovaný předseda vlády Leung Čchun-jing dnes neodstoupí, přistoupí k okupaci jeho úřadu a dalších vládních budov. Tento postup je neslučitelný s principy hnutí Okupace Centralu, které trvá na nenásilném protestu. A Leung Čchun-jing odstoupit nemůže, ani kdyby sám chtěl. Čínská vláda mu v dnešním vydání deníku Žen-min-ž’-pao vyjádřila naprostou podporu a důvěru v jeho vedení. 

Ale ani ze strany vládních úředníků není zcela jisté, kdo by se měl dialogu s protestujícími účastnit. Většina z nich je viděna jako prodloužená ruka Číny, která demonstranty neustále poučuje o lásce k vlasti (rozuměj Číně a straně) a o tom, že je třeba se smířit se stávající situací a nezlobit. A pak je tu Čína, která prohlásila, že protesty jsou nelegální a že její rozhodnutí je konečné. 

Deštníkový karneval jednou skončí. Bude to i konec Hongkongu, jak jsme ho dosud znali? Je velmi obtížné si v současné situaci představit, že by to mohl být příběh s dobrým koncem. 

 (Dobré si připomenout: "Ne pro zábavu. To není party, to je protest")

Související