Současné sankce Evropské unie proti Rusku se sice kromě oblasti zemědělství a potravinářství projeví až příští rok, již nyní ale byznys s Ruskem trpí. Ministr průmyslu a obchodu Jan Mládek uvádí jako hlavní důvod špatnou náladu a nedůvěru obchodníků, zda situace nebude dále eskalovat. České firmy se podle něj mají snažit hlavně udržet na ruském trhu, ale pokud možno hledat i nové trhy.

Situace na Ukrajině se i po uvalení sankcí vystupňovala. Jaký je váš názor na další sankce? (Rozhovor se uskutečnil na začátku září, pozn. red.)

Situace se stále mění. V tuto chvíli je uzavřeno příměří, ale nikdo netuší, jak dlouho vydrží. V rámci zpřísnění sankcí se uvažovalo například o úplném omezení zboží dvojího užití, takzvaného duálu. Dále byl v oblasti citlivých technologií vydán zákaz vývozu výrobků, které jsou určeny pro zpracování ropy na benzin a podobně. České republice se nakonec podařilo prosadit úplné vypuštění této oblasti. Právě tato oblast se nakonec ukázala jako největší problém, neboť původně nebylo zřejmé, čeho se mají sankce týkat.

Zvažujete nějakou státní pomoc postiženým firmám?

Doufám, že bude zaveden kurzarbeit (zaměstnancům se může zkrátit pracovní doba a ušlý příjem jim doplatí stát, pozn. red.). Ten s tím souvisí volně, jde spíše o jeho zprovoznění, a to nejen pro tuto příležitost. Snažíme se sehnat peníze i pro potravináře a zemědělce postižené ruskými protisankcemi a samozřejmě se maximálně snažíme pomoci firmám, které nemohou vyvážet do Ruska, hledat nové trhy.

Jaké je podle vás řešení současné ukrajinské krize?

To, co říkali pan premiér i pan prezident. Základem je určité uspořádání na Ukrajině, které bude respektovat její teritoriální integritu. Ale zároveň s tím, že by se našla jistá míra autonomie pro dotčené oblasti na východě země. Hlavní je, aby došlo k nějaké dohodě. Co tu je málo diskutováno, je otázka, jak na tom i po skončení bojů bude Ukrajina ekonomicky. Jsou zde nadšenci, kteří vítají asociování s Ukrajinou, ale zapomínají říct to B. Tedy když nebude Ukrajina exportovat do Ruska, tak bude muset exportovat do Evropy. Ale co sem bude exportovat? Když se podíváte, tak nemají příliš co vyvážet, především s ohledem na přetlak nabídky na evropském trhu a přísné normy. Otázkou tak je, čím se bude Ukrajina živit. Buď musí Evropa, v případě nedohody, posloužit jako příjemce, nebo se musíme s Ruskem nějak dohodnout a umožnit Ukrajině dále vyvážet do Ruska, na kterém je do velké míry závislá.

Podle vás tedy hrozí, že se Ukrajina stane černou dírou na evropské peníze?

Samozřejmě, to je jedno z hlavních rizik. Představte si, že dojde ke slavnému vítězství a Rusové budou vytlačeni. Zastaví dovoz a nechají nám Ukrajinu, ať se o ni staráme. A to je země s více než 40 miliony lidí. To není žádná legrace.

Co říkáte na dosavadní sankce?

Absurdní je hlavně fakt, že na některých místech probíhá válka, a ukrajinské podniky stále dodávají součástky pro ruské zbraňové systémy. Protože jíst se musí. Naše firmy přitom nesmějí vyvážet již zmiňované výrobky dvojího užití.

Máte tedy na mysli dvojí metr pro evropské a ukrajinské firmy?

Určitě. Upřímně řečeno, pokud se zavedou sankce na veškeré zboží dvojího užití, viděl bych to jako pokrytectví. Samy velké země si řekly, co je třeba udělat. Britové kritizovali Francouze za to, že Rusku plánovali dodat dvě bitevní lodě - jednu s názvem Vladivostok, druhou Sevastopol (francouzský prezident den po rozhovoru toto zastavil, pozn. red.). A Francouzi na to odvětili, ať do nich nevandrují, že nejvíce by fungovalo, kdyby se sáhlo na aktiva bohatých Rusů, kteří žijí v Londýně. Tady vidíte, co by pomohlo.

Vraťme se k Ukrajině. Je možné, aby tamní trh do jisté míry nahradil výpadky z ruského trhu?

To je fata morgána. Podle čísel, která máme, klesl v prvním pololetí export do Ruska o 0,4 procenta v korunách a o 6,4 procenta v eurech. A Ukrajina klesla o 30 procent. Ukrajina nic nenahradí, možná po nějaké stabilizaci. Hledáme tak alternativní trhy - ty se nabízejí. Je tu Bělorusko, Ázerbájdžán, Kazachstán a další. Do Ázerbájdžánu jsem urychlil přípravy podnikatelské mise a měli bychom tam brzy letět. Je to velmi perspektivní země. Má zdroje, má peníze.

Navíc, pokud se bavíme o nějakém alternativním zásobování plynem, tak to není ani Nabucco, ani ruský South Stream, je to TANAP - Trans-Anatolian Gas Pipeline. Je to zásobování hlavně jižní Evropy především ázerbájdžánským plynem.

O TANAP se ale mluví již několik let a zatím se nic moc neděje.

Ale má jednu výhodu. Jsou tam jen technické a logistické problémy. Jinak všechny zúčastněné státy - Ázerbájdžán, Turecko, Řecko a Itálie - jsou pro. Je to tak řádově lepší než třeba šílený projekt Nabucco, jehož proponenti neřekli to hlavní - tedy aby se zbavili závislosti na Rusku, stali by se závislými na režimech ve Střední Asii, případně Íránu.

Alijevův Ázerbájdžán je ale občas označován ne jako úplně demokratický režim...

Míra demokratičnosti je vždycky relativní. Ázerbájdžán má výborné vztahy s Tureckem, Izraelem či Spojenými státy, které tradičně přikládají těmto otázkám velký význam. Tyto země považují Ázerbájdžán za přátelský stát a v případě České republiky tomu není jinak.

Je přeorientování na země jako Ázerbájdžán jediným možným řešením?

Ne tak úplně. Vždy jsem zdůrazňoval, že přeorientování se je až to druhé. To první je udržení ruského trhu. Hodně toho pamatuji: počátkem devadesátých let, když jsem byl náměstkem ministra Dlouhého na federálním ministerstvu hospodářství, jsem byl u ztráty sovětského trhu. To jsem vždycky chápal částečně jako objektivní nutnost - nemohli jsme mít stejný objem exportu jako v dobách RVHP. Bylo logické, že hlavní roli převezme Německo, náš soused. Na druhou stranu jsme ten trh částečně ztratili z ideologických důvodů, což byla hloupost. Zhruba od doby Paroubkovy vlády, tedy asi od roku 2005, se nám alespoň částečně podařilo na ruský trh vrátit. Pokud české firmy odejdou, jejich místo zaplní firmy ze zemí bez embarga.

Sankce již platí několik týdnů. Je možné přesně určit, kolik budou stát?

Problém dosavadních sankcí je primárně ve vytváření špatné nálady. Sankce, které byly uvaleny, nezabránily, aby současné kontrakty nebyly splněny. Dopady sankcí tak přijdou až v příštím roce.

Jsou tu ale ještě ruské protisankce. U potravin byl dopad okamžitý, Madeta přestala exportovat hned. Potíž je ale v tom, že sankce se negativně odrážejí i v oblastech, které nejsou pod embargem. Vzrostla nedůvěra a kontrakty nejsou podepisovány ne proto, že by to bylo zakázáno, ale firmy se bojí dalších omezení. Eskalace obchodu nepomáhá tak ani tak. A samozřejmě nastane to, že ruský zákazník si u nového kontraktu řekne: co já to budu riskovat. To radši koupím z Koreje, Číny, Turecka... tam mi další problémy nehrozí.

A můžete tedy dopady přesněji převést do čísel?

Máme spočítané dopady evropských sankcí na omezení vojenského exportu, dvojího zboží a zařízení na těžbu ropy. To je zhruba 2,2 miliardy korun ročně. Což není tak velká suma a projeví se až od příštího roku. Je také spočítáno, jaký je dopad na náš potravinářský export - to je okolo 300 milionů korun ročně. Co není ale spočítáno, a proto se někteří rozčilovali, jsou například dopady opatření prezidenta Putina, aby ruské veřejné subjekty nenakupovaly především strojírenské zboží ze zahraničí, pokud je možné koupit ruskou produkci. Zde nevíme, jak striktně to bude uplatňováno a koho se to bude týkat.

A to, co neumíme odhadnout, je dopad špatné nálady a dopad sankcí ve finanční oblasti. To sice prošlo v Česku dost bez zájmu, ale je to především o horším přístupu ruského státu a jeho entit k penězům. A není to tolik o velké angažovanosti evropských bank. Dopad může být takový, že pokud bude ruský veřejný sektor bez peněz, může to omezit import. Část ruských firem dostává od státu peníze na modernizaci, je to obdoba evropských fondů. To se může do našeho exportu také promítnout.

Již dříve jste jmenoval země, kam by mohl směřovat český export. Kromě Běloruska či Kazachstánu to bylo například i Mexiko. V čem jsou tyto země specifické?

Ten problém je v zásadě jednoduchý. Český strojírenský export si na ruském trhu našel určitou mezeru. Pokud bude muset Ruskou federaci opustit, tak přesměrování vývozu někam jinam, než je postsovětský prostor, je sice možné, ale také obtížné.

Proto jsou ideálním cílem jiné postsovětské republiky, obecně řekněme, že jde o bývalý Sovětský svaz minus oblast Pobaltí. Výhodou je také to, že si tam exportéři mohou popovídat v ruštině.

Co tedy mají české firmy dělat? Čekat a zároveň hledat nové trhy?

Co jiného? V byznysu také platí samozřejmě setrvačnost. Udržovat zaběhlé vazby je jednodušší než dobývání nových trhů.

 

Ideálním cílem pro český export jsou jiné postsovětské republiky, obecně řekněme, že jde o bývalý Sovětský svaz minus oblast Pobaltí.

Absurdní je hlavně fakt, že na některých místech probíhá válka, a ukrajinské podniky stále dodávají součástky pro ruské zbraňové systémy.

 

Jan Mládek (54)

ministr průmyslu a obchodu

Absolvent VŠE v Praze, kandidaturu získal při svém angažmá v Prognostickém ústavu ČSAV.

I poté zůstal v kontaktu s akademickým prostředím. V letech 1994-1998 zastával funkci ředitele Českého institutu aplikované ekonomie. Od roku 1998 působil v pozici náměstka místopředsedy vlády pro hospodářskou politiku a v roce 1999 se stal prvním náměstkem ministra financí. V letech 1999-2001 byl viceguvernérem Mezinárodního měnového fondu pro ČR ve Washing­tonu. V roce 2002 se stal poslancem českého parlamentu za ČSSD. V roce 2005 se stal ministrem zemědělství. Od roku 2006 do roku 2013 zastával funkci ředitele Českého institutu aplikované ekonomie. Od ledna 2014 je ministrem průmyslu a obchodu.

Ministr Jan Mládek.
foto: HN - Jiří Koťátko

foto: HN - Jiří Koťátko

Související