Hank Steinberg

Mimo dosah 

2014, Kniha Zlín, přeložil Štěpán Dudešek

 

Santa Monica, Kalifornie, šest let poté 

Ve vzduchu se vznášelo prskání smažící se slaniny a zurčení dětského smíchu, když do kuchyně vtrhl šestiletý Ollie a za ním jeho tříletá sestra Meagan. Málem vrazili do Charlieho, který připravoval snídani. 

„No tak děcka!“ napomenul je vesele Charlie. „Taťka kuchtí dobroty. Dejte mi chvilku pokoj.“ 

„Tati, proč s náma nejedeš do Disneylandu?“ zeptala se Meagan. 

„Protože se vaše matka zrovna vrátila z New Yorku a celý týden vás neviděla, takže to bude výlet speciálně jen pro vás tři.“ 

„A taky musíš pracovat!“ připomněla mu hrdě Meagan. 

„A taky musím pracovat,“ potvrdil Charlie a obrátil svoji pozornost zpět k plotně. 

Julie byla pryč jen čtyři dny, ale Charliemu to přišlo jako celá věčnost. Přestěhovali se do Santa Monicy téměř před šesti lety. Charlie vzal místo v redakci pro místní politiku v LA Times a Julie se vzdala práce, aby mohla vychovávat děti. Vyměnili život plný dobrodružství za pohodlné přežívání na předměstí.

Ale i tak, kdykoliv byla Julie nebo děti pryč déle jak dva dny, začal si dělat starosti. Nikdy si neodpustil, že nechal Julii odejít z náměstí samotnou, že nebyl po jejím boku, když ona a Oliver málem zemřeli při porodu. A od chvíle, co se zotavil ze svých zranění, se zapřísáhl, že už nikdy nedovolí, aby se jeho rodina ocitla v podobném nebezpečí. A krom toho, čeho se mu vlastně podařilo v Uzbekistánu dosáhnout? Takřka ničeho.

Následkem tragédie na Báburově náměstí se život tamních lidí jenom zhoršil. A proto si řekl, že je čas dospět, že skončí se snahami o nápravu světa a že odteď bude celým jeho světem pouze jeho rodina. 

 

Julie věděla, že Charlieho bude to, co se jim přihodilo v Uzbekistánu, navždy pronásledovat. Dobrovolně obětovala veškeré vyšší ambice a spokojila se s „rozumným“ životem v Kalifornii.

Ale jak tu teď ležela v posteli a pozorovala praskliny ve stropu, které se vinuly jako hadi, přistihla se, že ho viní za propast, která se mezi nimi vytvořila. Samozřejmě jí bylo jasné, že to není fér. Ve vztahu jsou vždy dva lidé a doposud se přičinila o odcizení mezi nimi téměř rovným dílem. 

Jak by ale k sobě zase mohli najít cestu? Celý úkol se zdál příliš obtížný, a tak než aby sama hledala řešení, snažila se raději přesně určit okamžik, kdy se začali sobě navzájem vzdalovat.

Bylo sémě zaseto toho dne na Báburově náměstí? Ne. Těch několik prvních týdnů v Londýně, kdy se Charlie dával dohromady ze zranění a ona se zotavovala po Oliverově traumatickém porodu, si byli blíž než kdykoliv předtím.

A když Charlie navrhl, aby odletěli do Los Angeles, Julie nic nenamítala.

V té době byli v podstatě bezdomovci. Nemohli se vrátit do Uzbekistánu, ale ani ve Spojených státech ani v Británii pro ně nebylo místo.

V Londýně neměla Julie v podstatě žádnou rodinu. Otec jí zemřel rok předtím a matka pomalu chřadla v domově důchodců v Sussexu, takže když je pozval Charlieho starý kamarád z univerzity Sal Peretti, že mohou na pár týdnů přijet a „pobejt u moře“, přišlo jim to oběma jako skvělé místo, kde si mohou vyčistit hlavu. 

Krátce nato nabídl Sal Charliemu prestižní a dobře placené místo v LA Times a i Julie musela připustit, že společný život v jižní Kalifornii je skvělá myšlenka.

Ale když se nyní zvedla z postele a zahleděla se z okna na palmy na dvorku, uvědomila si, že už její první ústupek je obrátil tímto směrem. Myslela si tehdy, že Los Angeles bude jen krátká zastávka na jejich cestě a že se zase brzy oba vrátí ke svým kariérám v zahraničí. 

Několikrát se pokusila na to téma zavést rozhovor, ale Charlie byl pokaždé neoblomný. Nehodlal vystavit Julii nebo děti jakémukoliv nebezpečí jen proto, aby vyhověli svým dobrodružným choutkám nebo přehnanému vrozenému hrdinství. Julie si myslela, že to bylo od Charlieho nefér, k nim oběma, ale zároveň ho chápala. A taky se snažila si namluvit, že chce vlastně spíš zůstat než odejít. 

Tak se rozhodla nelámat si s tím hlavu. Protože chtěla, aby byl šťastný, a bylo jí jasné, že sama si nemá na co stěžovat. Charlie byl oddaný manžel a milující otec, chytrý a vtipný, k dětem něžný a štědrý, ale také přísný, když bylo potřeba. A co víc, děkovala každý den, že přežili ten strašlivý masakr v Andižanu a že se z nich stala rodina. Velmi snadno mohlo být všechno jinak.

Jistě, právě tato zvláštní kombinace soucitu, vděku a viny jí bránila postavit se čelem narůstajícímu roztrpčení, které začalo prostupovat jejich manželstvím. 

A teď dokonce zradila jeho důvěru. 

Když vyšla ze sprchy, položila kufr na postel a začala vybalovat oblečení. Vtom si všimla, že zapomněla vyhodit lístek z výdeje zavazadel. 

Neuvěřitelně ledabylá chyba. Nebo ho tam podvědomě nechala, protože doufala, že si toho Charlie všimne a přijde tak na její lež? 

Zahlédla samu sebe v zrcadle a obrátila oči v sloup. Stála tady, na sobě růžovou mikinu s Mickey Mousem, a připravovala se na výlet do Disneylandu. Kdyby tak někdo z nich dole v kuchyni věděl, kde byla poslední čtyři dny. 

Drapla lepivý lístek a strhla ho z kufru. 

 

Charlie nandal jídlo dětem na talíře, vypnul sporák a podíval se na hodinky. Věděl, že se Julie vrátila pozdě v noci, a chtěl ji nechat spát, ale děti začnou brzy zlobit a on musí být v devět v práci. 

„Julinko, už jsi vzhůru? Snídaně je na stole!“ 

Julie se jako na povel přiřítila do kuchyně s bujarým voláním do zbraně: „Jsou všichni připraveni na cestu do kouzelného království?“ 

Meagan vzala matku útokem a pověsila se jí na krk. „Stýskalo se nám!“ 

„Mně se po vás taky moc stýskalo!“ zacvrlikala Julie a dusila Meagan polibky. Potom ji postavila zpátky na zem. 

„Mně se nestýskalo,“ oznámil s velmi vážným výrazem Ollie. Charlie věděl, že to je jen Ollieho způsob, jak vyjádřit nesouhlas s nedávnou matčinou cestou do Velkého Jablka

„No dobře, a nestýskalo se ti třeba po... Dereku Jeterovi?“ Julie mrkla na Charlieho a vytasila podepsaný baseballový míček. 

Ollie vykulil oči. Teprve loni začal s t-ballem, ale už nyní se považoval za největšího fanouška baseballu na světě.

„Týjó!“ Chňapnul míček a dal se do zkoumání podpisu. „To je fakt podpis Dereka Jetera?“ 

Julie se zasmála. „Opravdu je to jeho podpis.“

„Počítá se to jako dárek k narozeninám?“

„Těžko říct,“ škádlila ho Julie. „Co myslíš?“

„Ani nápad!“ 

„A co já?“ dožadovala se Meagan a tahala přitom matku za mikinu. „Přineslas mi taky něco?“ 

Julie se sklonila a položila dceři ruku na ramena. „Pro tebe mám slib. Cokoliv jen budeš chtít z obchodu v Disneylandu.“ 

„Chci Kačera Donalda!“ Meaganina oblíbená kreslená postavička. 

„Plyšového, nebo figurku na hraní?“ 

„Oba!“ zakřičela. 

„No uvidíme. Možná necháme i Ollieho, aby si něco vybral.“ 

„Jen když nebude zlobit,“ dodala Meagan s maximální vážností. 

Když Charlie pozoroval svoji ženu a děti, pocítil příval štěstí a úlevy. Byla doma. Ve vesmíru byla opět nastolena rovnováha. Vše bylo, jak má být. 

„Tak jo, kdo má hlad?“ zvolal nadšeně Charlie. 

„Já! Já!“ Děti mávaly rukama a jejich tváře jen zářily.

„Už se to nese,“ řekl Charlie a položil talíře na stůl. 

„Pro prince Ollieho francouzský toust, krapet připálený, aby nešlo vidět vajíčko, pro princeznu Meagan borůvkový lívanec, javorový sirup a jen trošku másla, a pro moji královnu anglická ovesná kaše s teplým mlíkem.“ 

„Jste velice laskav, Výsosti,“ zavtipkovala Julie, zatímco se děti pustily s vervou do jídla. 

„Měla jsi mě včera v noci vzbudit,“ zašeptal Charlie a políbil ji na rty. 

Ucítil, jak ztuhla a zvolila obranný tón. „Let měl zpoždění a taxikář byl úplný amatér. Dorazila jsem domů až ve tři.“ 

Chvíli se na ni díval, jako by ji sotva znal. Chtěl jí jenom něžně vyjádřit, že mu chyběla a že po ní touží, ale Julie to přijala jako obvinění. Vůbec ji nepoznával, ale nehodlal to řešit před dětmi. Možná byla jen unavená po dlouhé cestě. 

„Prostě jsem rád, že jsi doma,“ řekl nakonec. „Tak si sedni a dej si snídani.“ 

Když uklidil kuchyň, pomohl Julii naskládat děti do jejího priusu a jako vždy jim dal kázání ohledně bezpečnosti cestování. 

„Takže děcka, dobře si pamatujte, že tam bude spousta lidí a můžete se snadno ztratit. Doufám, že jste nezapomněly systém dvojic.“ 

Ollie nedával vůbec pozor, oproti Meagan, která, jako vždy dychtivá po přízni, zvedla ruku a vykřikla: „Vždycky mít Ollieho na dohled.“ 

„Tak je to správně.“ Charlie ji políbil, zapnul jí pás a opatrně zavřel dveře. Naklonil se do okýnka k Julii a viděl, že překotně píše esemesku na svém Black Berrym. 

„Sestře,“ vysvětlila. 

„Hlavně prosím nezapomeň,“ nedokázal nepřipomenout. 

„Netelefonovat za jízdy...?“ 

Ignoroval to, o čem si byl jistý, že bylo drobné zakoulení očima a pokračoval. „Díval jsem se na Sigalert. ‚Pětka‘ bude ucpaná. Jeď opatrně.“ A pak, aby trochu zmírnil své rozkazování, dodal: „Prosím.“ 

Ve svých rozpacích se od ucha k uchu zakřenil, což Julii na moment jakoby odzbrojilo, a potom se naklonil do auta, aby ji políbil. 

„Miluju tě,“ řekl napůl jako omluvu. 

„Taky tě miluju,“ opáčila Julie poněkud více ledabyle, než by se mu zamlouvalo. 

Teatrálně odložila Black Berry, zamávala mu a prudce vycouvala na ulici. 

Když zmizeli za rohem z dohledu, pocítil Charlie, že se v něm pomalu začíná probouzet úzkost. Mimoděk se dotkl jizvy na zádech, kam ho střelili. Každý rok v době výročí Andižanu ho to místo začalo bolet, což mu vždy připomnělo, jak křehký byl život, který si spolu s Julií vybudovali. 

Obrátil oči v sloup, protože se sám na sebe zlobil, a snažil se zahnat pocity strachu. Všechno bylo v pořádku. Prostě jenom jeli do Disneylandu.