Dvaačtyřicetiletému Andersu Olsenovi z Kodaně přišlo celé dětství divné, že všichni jeho příbuzní jsou modroocí blonďáci, zatímco on má tmavé vlasy i oči. Až v osmnácti letech mu jeho dánská matka prozradila, že je adoptovaný.

Jak píše bělehradský deník Informer, trvalo ale ještě dalších 20 let, než Olsen našel v Srbsku své skutečné rodiče a odhalil pravdu o svém osudu. "Koupili mě za 20 000 (německých) marek od centra sociální péče," říká Anders, který jako by z oka vypadl pokrevnímu otci Dušanu Milinkovičovi. O nemanželské dítě, které přišlo na svět pod jménem Srdjan, se jeho matka nezvládla postarat, a obrátila se proto s žádostí o pomoc na sociální pracovníky.

Ti ale podle jejích slov teprve tříměsíční miminko prakticky ihned prodali do Dánska. A když se později snažila pátrat po synkově osudu, vyhrožovali jí úředníci odebráním starší dcery Aleksandry.

Podle Andersovy (nebo spíš Srdjanovy) sestry byli do prodeje prý až několika stovek dětí na počátku 70. let zapleteni vysocí činitelé bělehradského ministerstva vnitra i úřadu sociální péče. Jen díky tomu se léta dařilo skrývat pravdu. Aleksandra prý ale celé roky cítila, že někde žije její bratr.

Podobné pocity má i Dušan Milinković. "Na kilometr je poznat, že to je moje krev! Jsme si velmi podobní a na první pohled je jasné, že je to můj syn," říká osmaosmdesátiletý Srb, který má teď jediný problém. Nemluví totiž ani anglicky a jeho syn zase neumí srbsky, takže při svých setkáních potřebují tlumočníka.