Edward Lewis Wallant

Nájemníci pana Moonblooma

2014, Plus, přeložil Miroslav Jindra

 

Vešel do svého bytu a hluboký, úlevný vzdech, který ze sebe vydal, byl příznačný pro člověka, jemuž byl poustevnický život trvalým pokušením.

Jeho bratr Irwin, náchylný k pocitu, že na tom nese jistou vinu, mnohokrát tvrdil, že důvod Normanova ztroskotání, plytkosti jeho vztahů s lidmi, spočívá v jeho lásce k samotě. Ten by takové tvrzení nikdy nevyvracel.

Teď ze sebe shodil svůj velký, zaprášený oblek a začal si do vany napouštět horkou vodu. Netušil, proč je takový. Své povaze, svému naturelu, nikdy nerozuměl.

Když byl ještě dítě, jevil se převážně jako šťastná bytost. Často se dokázal zasnít a oddávat konvenčně romantickým představám. Vlastně jim podléhal doteď. To vnitřní pnutí, jež ho provázelo až do dospělosti, pokládal zprvu za normální průvodní jev osobnostního vývoje, i když později ho přece jen poněkud mátlo.

Nyní už na něj samozřejmě bolest, kterou mu působilo, krutě doléhala, ale nedovedl si představit, jak to ovlivní jeho osobnost. 

Vstoupil do vany a připustil do ní trochu studené vody. Když mu pak koupel připadala teplotně akorát, ponořil do ní svoje hubené, hustě ochlupené tělo a začal pohledem projíždět škvíry mezi dlaždičkami obkladu. Smutek – ten pocit zažíval už desettisíckrát. Stejně jako každý nádech musí zákonitě střídat výdech, chápal ho jako logický následek každého návalu štěstí. 

Líně se mydlil a vybavoval si přitom příklady. 

Když mu bylo pět let a jeho bratrovi osm, přivála jim jednou silná sněhová bouře do nevelkého města v Connecticutu, kde žili u svých prarodičů, jejich otce.

Byl to potulný prodejce a lidé znalí věci ho pokládali za vyloženého flákače. Ale když se objevil v uzavřeném, vyhřátém domě plném laciných serepetiček a různé za sklem vystavené veteše, voněl chladným povětřím a v kučeravých černých vlasech mu roztával sníh. Vyprávěl fantastické příhody ze světa, ve kterém se pohyboval, kdežto ti dva staroušci, jeho rodiče, jenom v šeru smutně kvokali.

A potom v noci chlapce probudil a vyvedl je na dvůr mezi mihotavé bílé vločky, vzal je za ruce a tančil s nimi a pokřikoval pod sněhem obtěžkanými větvemi. A když později usínali, trvalo dlouho, než se jim srdíčka zase ustálila v přijatelném tepotu.

V Normanově hlavičce rozkvétaly a hned se zase zavíraly velké věci a ozvěna hlasu toho divocha jako by chlapcovo srdce proplachovala sladce pálivou šťávou. Ale když se probudil do šedivého dne, byl už jeho otec pryč a svět jen opatrně našlapoval po zasmušilé krustě mrtvě ztuhlého sněhu.

Trvalo pak hodnou chvíli, než se mu do mysli vrátil obvyklý vyrovnaný klid.

 

Nořivě sklouzl tělem do teplé, napěněné vody, takže mu z ní koukala jen hlava a kostnatá kolena.

Jednou si přes víkend stačil přečíst Na větrné hůrce Emily Brontëové a v pondělí ráno odcházel do školy připravený nechat se okouzlit jakoukoli heroinou, ovšem dočkal se pouze toho, že dívka v lavici před ním, kterou už několik měsíců obdivoval, se v jedné chvíli hlasitě upšoukla, což ho málem zabilo a celý následující týden pak s nikým nepromluvil ani slovo.

Jindy se upřímně zasmál velmi podařenému vtipu o černoších, který na jakémsi večírku vyprávěl jeho bratr Irwin, ale hned další den se stal svědkem toho, jak několik bělochů kope nějakého černocha do zadku, a pak se delší dobu nedokázal smát vůbec ničemu.

Zkoušel studovat na několika univerzitách, vždycky s naivním očekáváním úžasné zkušenosti, ale pokaždé narazil na nějaké neřešitelné byrokratické problémy s kredity.

Upřímně si hledal cestu k Bohu, ale nacházel pouze suchou teologii. Několikrát se v očekávání čehosi velkolepého pokoušel vzlétnout na vrtkavých i mocných křídlech sexuální žádostivosti, ale vždycky to skončilo jen přízemním vybitím energie.

Párkrát se s rozechvělou nadějí snažil povznést přátelský vztah na cosi vyššího, ale nikdo nedokázal pochopit, oč mu vlastně jde. Jeho současná osamocenost byla důsledkem jeho příznačného metabolismu, onoho setrvalého vdechování radosti a vydechování smutku. Naučil se dýchat mělce, a ty dvě činnosti nakonec milosrdně splynuly do melancholické spokojenosti. Nechápal, proč se bolest vůbec snaží prolomit tak křehkou bariéru.

„Jsem malý člověk s omezenými možnostmi,“ definoval sám sebe. A to zjištění mu přinášelo úlevu. 

Otřel se ručníkem, na kterém bylo vyraženo jméno hotelu, který několik měsíců vlastnil jeho bratr. Osušený a rozehřátý, už v pyžamu a starobylém flanelovém županu, zašel do kuchyňky a otevřel si konzervu s chilli con carne. Ohříval si to na pánvičce, vstoje míchal ten pokrm lžící a přitom si pobrukoval jakousi melodii. Jeho budík tikavě konkuroval elektricky poháněným hodinám pověšeným na zdi.

Dole, o čtyři patra níž, dopravně ševelila Lexington Avenue. Zkoušel ten tichý hukot překrýt svým prozpěvováním. V nose ho zaštípala papriková vůně chilli. A najednou se mu to jeho broukání znechutilo.

Začal být neobvykle protivný sám sobě, což ho až mátlo, a když posléze jedl, před sebou rozložené noviny, snažil se to mírné rozladění zahnat.

Pak bylo třeba umýt nádobí, a on si při tom představoval sám sebe, zamračeného hubeňourka, idiotsky poklidného, hermeticky uzavřeného v jakémsi glóbu, jehož tenké stěny mu mihotavě mlžily barevný svět venku. 

Potom se chvíli probíral knihami, vyrovnanými na poličkách. Skončily tam pozůstatky mnoha jeho předchozích zájmů: knihy o hebrejské teologii, lékařské učebnice věnované anatomii nohy a ortodontickým technikám, ilustrované dějiny byzantského umění, výbory anglické poezie, antologie povídek napsaných ve dvacátém století.

Rozhodl se pro něco uspávavého; sáhl po knize s vínově červenými deskami, odnesl si ji k posteli, ulehl a namátkou otevřel kapitolu věnovanou anatomii metatarsu, to jest nártu. 

Dole na ulici hřmotily, troubily a skřípavě brzdily auta a autobusy, k němu nahoru to však doléhalo jen tlumeně; občas až k jeho oknu málem zalétlo lidské volání, ale než dorazilo až k němu, odumřelo. To všechno však pro něj bylo vlastně stejně tichem. Přestože se narodil v malém městě, byl od dětství zvyklý na velkoměstský hukot a pamatoval si, jak rušivě na něj působilo ticho kolem, když se ocitl na venkově. 

Když se mu začaly klížit oči, zhasnul a do jeho představ se automaticky vkrádalo snění, jemuž na chvíli podléhal i během dne. Týkalo se jeho otce. Věděl, že to není opravdový sen, stejně jako si uvědomoval, že se mu něco skutečně jen zdá, i když to hluboce prožívá a splývá to s tepem jeho srdce.

Ne, tohle jeho oblíbené snění bylo jen dalším uspávacím prostředkem, který pro něj zvedal oponu spánku. Jako dítěti pohádka na dobrou noc vetklo i jemu ve tmě do tváře úsměv. Schoulil se do tatínkovy mohutné náruče a celý svět se proměnil v jeho vlastní dětské hřiště. 

A jako obvykle vzápětí usnul. Avšak celou noc jako by si uvědomoval ten trvalý šum zdola a jako z dálky slyšel povědomé hlasy. V ulitě jeho spánku se objevila drobná prasklinka a on se ji marně pokoušel zacelit. Ráno se probudil celý znavený a na nový den se vůbec netěšil.