Potkat se s realitou je i pro experta někdy větší problém, než se zdá. Příklad předvádí specialista na střední a východní Evropu Edward Lucas v článku Visegrád na cestě k bezvýznamnosti, který vyšel v HN. Lucas mimo jiné uvádí, že "Skupina V4 se ani zdaleka nestala přirozeným centrem hraniční Evropy, ale rozštěpila se tak, že upadá do bezvýznamnosti." S tímto kategorickým tvrzením se nedá souhlasit.

Spolupráce v rámci visegrádské skupiny se od doby jejího vzniku proměnila. V roce 1991 se na kooperaci dohodly čerstvě postkomunistické státy. Dnes V4 tvoří etablovaní členové EU a NATO (Česko, Slovensko, Polsko, Maďarsko) a politická i ekonomická situace těchto zemí se od té z počátku devadesátých let zásadně liší. To, že se neshodnou ve všech oblastech, není specifikem V4, ale přirozeností uskupení suverénních států. Fakt, že V4 společné zájmy rozvíjí a zároveň diskutuje o rozdílných názorech, aniž by to vedlo k jejímu rozpadu, není znakem slabosti, ale naopak síly projektu.