Antoine Bello

Průzkumníci 

2014, Kniha Zlín, přeložil Alan Beguivin

 

Jako pokaždé, když jsem otevíral těžké prosklené dveře kanceláře Baldur, Furuset & Thorberg, jsem se krátce zamyslel nad tím, kudy se mohl ubírat můj život před deseti lety, kdy jsem odpověděl na inzerát, v němž hledali vedoucího projektu v environmentálních studiích.

Kdyby ve mně Gunnar Eriksson, provozní ředitel kanceláře, kde mě přijali, neodhalil vlohy pro jiný druh činnosti, pravděpodobně bych dnes vyhodnocoval nebezpečí říčního znečištění, plynoucí z vybudování spalovny na kodaňském předměstí. 

Recepční, zaneprázdněná právě zpravováním poslíčka, mě pozdravila úsměvem. Považovala mě za nezávislého poradce, jenž čas od času pro kancelář pracuje, a tak se mým delším absencím ani nepravidelným příchodům nedivila.

Toto krytí jsme zavedli s Gunnarem, když jsem opustil Akademii, a naprosto nám vyhovovalo: uspokojovalo všetečnost islandského finančního úřadu a vysvětlovalo mé přesuny do různých koutů světa. 

„Slive, rád tě zase vidím!“ zvolal Gunnar a vřele mi stiskl ruku. „Říkal jsem si, jestli jsi nezapomněl naši adresu. Kdy jsi tu byl naposled?“ 

Otázku položil příliš šibalsky na to, aby byla zcela nevinná.

Kristin, Gunnarova manželka, před rokem náhle podlehla plicní embolii. Gunnar na její odchod absolutně nebyl připraven a nějakou dobu trvalo, než ránu vstřebal. Neměl jiné děti než třináct agentů, jež přijal během své kariéry.

Protože jsem mu byl zároveň nejbližší a jako jediný bydlel ještě v Reykjavíku, docházel jsem aspoň jednou týdně za ním, samozřejmě pokud jsem nebyl na misi v zahraničí. 

„Dávno. Vracím se ze Sydney, přiletěl jsem ráno. Předtím jsem měl šňůru Londýn – Toronto – Los Angeles.“ 

„To je hrůza,“ zamrmlal Gunnar. „Musím se o tom zmínit Yakubovi, než si zničíš zdraví.“ 

Oba jsme věděli, že nic takového neudělá. Zvláštní operace zaměstnávaly necelou stovku agentů a nemohly se obejít bez jediného z nich. Ostatně svými občasnými nářky jsem stejně nikoho nemohl ošálit, a už vůbec ne Gunnara: život agenta třídy 3 jsem miloval a neměnil bych za nic na světě.

„A vůbec, proč jsi jezdil do Los Angeles? Nemohli angažovat Lenu? Bydlí v Hollywoodu, jestli se nepletu.“ 

Rána, kterou Lena otevřela, když se od Gunnara odřízla, se nikdy úplně nezacelila. Odjela před deseti lety z Reykjavíku beze slova poděkování tomu, kdo jí všemu naučil. Od té doby se mu neozvala – ani na Vánoce.

„Podle posledních zpráv tam ještě je,“ odpověděl jsem. „Ale nešlo zrovna o misi z jejího oboru. Slyšel jsem, že se zaměřuje na počítačové pirátství.“ 

„Tomu říkám obor pro ni jak dělaný. Může sedět celý den tváří v tvář svému počítači, aniž by se musela bát, že si zadá s někým méně inteligentním, než je ona sama. Neozval ses jí?“ 

Znělo to, jako když mi moje máma vytýkala, že nevolám častěji sestře. Zvláštní, jak se s přibývajícím věkem staráme víc o vztahy jiných než o své. 

„Ne. Popravdě řečeno jsem ji od konce Akademie viděl jen jednou, na semináři. Neřekla ani slovo, a to by se jí přitom toho večera někteří moji kolegové rádi dvořili.“ 

Byla v tom ostatně nějaká záhada, jíž jsem úplně nerozuměl. Podle zákonů statistiky bychom se měli potkávat častěji.

François Bérard, ředitel pařížského centra, si přede mnou nedávno postěžoval, že se s Lenou nikdy nesetkal. Několikrát si ji žádal osobně kvůli expertize v oboru starověkých civilizací.

Protože možná cítili, že má Bérard ještě jiné, méně přípustné úmysly, odpověděli mu z plánování Zvláštních operací pokaždé, že agentka Thorsenová není k dispozici. 

„Nestůj tady přece. Dáš si čaj? Zrovna mi přišel nový z Cejlonu. Bude ti chutnat.“ 

„Bez cukru,“ řekl jsem automaticky a svalil se do jednoho z jeho pohodlných kožených křesel. „Zjistil jsem dvě nebo tři věci, které bych s vámi rád probral.“ 

Otevřel jsem tašku a vytáhl z ní svazek papírů popsaných poznámkami. Zatímco Gunnar za mými zády dštil síru na svou sekretářku Margrét, rozložil jsem listy na několik hromádek. 

„Zase mi sebrala cukřenku, to už je vážně k vzteku! Jestli si myslí, že se zakulacuju, ať mi to řekne do očí.“

Popravdě Gunnar od Kristininy smrti přibral asi deset kilo. Košile mu plandala ven z kalhot a koutkem oka jsem zaznamenal, že si v pásku udělal dírku navíc. Vystříhal jsem se však jakéhokoli komentáře. 

Gunnar přede mě položil šálek a usedl do druhého křesla. 

„Tak pověz, zjistil jsi, kdo je tím šestým členem Výkonného výboru?“ 

Když jsem se vrátil do Reykjavíku, hodil mi Gunnar rukavici: „Pokud ti nechtějí prozradit účel KFR, proč si ho nezkusíš domyslet? Víš, že jen šest členů Výkonného výborů zná tajemství KFR. Začni tím, že odhalíš jejich totožnost – studuj jejich složky a činy a získáš cenné poznatky o jejich motivacích.“ 

Bylo to o to rozumnější, že moje současná funkce představovala ideální pozorovatelnu. Jakožto agent Zvláštních operací jsem měl právo číst si v jakémkoli spisu, o jehož existenci jsem věděl (toto upřesnění není bezvýznamné, neboť celou tvorbu určitého agenta jsem si mohl stáhnout, pouze pokud bych nahlásil, že vystavuje organizaci nebezpečí, a proto musí být sledován).

Ale měl jsem hlavně ještě jinou výhodu. Angoua Djibo, předseda Plánu, mě před třemi roky pověřil, abych objel hlavní složky KFR a vysvětlil jim významnou reformu, již jsem inicioval: prosté a jednoduché opuštění fyzické falzifikace.

Jako první jsem vyslovil názor, že zrychlení technického pokroku nevyhnutelně odsuzuje k neúspěchu falzifikování postaru. Mapa Vinlandu, na níž jsem pracoval, mohla oklamat odborníky své doby, ale dříve či později její skutečný vznik nezpochybnitelně odhalí moderní věda, jež zároveň upozorní na podmínky, za nichž byla zavedena do oběhu.

KFR by udělalo lépe, psal jsem tehdy, kdyby se zaměřilo na elektronickou falzifikaci, efektivnější a současně bezpečnější. Na Djibovu misi jsem vynaložil tolik energie, že ho to samotného překvapilo. Ani ne za půl roku jsem se osobně sešel s řediteli čtrnácti center KFR a šéfy téměř dvou třetin sekcí.

Samozřejmě jsem si uvědomoval význam svého poslání, ale hlavně jsem v něm viděl příležitost seznámit se se středním managementem, s muži a ženami, kteří řídili naši loď každý den, a mohli proto nejlépe ukojit mou bezbřehou zvědavost. 

„Bohužel ne,“ odpověděl jsem. „A to si nejsem jistý ani ostatními pěti.“ 

„Shrňme si to. Co víš stoprocentně?“ 

„Stoprocentně? Nic moc. Vím, že ve Výkonném výboru je Angoua Djibo. To jste mi jednou sám řekl, a když byl u mých narážek na toto téma, nikdy to nezpochybnil.“ 

„Takže to už máš. Co dál?“ 

„Protože Djibo kromě toho předsedá Plánu, domnívám se, že Yakub Kojulfaz a Claas Verplanck, kteří řídí Zvláštní operace, respektive Generální inspekci, jsou součástí Výkonného výboru také.“ 

„Chápu,“ zamyslel se Gunnar a pofoukal svůj horký čaj. „Předsedové tří hlavních útvarů budou mít zaručeně ve Výkonném výboru své místo, to zní logicky.“ 

„Dál se můžu jen dohadovat. První úhel pohledu: hierarchie. Netvrdím, že znám detailně celý organigram KFR, ale přece jen o něm mám celkem přesnou představu. Každý hlavní útvar má několik místopředsedů...“ 

„Znáš jejich jména?“ 

„Ano,“ řekl jsem a nahlédl do svých poznámek. „Čing Šao, Jim Lassiter a Per-Olof Andersen za Plán; Martin De Wet a Carolina Watanabeová za Zvláštní operace; Diego Rojas a Lee-Ann Mulroneyová za Generální inspekci.“ 

„Není ve všech hlavních útvarech stejný počet místopředsedů?“ 

„Mám důvod se domnívat, že není. De Wet a Watanabeová jsou ve Zvláštních operacích jediní, to vím. V Plánu jsem přišel nejméně na tři místopředsedy, taky jde o největší útvar. A na Generální inspekci jich je sotva víc než nás; určitě to zvládají jenom se dvěma místopředsedy.“ 

„Takže máš na tři místa sedm uchazečů,“ spočetl Gunnar. 

„Proto se chci zaměřit na provozní ředitelství: Lidské zdroje, Finance a IT. Koneckonců absolventi Akademie směřují i tam.“ 

„Víš ovšem stejně dobře jako já, že nejlepší akademici volí vždycky hlavní útvary. Provozní ředitelství nemají nejlepší pověst.“ 

„To bych neřekl. Jsou méně prestižní, protože jsou běžnější. Proč by člověk vstupoval do KFR, kdyby chtěl pracovat v lidských zdrojích nebo v informatice? Tahle ředitelství na druhou stranu plní zásadní funkce: nepřišlo by mi absurdní, kdyby byla zastoupena ve Výkonném výboru.“ 

„Já ti nevím. Možná tak ještě Lidské zdroje, ale Finance a IT, tomu vážně moc nevěřím.“ 

Gunnarově intuici jsem se naučil věřit. Přestože byl oficiálně v hierarchii KFR velmi nízko – nebyl ani vedoucím buňky – znal soukolí organizace jako nikdo. Vedle jména ředitelky Lidských zdrojů, Zoe Karvelisové, jsem tužkou nakreslil křížek: aniž to tušil, Gunnar právě potvrdil jednu z mých teorií. 

„Teď druhý úhel pohledu: harmonie. Předpokládám, že se složení Výkonného výboru řídí určitou rovnováhou...“ 

„Pohlaví, rasa,“ přerušil mě Gunnar. „Ano, to jsem si taky často říkal.“ 

„A pravděpodobně i náboženství. Začněme pohlavím. Soudě podle absolventů Akademie z poslední doby je dnes v KFR skoro stejně žen jako mužů.“ 

„Vždycky to tak nebylo. Prvních pět agentů, jež jsem přijal, byli muži.“ 

„Ale stejně, překvapilo by mě a popravdě i šokovalo, kdyby ve Výkonném výboru nebyly aspoň dvě ženy. Djibo, Kojulfaz a Verplanck jsou muži, takže na poslední tři místa by vycházely dvě ženy.“ 

„Každopádně mi přijde vyloučené, že by tam nebyla žádná. Řekl bych jedna nebo dvě. Určitě ne tři.“