Před jedenácti lety, v listopadu 2003 v Luhačovicích večer po prvním dnu kongresu ODS, Mirek Topolánek u jednoho z barů v neformálním rozhovoru pronesl: “Já nevím, co proti tomu Pospíšilovi všichni máte. On je sice zatím měkkej, mladej a blbej, ale jednou, a to vám garantuju, bude ministr a možná i premiér. Ještě budete koukat.”

A měl pravdu. Koukal časem i sám Topolánek. I když Jiřího Pospíšila odhadl docela dobře, stejně jako většina ostatních ho zároveň podcenil. Obličej slušného studentíka hodně klame.

Jiří Pospíšil se stal jednou z největších hvězd voleb do Evropského parlamentu. Kdysi velká hvězda ODS se na kandidátce dříve nenáviděné TOP 09 stala europoslancem. Navzdory dlouholetým snahám mnohých špiček ODS Pospíšila uklidit kamsi do plzeňské komunální, případně akademické sféry.

Pospíšil dokonce dostal skoro 80 tisíc preferenčních hlasů, nejvíc ze všech. Znovu potvrdil pozici jednoho z vůbec nejpopulárnějších politiků v zemi.

Jak je to možné? Vždyť je už na první pohled zjevné, že neodpovídá učebnicovému popisu ideálního politika. Vypovídá to něco o Češích jako o voličích? Žádáme tento archetyp svého zástupce v obci, kraji nebo parlamentu? Jakéhosi “pana Pospíšila” jako náš ideál? Jestli ano, co tedy musí mít?

1. Nemusí to být důstojně vypadající moudrý muž ve zralém věku: Jiří Pospíšil zkrátka musí být miláček všech babiček. Milý hodný hoch od pohledu. Ale jistě se jich o volebním víkendu nenašlo hned 77 tisíc, aby to byly jen ony, kdo dostal Pospíšila do Bruselu. Image není v politice na nic. Je nesmírně důležitá. A Pospíšil umí svého vzezření šikovně využít. Jsou to geniální mimikry.

A i když tomu mnohé babičky nebudou chtít uvěřit, Pospíšilova tvářička skutečně neodpovídá jeho povaze a jednání. Jinak by to v ODS nemohl dotáhnout až těsně pod samý vrchol.

2. Nemusí mít rodinu: Není bez zajímavosti, že Pospíšil odporuje i jedné ze základních pouček politického marketingu, tedy, že na voliče dobře působí, když politik ukazuje svou spořádanou rodinu. Jenže tady jsme u českého specifika. Na tom Čechům prostě nezáleží. Ani nemůže. Jen co tu vrcholní politici dostanou funkci, už svoje rodiny zahazují a mění za milenky nebo nové manželky. (Paroubek, Topolánek, Nečas...)

Politik pochopitelně nemusí mít rodinu. Obzvlášť když nechce. Dokonce se takový požadavek zdá být staromódní. Jen je to u Pospíšila hezká ukázka toho, jak funguje image. Podobně je na tom třeba předseda ČSSD Bohuslav Sobotka. Je sice ženatý a má děti, ale viděl někdo někdy jeho manželku? U klukovsky vyhlížejících politiků to volič neřeší. U vousatého padesátníka, na jehož těle se nepříjemně projevila léta sedavého zaměstnání a příliš mnoho piva a baget z automatu, by to bylo divné. Špatně volitelné.

3. Musí mu být ubližováno: Tohle je velmi zajímavá vlastnost. Zřejmě si žádáme jakéhosi mučedníka. Jiřímu Pospíšilovi ubližují neustále. Topolánek ho přestal mít rád, Nečas (čti Nagyová) se ho snažil zbavit, korupčníci, proti kterým vždy bojoval, ho nemají rádi, prominentní rychlostudenti z plzeňských práv, která se snažil očistit, ho nemají rádi...

Možná je to soucit, který vzbuzuje nutkání zakroužkovat to jméno na volebním lístku. Možná se voliči zdá, že když už toho snesl tolik, snese i jeho těžkosti. Možná je to námět nejen pro politology, ale i pro psychology a možná i teology.

4. Musí být ohebný: Je to zvláštní, ale většina voličů, i těch Pospíšilových, by jistě žádala spíše politika rovného, který neuhne, který si bude stát za svým, tedy za zájmem voliče. Tedy přesný protipól Jiřího Pospíšila. Je to největší záhada. Skutečný oříšek pro politické teoretiky a vědce. Je to skutečně tak, že hezky udržovaná image Mirka Dušína způsobí až takovou slepotu, že není vidět, jak moc přizpůsobivý Jiří Pospíšil je?

Jen se na to podívejme: Nejdříve pevná obhajoba někdejší nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké a jejích zásahů do kauzy Čunek, pak, když to už šlo, velký tlak na její odvolání a kritika zásahů do kauzy Čunek. Kdysi až zatvrzelé odmítání zavedení trestního postihu právnických osob, později, když to byla podmínka koaličního partnera, dokonce přímo návrh, aby byla zavedena trestní odpovědnost právnických osob. Ještě nedávno označování TOP 09 za ne zcela demokratickou stranu, kde rozhodují jen dva lidé, dnes v barvách TOP 09 europoslancem. Asi je to už zjevné, že?

5. Nemusí mít názor: Jiří Pospíšil ale jistě názor má. Vždy ale až v bezpečné chvíli, vždy si nejdřív počká, až se vyzkouší na někom jiném.

Hezký pokus provedla redakce MfD. Položili hvězdě eurovoleb v Česku otázku, zda bychom měli přijmout euro. Jeden by od politika čekal odpověď ano/ne, protože... Jiří Pospíšil: “Pokud se někdy v budoucnu ukáže, že by euro bylo pro Českou republiku prospěšné a občané se v referendu vyjádří pro jeho zavedení, pak bude možné o vstupu do eurozóny uvažovat.”

Takže si to shrňme: “Pokud”, “někdy”, se “ukáže”, “že by bylo”, “a občané se vyjádří”, “pak bude možné”, “uvažovat”. I opatrní lidovci se svým typicky rozhodným “možná” jsou proti Pospíšilovi úplní žraloci.

6. Musí mít šikovného kmotra, ale musí ho umět držet v bezpečné vzdálenosti: A Jiří Pospíšil má Romana Jurečka. V ODS se mu říkalo třeba “plzeňský boss”. Byl číšníkem, podnikatelem, podmínečně odsouzeným, plzeňským zastupitelem, členem výkonné rady ODS a hlavně velmi šikovným zákulisním hráčem, jeho velkou zbraní byla schopnost obstarat si dost “materiálů” na všechny, kteří tvořili překážku na jeho cestě. Na cestě, kterou mimo jiné tlačil kupředu Jiřího Pospíšila.

Ovšem na rozdíl od jiných politických podnikatelů ODS dokázal Jurečko neprovokovat. Pro Pospíšila velké plus. Běžný volič nemá díky tomu tušení o nějakém vzájemném spojení. Velmi šikovné.

Vlastně to není text o Jiřím Pospíšilovi. Kromě své image se zase tak moc nevymyká běžnému průměru. Navíc je mu třeba přičíst jisté zásluhy na postupné modernizaci práva v Česku, jako ministr spravedlnosti pracoval spíše dobře. Spíše je to o tom, jestli je “pan Pospíšil” skutečně ten typ politika, který si zasluhuje takovou preferenci a popularitu. Tedy spíše o schopnostech průměrného voliče.