Bohumil Kartous: Ministra školství v apatyce nekoupíš

Nedůvěra a pochybnost jsou atributy téměř vlastní českému školství. Provázejí ho od předlistopadových dob, kdy byla škola zneužívána jako preventivní ideologické anestetikum revolty. Deset polistopadových let zdánlivé rekonvalescence dospělo k Bílé knize, prvnímu koncepčnímu dokumentu naší doby, který měl ambici vrátit českému školství smysl a snad tedy i důvěru. Na jejím případě lze ukázat, že v českém školství často dobré myšlenky propadají cedníkem ignorance. Veřejností naprosto nepostřehnutá klíčová reforma přechodu od osnov na "osvobozující" rámcové vzdělávací programy, státní maturita, neexistující učitelský standard, nesmyslné principy financování regionálního školství, to všechno jsou případy nehorázných chyb, jejichž nejhlubší kořeny tkví v tom, že vzdělávání je z politického hlediska na periferii zájmu, byť se to jeví vzhledem k jeho důležitosti jako naprosto absurdní. Absurdita plodí nedůvěru a pochybnosti, ze kterých se české školství nikdy úplně nevymanilo.