Vstup Tomia Okamury do parlamentu bývá líčen jako jeden z příznaků rozkladu stranické demokracie. Na rozdíl od hnutí Andreje Babiše, jenž skutečně představuje určité nebezpečí pro klasické strany, je ale Okamurovo devítičlenné uskupení hrubě přeceňováno. Dokonce lze říct: Kam se hrabe tenhle xenofob na svého předchůdce Miroslava Sládka a jeho republikány.

Ve volbách získal Okamura necelých sedm procent hlasů a tím i čtrnáct poslanců. Průzkumy před eurovolbami mu přisuzují preference v dost divokém rozpětí od dvou do devíti procent. Miroslav Sládek to dotáhl v roce 1996 na osm procent a osmnáct poslanců, a to kandidoval v době, kdy společnost zdaleka nepropadala takovému znechucení z politických stran jako nyní. Neměl k dispozici internet, sociální sítě, Českou televizí byl v podstatě ignorován. Jestliže Okamura v době vrcholící deziluze z politiky a při použití veškerých komunikačních vymožeností zaostal za Sládkem, pak vychází ze srovnání s ním jako slabší kus.

Zatím jste si přečetli 30 % textu. Pokračování je k dispozici pouze pro platící čtenáře.

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.