Dovolím si tvrdit, že hlavní pětiletka benefitů skončila již před pár lety. Vzpomínám si, jak na konci minulého století všichni diskutovali o "příspěvku na penzijko", na začátku tisíciletí skloňovali slovo cafeterie a na konci první dekády nového století přemýšleli, jak benefity co nejlépe optimalizovat a citlivě ořezat. Zjednodušuji, ale... Dospěl jsem k tomu, že benefity nejsou motivátory, ale pouze "hygienické faktory": když je mám, tak o tom nevím, a když je nemám, tak se zlobím a závidím jiným. Asi málokterý zaměstnavatel by si v dnešní době dovolil nenabízet penzijko. Ale je to opravdu důvod, proč k nám zaměstnanci chodí s nadšením pracovat? Jsem přesvědčen, že ne. Pracovní nadšení se aktivuje mnohem prozaičtějšími formami - smysluplnou prací a bezva nadřízeným, možností sem tam mít nějaký pracovní úspěch, který je oceněn (rozuměj i nepeněžně), nebo kolektivem, o který se můžu opřít a se kterým si mám i po práci o čem povídat.