Také tradiční „národní značky“ malých evropských států většinou odešly do historie. Kdo si dnes vzpomene na někdejší nizozemské osobní automobily DAF, belgickou značku Ranger či rakouská auta Steyr-Daimler-Puch? Vývoj ve Francii byl o něco milosrdnější, ale stejně zmizely tradiční značky Simca i Panhard a z aut kdysi zcela odlišných značek Peugeot a Citroën se stala jakási dvojčata.

Nejlepší odolnost prokázaly západoněmecké značky. Na troskách NSU a DKW totiž vyrostlo dnešní Audi, takže z důležitějších výrobců chybí jen bavorský Glas, v jehož závodě se nyní vyrábějí vozy BMW.

Avšak v propasti času zmizeli východoněmečtí výrobci Wartburg i Trabant, byť na samém konci své existence už disponovali čtyřdobými motory. Objektivně vzato jich asi není škoda, ale čím méně konkurentů, tím výše mohou zbylí šroubovat ceny. Stejně navíc dopadly ruské značky Moskvič a Volha, rumunský Oltcit či polská FSO.

Nyní hrozí, že hrdá italská automobilová tradice skončí podobně jako ta britská. Fiat, kdysi nejúspěšnější evropská automobilka, se na starém kontinentu stahuje do segmentu nejmenších aut. Dříve přitom stačil na Apeninském poloostrově pohltit všechny hlavní producenty, přičemž značky Autobianchi a Innocenti již pohřbil.

Nyní zvoní hrana i Fiatem ovládnuté Lancii, která se z průkopníka nových technologií stala jakýmsi zbytečným módním doplňkem. Nelehké časy přitom zažívá i kdysi slavná Alfa Romeo, ze které se také stal jakýsi příjemce orgánů z vozů Fiat.

Když umíraly britské automobilky, na evropském trhu je nahradily japonské a korejské. A tak vzniká otázka, kdo jednou obsadí pozice, které tady Italové začínají vyklízet.

Související