1. Jak si vybírám cíl svých cest

Cestování mě živí i jím žiju. Proto na cestě nemůžu úplně oddělit práci a volno. Vlastně to ani nechci. Cesty mi mají dát přehled o světě, inspiraci pro moji práci a někdy úplně vypnout. Pro relax jsou nejlepší buď cesty exotické, anebo sportovní (případně kombinované) – u mě kolo nebo lyže.

2. Které tři vlastnosti musí mít můj/moji spolucestující

Empatii, velkorysost a smysl pro legraci. A něco, co neumím nebo nemám já, abychom se mohli doplňovat. Někdy jedu sám, pak člověk o to víc vstřebá místní prostředí, protože je nucen s ním víc komunikovat.

3. Bez čeho se na cestách neobejdu

V práci musím cesty pro naše zákazníky dobře plánovat. Právě proto se na svých cestách soukromých neobejdu bez pořádné dávky improvizace. Nechám se vést spíš pocitem a hovory s místními než turistickými průvodci. Město, krajina nebo lidi vám často sami dají najevo, co máte dělat a kam pokračovat. Nechci být odškrtávačem "must see" lokalit.

4. Kde jsem potkal nejmilejší lidi

Tam, kde nepřijdou do styku s turisty (a nejsou jimi zkažení): naposledy na běloruské vesnici náhodně vybrané pro výlet příměstským vlakem z Minsku. Z míst, kam jezdím často: ve vnitrozemí chorvatských ostrovů. Obecně a na velkém území: ve východní Asii – v Číně, Thajsku, Kambodži.

5. Můj nejsilnější gastronomický zážitek

V šanghajské restauraci jsem si loni objednal psa. Když mi však přinesli ukázat krásného živého voříška, zželelo se mi ho, odmítl jsem a náhradou snědl obří žábu. Nebo syrové maso kitfo (ilustr. foto) z habešské krávy poražené na ulici. Měli jsme hlad a přežili jsme. A nejlepší ceny? Asi v jižní Indii, kde pořídíte velké jídlo za desetikorunu. Po návratu do Česka mi příbor připadal jako něco nadbytečného, tak jsem se v Kolkovně ze setrvačnosti pustil do svíčkové rukou (pravou, umytou!).

6. Nejcennější suvenýr, který jsem si přivezl

Rád mám věci, které můžu prakticky používat i doma, a přitom jsou zvláštní. Pořádná papacha, černá vysoká huňatá beraní čepice z rumunských hor, působí v pražské tramvaji nebo za volantem bizarně. V mrazech pod -5 °C bych vám přál ten skvělý pocit, neměnil bych ji za nic. V Ghaně jsem na trhu koupil uzeného netopýra, kterého jsem pak tak dlouho venčil po Praze a ukazoval známým, až zasmrádl a už nešel jíst. Kamarád v Národním muzeu ho pak jako vzácný druh nechal vypreparovat a uložit do sbírek; jen jsem nebyl schopen udat přesné místo odchytu.

7. Co mě na cestách nejvíc překvapilo

Že úměra "čím dál, tím zvláštněji" neplatí. Skvělý folklor a exotiku (v pravém smyslu – tj. ne ty připravené pro turisty) může člověk zažít docela blízko, třeba v Kosovu, na severním úpatí ukrajinských Karpat anebo v Rumunsku. A že na většině míst světa se krade méně než u nás. To říkám hořce, protože mám svoji zemi rád.

8. Tři zásady, které na cestách vždy dodržuji

Pokud neumím místní jazyk, chci se naučit aspoň pár výrazů – to prolamuje bariéry. Když zjistím, že místní nemluví žádným jazykem co já, mluvím klidně česky – důležitá je intonace a gesta. Jím místní jídlo, ne to připravené pro turisty. Snažím se působit spíš neokázale – mým oblíbeným zavazadlem je batoh z roku 1938.

9. V čem jsou lidé všude na světě stejní

Zpravidla mají dvě nohy a dvě ruce.

10. Kam se rád vracím

U nás za návraty stojí nepočítaně míst, Česko je hezké a pestré jako málokterá země. Ve světě? Do Patagonie, do Thajska, do Číny. A blíž? Na chorvatský Jadran (na fotce), na kololoď – to je moje práce, kterou mám rád. Mám štěstí, že můžu nabízet něco, o čem vím, že je skvělé – i ve světovém srovnání.

Foto: Shutterstock, Archiv Z. Kukala

Související