První leden je jedním z nejčastějších dnů, kdy lidé v našem kulturním okruhu páchají sebevraždy. Málokdo si nechá ještě ujít veselý silvestr či o týden mu předcházející Vánoce, ale po vystřízlivění mnohdy přichází čin. Ne nadarmo má většina významných náboženství sebevraždu za těžký hřích či alespoň krajní zbabělost, která nechává dotyčného spadnout na nejnižší příčky cyklu převtělování, pokud ne přímo do pekel. Připomeňme, že je jistě dosti podstatný rozdíl mezi stavem, kdy u našich dveří zvoní gestapo, a mezi situací milostně zklamaného a odmrštěného postpubescenta. Některé kulturní okruhy, třeba japonský či starořímský, viděly v sebevraždě naopak nejčestnější způsob, jak "bez ztráty tváře" vyklouznout z prekérních sociálních situací, zejména rozmanitých selhání a proher.

Není ostatně třeba chodit tak daleko: za c. a k. časů se i v našich zemích předpokládalo, že zbankrotovaný továrník či důstojník neschopný splatit dluhy ze hry v karty se "zachovají jako muži" a proženou si hlavu kulkou. I sebevražednost v dolních vrstvách společnosti byla značná a mladíky i mladice lákaly romantické vzory z počátku 19. století.

Zbývá vám ještě 70 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se