Patří nejen k tradici západní kultury, že své velké muže (méně už ženy, ale v tom nejsme vůči východním civilizacím nijak výjimeční) zvěčňuje v kameni, případně v odlitcích ušlechtilého kovu. Ani prvnímu českému prezidentovi Václavu Havlovi, který před dvěma lety opustil náš svět, se tento osud, vyjadřující potřebu lidu a jeho elit, nemohl vyhnout.

Zvěčňování kamenem či kovem ovšem není vůbec snadná disciplína, jakkoliv to zpočátku vypadá velmi jednoduše: umělec dostane nápad, vezme materiál a hněte a hněte tak dlouho, dokud se jeho idea nestane skutečností. Koneckonců umění je přece schopnost přenášet ideje do ušlechtilých materiálů, které pak jako artefakty hrdinně vzdorují času. Jenže tak prostě to nikdy nefunguje: nápad sám nestačí, protože k tomu, aby zvěčňování, tedy oživování zemřelého bylo k něčemu, je potřeba, aby se nápad sešel s tím, co ze zesnulého zůstalo živé. Slovy Václava Havla, aby umělec dokázal najít paměťové stopy, které odešedší zanechal v materii, jíž se ze zvyku stále ještě říká bytí, stopy, které doopravdy nikdy nemizí.

Zbývá vám ještě 90 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se