Monografie Rusko ve 21. století může leckteré čtenáře překvapit. Není psána z protiruských pozic a nepapouškuje zjednodušenou západní kritiku (mezi autory ostatně převažují Rusové), ale zároveň zcela otevřeně informuje o obrovských problémech, zdrojích nestability a rizicích, jimž musí občané Ruské federace čelit. A to hlavně kvůli neefektivnímu řízení země a korupci, ale také kvůli alkoholismu, kuřáctví, konzumaci drog, nerozvinuté občanské společnosti či enormnímu množství potratů. Často to tedy není optimistické čtení.

Publikace poskytuje bohaté informace o nejrozlehlejší zemi na světě, jejím politickém systému, ekonomice, kultuře, soudním systému, vědě a obyvatelích. Hodně prostoru dostala také vojenská doktrína a zahraniční politika. Jedním ze základních problémů dnešního Ruska je, že bylo jádrem impéria. Zánik říší vždy přináší komplikované situace, a Rusko není Velkou Británií, jejíž přirozenou hranici tvořily břehy ostrova.

Když se Sovětský svaz rozpadl na jednotlivé nezávislé státy, na jednu stranu se za hranicí země ocitly regiony, v nichž Rusové či jim blízce příbuzné národy výrazně převažují – jde například o Rusy žijící na "druhém břehu" řeky Narvy, jež tvoří hranici s Estonskem, či slovanské obyvatelstvo v příhraničních oblastech Kazachstánu. Na druhé straně však v samotném Rusku existují oblasti, které jsou etnicky, nábožensky a kulturně zřetelně odlišné. Takže historicky ruský Krym nyní patří Ukrajině, ke které byl připojen teprve v roce 1954, zatímco součástí Ruské federace je republika Tuva, jež byla naopak přičleněna až v roce 1944 a obývá ji etnikum s lámaistickou kulturou.

Na území Ingušska, Čečenska a Dagestánu podíl Rusů nepřevyšuje pět procent. Mezi Rusy a muslimskými národy se přitom projevují největší etnické a kulturní rozdíly. V některých dalších oblastech federace může vést k napětí demografický vývoj, neboť porodnost tamních muslimů je vyšší než dosud majoritní pravoslavné části obyvatel.Rusko ve 21. století. Monografie ruských, českých a slovenských autorů přibližuje současné Rusko. Mimo jiné se zaměřuje i na problematiku jeho vztahů s Českem po roce 1989.

Administrativní dělení Ruské federace je velmi komplikované, víceúrovňové a asymetrické (oblast, kraj, národní republika, okruh). Formální struktura byla prakticky převzata po bývalém Sovětském svazu; historické kořeny složitého členění sahají ovšem až do carských dob. Během posledních let existence SSSR se prakticky všechny územní jednotky snažily povýšit svůj status. Ruské autonomní republiky předpokládaly, že se stanou svazovými republikami (jako bylo Bělorusko či Uzbekistán) a případně budou usilovat o úplnou nezávislost. Jenže nový svaz nevznikl a Moskva po předchozích zkušenostech pochopitelně nechtěla další štěpení připustit. Rusko zůstalo obrovskou zemí, některá místa jsou od hlavního města vzdálená přes deset tisíc kilometrů. Taková rozloha je živnou půdou pro separatismus a regionalismus.

Typickým rozporem pro Rusko zůstává svár mezi metropolí a "provincií", přičemž ale nejde jen o Moskvu: k rozepřím dochází i mezi hlavními městy a ostatními částmi nižších územních celků. Centra zpravidla volí představitele současného vládnoucího režimu, zatímco na venkově mívá lepší výsledky opoziční komunistická strana. Centrální evropská část Ruska se ze sociálního i lingvistického hlediska štěpí na sever a jih. Specifické postavení má Kaliningradská oblast. Do budoucna lze očekávat také silnější formulování sibiřských zájmů, byť pokusy o založení "dálněvýchodních" stran skončily v 90. letech fiaskem. Baštou vyhroceného pravicového nacionalismu jsou některé pohraniční oblasti.

Zbývá vám ještě 20 % článku
První 2 měsíce předplatného za 40 Kč
  • První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Nově všechny články v audioverzi
Máte již předplatné?
Přihlásit se