EKONOM: Řekni mi, co držíš v ruce. Sloupek Miloše Čermáka

"Holčičko, tak tebe tipuju na nějakej ruskej román z antikvariátu," případně "Hm, tak tenhle chlápek vytáhne z tý igelitky včerejší Blesk," a hrozně se divím, když je to pak někdy naopak. Ale kdo jezdí metrem, asi potvrdí, že nejčastěji stejně všichni vejrají do telefonů.

Známý mi vyprávěl o zajímavém experimentu, který udělali studenti jedné švýcarské univerzity. Vzali skupinku figurantů a pořídili s nimi několik fotografií. Na každé všichni něco četli, ale vždy něco jiného. Střídali si mezi sebou výtisk novin, časopis, knížku a samozřejmě chytrý telefon a čtečku. Různé snímky pak ukázali různým skupinám respondentů a snažili se zjistit, jaký na ně jednotliví figuranti udělali první dojem.

Výsledek byl překvapivý. Možná ale ne zase tolik. Ač to byli vždy stejní lidé, dokonce ve stejném oblečení, ukázalo se, že klíčový dopad mělo to, co zrovna četli. Lépe řečeno to, co drželi v ruce. Nejdůvěryhodnější a nejchytřejší se respondentům zdáli ti, kteří na fotografii měli před sebou otevřenou knížku. Papírovou. A na opačném konci spektra skončili lidé s telefonem. Pochopitelně to nedává smysl, protože onou knížkou klidně mohl být laciný románek pro ženy, zatímco na displeji mobilu mohly být Shakespearovy sonety. V prvním dojmu však každopádně zvítězila knížka.

Byl to více školní experiment než seriózní pokus. Určitě by bylo zajímavé roztřídit i reakce respondentů podle jejich věku, případně vzdělání, a třeba by se ukázalo, že ona fascinace knihou je spíše záležitostí střední a starší generace. Ale skoro bych řekl, že nikoli a že čím více někomu z jeho života papírové knížky, noviny i časopisy ubývají, tím více cítí k vytištěným větám skoro až posvátnou úctu.

A když pak někdo napíše na Facebook, jak moc mu knížky chybějí, tak ho všichni zasypeme souhlasnými lajky.