Turecký premiér Erdogan se včera vrátil do Ankary. Před davem příznivců nadále zastával silný postoj proti demonstrantům. "Zničíme ty, kteří začali s nepokoji", "Byli jsme trpěliví příliš dlouho", "Domácí a zahraniční provokatéři přiměli Turky vyjít do ulic", "Protestující napadli mé šátkem zakryté ženy". To a více řekl před svými stoupenci turecký premiér. Ukazuje to, že nemá zájem ustoupit, a zároveň to bohužel ukazuje i to, že trochu propagandisticky mění skutečnosti. Zaprvé, Turky vyjít do ulic přiměly nepřiměřené zákroky policistů. Zadruhé, šátkem zakryté ženy jsou také důležitou součástí protestů a některé z nich se tvrdě ohrazují proti zneužívání této tematiky v Erdoganově rétorice.
Podle názorů mnoha protestujících je skutečným problémem a důvodem neklidné situace v Turecku sám premiér Erdogan. Moje známá Bengi mi řekla, že lidé jsou nespokojení s tím, jakým směrem se Turecko pod vedením Erdogana zejména v posledních letech vydalo, tedy vstříc policejnímu státu a autokracii. Erdogan si svůj demokratický mandát vyložil tak, že mu lidé dali prostor dělat politiku výhradně podle sebe a nedívat se na to, co si myslí ostatní. Z tohoto hlediska pak bylo nevyhnutelné, co se dnes děje.
Recep Tayyip Erdogan nepopiratelně pod svým vedením vytáhl Turecko po ekonomické strance mezi nejstabilněji rostoucí země na světě. Po deseti letech u moci se však jeho představy o demokracii začaly trochu přetvářet. Demonstrující Turci (tedy aspoň ti rozumní) si uvědomují, že není možné dohnat Erdogana k tomu, aby odstoupil z funkce. Chtějí mu však ukázat, že si nemůže ze své pozice dělat, co se mu zachce. Erdoganovu osobnost vcelku trefně popisuje článek týdeníku The Economist.
Protest na vlastní kůži
V neděli jsem se vydal zdokumentovat demonstraci v centru Ankary. Záhy se však moje neangažovaná přítomnost a role pozorovatele změnila nechtěně v roli občana utíkajícího před řítícími se vozidly s vodními děly (tzv. TOMA) a vyhýbajícího se plynovým granátům třískajícím všude kolem. Zpočátku protest vypadá celkem nevinně. Lidé se srocují na hlavním náměstí, v přilehlém parku a také uprostřed velké křižovatky, zužujíce tak čtyřproudé ulice jen do dvou pruhů. Skandují hesla, mávají vlajkami. K ničení veřejného majetku nedochází, protože si demonstranti uvědomují, že to jen provokuje policisty k útoku.
Jak postupuje čas a počet protestujících se zvětšuje, o 200 metrů dále lze vidět přípravy policejních těžkooděnců a vodních děl. Přestože se demonstrace nijak neradikalizuje, z reproduktorů na několika místech náměstí se začíná ozývat výstraha. Ta však netrvá déle než půl minuty či minutu, nedávajíc lidem příliš mnoho času na útěk. Hned na to se rozjíždějí Tomy a rozbíhají těžkooděnci. Lidé začínají utíkat. Snažím se vyfotit dělo chrlící vodu na všechny strany. Po pár sekundách si však uvědomuji, že lepším nápadem bude otočit se a dát se na ústup. Řidiči vozidla zevnitř nepoznají rozdíl mezi demonstrantem a nezúčastněným pozorovatelem.
Protesty začaly minulý týden, a to kvůli plánu na pokácení stromů v istanbulském parku v rámci kontroverzního developerského projektu. Následoval policejní zásah a v dalších dnech rozšíření demonstrací do dalších měst. Demonstrace míří proti policejní brutalitě a vládě premiéra Recepa Tayyipa Erdogana - více ZDE.
Začíná tak zběsilý úprk. Utíkám doleva s menším davem v domnění, že policisté se budou soustředit na ten větší dav unikající ulicí doprava. Chyba. Přímo proti nám se řítí posily. Jedinou možností je tedy běžet rovně. Velmi blízko za sebou slyším zvuk motoru a svistot stříkající vody. Jediné místo, kde se dá schovat, je za nevelkou prosklennou budkou. Stejný nápad má zhruba dalších patnáct lidí. Protože jsem na kraji, tlačím co nejvíc lidi před sebou. Cítím jen těsně za svými zády svěžest čerstvé vody. Dělo mě minulo o pár desítek centimetrů a prořítilo se pryč. Zůstat za budkou však není dobrý nápad. Běžím dál, všude kolem dým slzného plynu, jako zázrakem se ho však nenadýchám. Blíží se však znovu nebezpečí v podobě vodního děla. S dalšími lidmi se schovávám ve výklenku nějakého obchodu. V dálce na druhé straně široké ulice je vidět, jak těžkooděnci pronásledují velkou skupinu lidí, a já děkuji Bohu, že jsem na začátku neprchal ulicí doprava. Obzvláště proto, že se po několika hodinách objevily neoficiální zprávy, že tam policisté brutálně zbili asi tři stovky lidí. Dělo se znovu vrací z druhé strany, naštěstí si nás ve výklenku řidič nevšimne. Utíkám tedy dále a vezmu to první ulicí doleva, kde se situace zdá být klidnější, prchá tudy více než stovka lidí. Někteří se těžce nadýchali slzného plynu, spousta lidí slzí, všude je slyšet kašlání. Na této straně centra je klid. Snažím se ho obejít a dostat se do míst asi deset minut chůze od centra, kde je druhé stanoviště protestů.
Vládne tam relativní pokoj, i když je na lidech vidět neklid a nejistota, protože neví, kdy se může objevit policie. Stavějí primitivní barikády a čekají, jestli přijdou těžkooděnci. Krátí si čas tancem, skandováním a pitím piva v přilehlých barech. Někteří bohužel i základají ohně uprostřed ulice. Ulice se plní lidmi, kteří utekli z centra nebo se připojují později. Po dvou hodinách se na barikádách dočkali. Přijíždějí velké Tomy i menší vozidla. V mžiku je nepříliš široká ulice atakována projektily slzného plynu, první řady protestujících na barikádách jsou sestřeleny vodními děly. Dávku plynu dostávám i já. Oči slzí a nutí mě mít je zavřené. Naštěstí mám u sebe mléko, které plyn v očích neutralizuje. Nabízím je i zasaženým kolem mě. Kdosi kolabuje, protože se nadýchal příliš velkého množství plynu. Těžkooděnce policejní nadřízení do boje neposlali a vodní děla si jedno po druhém neví rady s barikádami a s cihlami, kterými je protestující častují. Proto se po zhruba půlhodině dávají na ústup, což ústí v jásot demonstrantů. Kaňkou na jejich pasivním odporu je, že po "vítězství" se uchylují k mírnému vandalismu, ničíce keramické stěny se znakem Ankary u blízkého silničního podjezdu.
V obou případech byly vidět značné rozdíly v postupu policistů. Nejdříve profesionálně napadli a rozehnali více než pět tisíc lidí. Po pár hodinách na jiném místě nebyli schopní si poradit s menším počtem lidí a amatérskou barikádou z dřevěných fošen a posbíraných cihel. Lekcí pro mě a další, kteří se pouze zajímají o to, jak to doopravdy vypadá, je, že nezáleží na tom, jestli jsi demonstrant, nebo nezúčastněný pozorovatel. Policie rozdíl nepozná a nebezpečí ti hrozí stejné.
Ještě větší lekcí je vidět, že situace v Ankaře došla tak daleko, že lidé stavějí barikády. A k tomu, že jim hrozí útok vodního děla nebo zásah slzného plynu, se stavějí s chladnokrevnou rutinou. Všichni mají připravené plynové masky, roušky, šátky, plavecké či lyžařské brýle, stavařské helmy a v batohu citrony, mléko, vinný ocet, které pomáhají proti plynu v zasažených očích. To, že se demonstrace a policejní represe staly pro lidi denní rutinou, znamená, že konec nepokojů v Turecku je v nedohlednu. Existují dva možné scénáře. Buď Erdogan a policie přitvrdí, tedy začne střílet, nebo částečně ustoupí požadavkům lidí, aby je uklidnil a s určitými ústupky dál pokračoval ve vedení země. Pokud se uchýlí k prvnímu řešení, myslím, že celá situace bude dál eskalovat, až skončí v potocích krve a ve velmi krajním případě i občanskou válkou. Řešení druhé mu může získat čas a třeba dokáže lidi i přimět k zapomenutí na události posledního týdne. Pak se ukáže v demokratických volbách, kdo opravdu Erdogana podporuje. Na premiérově rozhodnutí se ukáže, jak daleko v tom svém autokratickém pojetí vládnutí opravdu dokáže zajít.
