Rakvičky se šlehačkou na plakátu k nové pražské inscenaci Smetanovy opery Dvě vdovy jsou vtipným dvojsmyslem, dotaženým pak na jevišti do pointy - snědení takových zákusků v samém závěru představení.

Po léta nerozlučná dvojice scénografa Daniela Dvořáka a režiséra Jiřího Nekvasila v tomto projektu, zdá se, konečně dospěla. Snad tomu napomohlo, že se nějakou dobu teď realizovali už každý sám, Dvořák jako divadelní ředitel v Brně a Nekvasil ve stejné funkci v Ostravě.

V inscenaci vytvořené pro Národní divadlo se obejdou bez provokací a výstřelků a klasické české dílo předkládají ve vyzrálém a vyváženém mixu lyriky a humoru. Dvě vdovy se v Praze nehrály neuvěřitelných patnáct let. Smetanova pátá opera se po té pauze vynořuje z obecného pozapomenutí jako víc než rozkošná.

Konverzační komorní komedie o vdově, která truchlila zbytečně dlouho, a druhé vdově, která jí to pomohla nahlédnout, se odehrává v měšťanském salonu. Smetanova hudba se tu hodně odpoutává od venkovského koloritu Prodané nevěsty.

Možná že nejde v jeho odkazu o kuriózní výjimku, ale naopak o ojedinělé zachycení prostředí, které mu bylo bližší... Přitom nenapsal frivolní operetu, ale naopak dílo plné umělecké vážnosti a citové opravdovosti, znějící navíc na dnešek docela moderně.

S důvěrou

OPERA

Bedřich Smetana
Dvě vdovy
Režie: Jiří Nekvasil
Praha, Národní divadlo, premiéry: 30. května a 3. června, reprízy: 10. a 21. června

Režie tomu vychází vstříc - čtveřice ústředních postav se chová civilně a psychologicky uvěřitelně; v reálu by to bylo inteligentní balancování na hraně mezi hloubkou pohnutek a lehkostí společenské hry, mezi laskavostí přátelství a dobromyslností ironie. To vše jako zázrakem vyplývá v ději přirozeně z hudby.

 

Dosud ještě stále mladý dirigent Robert Jindra nastudoval dílo skvěle - v mnoha nuancích, muzikálně a s velkou empatií, s níž v tempu a výraze hudbou podpírá i dotváří atmosféru jevištních situací. Objevil se v metropoli po několika letech, během nichž na zajímavých úkolech v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě v šéfovské odpovědnosti rychle vyrostl v nepřehlédnutelnou osobnost české opery.

Vzácný okamžik po italských hitech

Při první premiéře 30. května svou příležitost využily obě sopranistky. Jana Sibera a Maria Kobielska vykreslily rozdílné charaktery i jiskřivé dialogy sestřenic, emancipovanost jedné i citové zmatky druhé. Tenorista Aleš Briscein zpíval nejznámější árii z této opery o týden dřív při svém recitálu na Pražském jaru a byl to vzácný okamžik, po všech těch italských hitech z recitálů světových hvězd slyšet nyní důvěrně známou melodii a slova o máji jako času lásky. Pro roli zamilovaného a dlouho odmítaného Ladislava Podhajského je po všech stránkách dobře disponován.

Basista Luděk Vele si s nimi s chutí a s laskavým pochopením zahrál dobráka hajného Mumlala, k vlastnímu překvapení zataženého do soukromých záležitostí obou mladých vdov. To on pojídá zmíněné rakvičky. Je to hříčka - se sblížením Anežky a Ladislava definitivně končí smutek, mrtví přestávají zasahovat do života.

Informace, že výtvarníkem kostýmů je proslulý Theodor Pištěk, je už jen dotvrzením skutečnosti, že se po delší době podařil operní projekt, který je sympaticky zakotven v tradici, aniž by byl konvenční či matný, nebo naopak svévolný. Poslední červnovou sobotu hostuje Národní divadlo s touto inscenací na operním festivalu Smetanova Litomyšl, jemuž bude slušet.

I v Praze by mohly pak Dvě vdovy dlouhou dobu patřit k navštěvovaným a mohly by zvrátit neblahý trend klesajícího zájmu o českou operní klasiku.

KAROLINA A ANEŽKA
Ačkoli se Smetanova komická opera Dvě vdovy může zdát snadným dílem, pěvecké party rozhodně nejsou triviální. Obě pěvkyně v rolích "truchlících" žen - v tomto případě Jana Sibera a Maria Kobielska - tak musely naplno prokázat svůj talent.
FOTO: NÁRODNÍ DIVADLO - HANA SMEJKALOVÁ

Související