Rawi Hage

De Nirova hra 

2013, Kniha Zlín, přeložil Pavel Černovský

Spadlo deset tisíc bomb a já jsem čekal na George. Deset tisíc bomb dopadlo na Bejrút, to přelidněné město, a já jsem ležel na modré pohovce přikryté prostěradlem chránícím ji před prachem a špínou z chodidel. Nejvyšší čas odsud vypadnout, říkal jsem si v duchu. Matčino rádio hrálo. Hrálo už od začátku války, rádio s bateriemi značky Rayovac, které vydrží deset tisíc let. Bylo zabalené do laciného zeleného igelitu, děravého a upatlaného od prstů špinavých od vaření a kolem knoflíků po straně do něj pronikala špína. Ale ty melancholické písně zpěvačky Fairúz, které se z něho neustále linuly, nezastavilo nic. 

Nechtěl jsem utíkat před válkou. Prchal jsem před Fairúz, tou provařenou hvězdou. 

Přišlo léto a horko. Země žhnula pod nízko zavěšeným sluncem, které rozpalovalo střechu i byt. Dole pod bílým oknem se po úzkých uličkách nonšalantně procházely křesťanské kočky, ale před černě oděným knězem se ani nekřižovaly, ani neklekaly. Auta byla zaparkovaná po obou stranách ulice, drala se na chodníky a překážela vyčerpaným, přidušeným chodcům, jejichž znavené nohy i ztrhané tváře s každým dalším krokem, s každým dalším šťouchancem v jejich ubohém životě proklínaly a obviňovaly Ameriku. 

Horko se snášelo, bomby padaly a mlátičky předbíhaly dlouhé fronty na chleba, kradly jídlo slabším, šikanovaly pekaře a osahávaly jeho dceru. Mlátičky ve frontách nečekají nikdy. 

George zatroubil. 

Černý mrtvolný dým z jeho motorky vyšplhal k oknu a do pokoje vnikl její bublavý hluk. Scházel jsem ze schodů a cestou proklínal Fairúz: To její kvílení mi dělá ze života nejhorší peklo.