Rozhodně to nebylo fádních dvanáct měsíců. Po dlouhé odmlce se vrátili autoři, kteří svého času patřili k tomu nejlepšímu, co původní literatura nabízí. Na prvním místě myslím na Zuzanu Brabcovou. Tucet let po Roku perel, úchvatném románu o ženě středního věku, kterou strhla láska, je tu tato spisovatelka zpět, tentokrát s úplně jiným textem: metaforickou, kaleidoskopickou kompozicí o troskách, z nichž se člověk znovu sbírá na detoxu psychiatrické léčebny. Jmenuje se Stropy a je to znovu próza ve velkém stylu klasické české postmoderny.

Za nejlepší prozaické dílo roku osobně pokládám Rybí krev Jiřího Hájíčka. Na první pohled píše tento autor jednoduchou, realistickou prózu, prostým, nemetaforickým stylem. A přesto jsou tu silné symboly a někde pod hladinou to u Hájíčka drhne a mluví: snad jako jediný spisovatel dokáže vyprávět o dobově příznačných, sociálně typických životních drahách dnešních obyvatel Česka způsobem, který lidem ponechává jejich složitost, mravní naléhavost. Jak už naznačuje zvlášť každé ze slov tvořících titul románu, ve své letošní knize vypráví o nejrůznějších způsobech mlčení, které je destruktivní pro rodinu, obec i stát (Rybí), a zároveň o tom, co lidi nakonec vrací k sobě: o lásce (krev).

Z výborných básnických knih posledních dvanácti měsíců není třeba upozorňovat na sbírku Darmata Petra Hrušky, pátou sbírku autora, jenž svými ikonickými výjevy z rodinného života reprezentuje ten proud dnešního českého literárního umění, který si nechce hrát, ale znovu a znovu svědčit o dramatické žízni člověka po smysluplné existenci. Skvělou sbírku vydal také Milan Děžinský (Tajný život). Biografickým impulzem má blízko k Hruškovi, ale tam, kde Hruška vše obnažuje na kost, Děžinský se vrací k poezii krásné mnoha dobře zvládnutými lyrickými rejstříky.

K dynamice literárního života poslední doby patří také politizace, k níž v literatuře došlo se zpožděním po vizuálním umění nebo divadle. Nejenže svůj už druhý pamflet nesený protikorupčním lidovým hněvem napsal Michal Viewegh, po letech se také objevuje antisystémová satira (Milan Kozelka) nebo literární experimenty na téma politické kritiky (Kapitalistické básně, vydané pod pseudonymem Klement Václav Lakatoš).

Nedá se tedy říct, že by se v české literatuře nic neudálo - alespoň co se týče vlastní tvorby. Pokud jde o to ostatní, vše se vyvíjí podle očekávání: veřejnost je fascinována e-knihami, ale ty zatím nic neznamenají, na knižním trhu klesá počet vydávaných titulů, zatímco ceny knih minoritních žánrů dramaticky rostou, ministerstvo kultury škrtá, jak to jde, a Obec spisovatelů v čele s režisérem Magnuskem dál předstírá, že stále ještě existuje - a nedejbože že i reprezentuje spisovatelský stav.

Pavel Janáček
Autor je literární vědec, ředitel Ústavu pro českou literaturu AV ČR.


Kdysi dávno jsem si myslel, že jsou roky, ve kterých vyjde více dobrých knih než v jiných letech. Dnes to vidím odlišně. Jsou roky, kdy já sám jsem náruživým a okouzleným čtenářem, a pak takové, kdy jsem čtenářem, řekněme, línějším. Letos jsem četl, až se za mnou prášilo. Proto tedy v roce 2012 u nás vyšlo velké množství opravdu dobrých knih.

Kdybych měl z toho množství vybrat jedinou, byly by to asi Povídky Jana Zábrany. Je dobře, že mluvíme o důležitých knihách a podnětných autorech, ale já bych se přece jen raději zaměřil na kvalitní nakladatele - ti jsou totiž někdy veřejnosti trochu zatajováni, a jejich práce přitom bývá podobně kreativní jako autora samého. Fascinuje mě například Dauphin či Za tratí, kde na koleně a s mizivou ekonomickou rezonancí vzniká literatura pro budoucnost - letos například Práce s mraky Michala Maršálka či Askiburgion Petra Rákose. Potěšil mě Host, který nezdegeneroval vydáváním všech možných skandinávských detektivek, a dokázal zvládnout takový počin, jakým je vydání trojsvazkového Díla Jana Balabána. A říkám si, že dělat dobrou literaturu navzdory finančnímu úspěchu vyžaduje podobnou zarputilost, jako ji dělat navzdory ekonomickému neúspěchu.

Ostatně si nemyslím, že česky psané literatuře chybí v první řadě peníze - ačkoliv hru o vyšší DPH pro knihy pokládám za ostudnou. Dokonce si nemyslím, že by naší literatuře chyběla invence či odvaha. O rozšiřování nových technologií nemluvě. České literatuře chybí zejména kritické prostředí, které by ji bylo schopno reflektovat a nabízet zpětnou vazbu. Díkybohu za Host, A2, iLiteraturu.cz, Bozo.cz a další. Ale v mainstreamových médiích prostor věnovaný kvalitní a systematické reflexi literárních aktivit velmi často úplně chybí. Věřím, že v Hospodářkách takový koutek pozitivní deviace přežije, a třeba se ještě rozšíří. Zasloužila by si to literatura i Hospodářky.

Aleš Palán
Autor je novinář a spisovatel.


Jako asi žádný čtenář nedělím knihy na ty letošní, loňské nebo na ty zpřed čtvrtstoletí. Snažím se udržovat ve čtenářské kondici a v pestrosti. Knih je tolik, že nestíhám, asi jako mnozí. Tuhle jsem si dokonce spočítal, že v ideálním případě jich do konce života přečtu už tak maximálně 2000, takže jak je vidět, je třeba si dobře vybírat, není čas na voloviny. Těch vychází opravdu hodně. Někdy se potkám s názorem, že prý "je jedno, co se čte, hlavně že se vůbec čte". Tak to tedy ne.

Pokud ale k letošním knihám, které se objevily v českých knihkupectvích, tak zážitkem pro mě bylo: znovuvydání knihy Forresta Cartera Odvedu vás do Sierry Madre, lidsky strhující příběh apačského náčelníka Geronima, kniha o hudbě 20. století Zbývá jen hluk od amerického znalce Alexe Rosse, pochopitelně Vnější tma a Suttree od Cormaca McCarthyho, protože lepšího současného spisovatele pro sebe neznám, sborník česko-slovenských surrealistů z let 1990-2011 Jiný vzduch, radikální dikce Neviditelného výboru a jeho knihy Vzpoura přichází, konečně objevení si pro sebe Irvina D. Yaloma a jeho psychoterapeutické beletrie otázek, jak ji předvedl třeba v knize Problém Spinoza, amatérské povrtávání se v textech o současné fyzice a astronomii, kde nejlepší vědecké mozky mluví o věcech, které nutí úplně přeskládat vnímání světa a sebe, což se dá najít třeba v knize Skrytá realita Briana Greena, a z české beletrie rozhodně Petra Hůlová a její Čechy, země zaslíbená, protože má styl a schopnost dívat se na naši současnost jako málokdo, a třeba dost neviditelná, ale pozoruhodná kniha Básníka Ticha Obchodník s nocí, narcis a netopýr. A to jsou na stolku ve frontě další, třeba Balabánovy svazky Publicistika a hry.

Jasně že jsou i čtenářská zklamání, ale jejich podstatou je, že mi kniha prostě nesedí, že jsem si špatně vybral, že jsem sedl na lep nějakému promožvástu. Co je horší, je kulturní pitomost lidí, kteří nejenže peníze kultuře berou a zvyšují jí daně, ale ještě se tváří, kdovíjak nejsou na úrovni. Nikdy jsem nepochopil, jak takoví lidé můžou předávat nějaké kulturní ceny a jak si je od nich někdo může brát. Třeba na televizním předávání Magnesie Litery bych rád aspoň jednou slyšel, jak je lidi z branže zostra vypískají. A metál dají takovým lidem, jako jsou knihkupci z pražského knihkupectví Ostrov Vláďa Šebek a Martina Hrušková nebo úhelný kámen distribuce dobrých knížek Bobeš Vejrosta z Kosmasu.

Tomáš Weiss
Autor je obchodník s knihami.


Komiks si v Česku už pár let lebedí. Stal se důležitou a respektovanou součástí trhu, což ostatně dokazují i tyto řádky. Protože se už etabloval jako samostatné, moderní médium, nastal čas, aby se obracel do historie, ke svým kořenům. Mezi publikace roku tak patří Signály z neznáma, kniha, která v tematických kapitolách dává dějinám českého komiksu dobový kontext. Obsahem i úpravou se jedná o černo-oranžovou cihlu, která může podepřít sebevědomou pozici komiksu v rámci české kultury. Teorii doplnila také praktická ukázka: soubor Nezbedné komiksy od průkopnického Josefa Lady, v němž najdeme i přes sto let staré příhody, díky nimž můžeme porovnat, jak na začátku 20. století obstál tuzemský komiks vedle děl ze západní Evropy nebo Spojených států. Jako zásadní se jeví grafická úprava a pečlivost nakladatelství Albatros. Taková kniha vyrovnává (a leckdy i předčí) úroveň archivních souborů, jaké jsou momentálně velmi populární za oceánem. Jako by Lada listy čerstvě pokreslil.

Z autorů, kteří navazují na Ladu po sto letech, se letos dařilo Pavlu Čechovi (Velké putování Pepíka Střechy) a trojici Jiří Grus, Vojtěch Mašek a Džian Baban (Ve stínu šumavských hvozdů).

Že domácích kvalitních scenáristů není nikdy dost, potvrdily dva sci-fi příběhy: Pán času je alespoň atraktivně nakreslený a krásně vypadající artefakt, Space Trashers je bohužel dílo, u něhož lze jen doufat, že se nedostane do rukou komiksových začátečníků. On by z toho startovního zážitku mohl být nakonec i zážitek poslední.

Ze světového pohledu je velmi zajímavé jméno autora, kterého si zamilovala americká, především oborová média. Snad nikdo jiný jim letos nedal tolik rozhovorů. Šestadvacetiletý scenárista Aleš Kot přesídlil z Česka do USA v roce 2009 a letos tam debutoval chváleným titulem Wild Children. Na rodnou kotlinu úplně nezapomněl - k jeho napsání ho inspirovala špatná úroveň českého školství.

Lukáš Růžička
Autor je editorem art.ihned.cz a jako publicista se věnuje komiksu.


Obecně se zdá, že co se týče české prózy, byl rok 2012 docela zajímavý a pestrý. Vedle mediálně propíraných knih Michala Viewegha a Ireny Obermannové, které se však blíží více publicistice než literatuře, se objevilo mnoho výrazných prvotin všech žánrů a témat, od anglických romantiků po temnou dystopii (v pořadí podle data vydání jejich knih - Dora Čechova, Marie Michlová, Václav Holanec, Ondřej Štindl, Jaroslav Žváček). A nepřehlédnutelný román Kateřiny Tučkové Žítkovské bohyně, který dokázal oslovit i sváteční čtenáře a stal se asi nejpřekvapivějším českým bestsellerem. Dost se mi dařilo vyhýbat špatným knihám, "řadovky" Petry Hůlové, Jiřího Kratochvila nebo Miloše Urbana se mezi ně počítat nedají.

Podařilo se rychle přeložit novinky předních světových autorů - 1Q84 od Japonce Harukiho Murakamiho, Josepha Antona od Salmana Rushdieho či Muzeum nevinnosti od Orhana Pamuka, vesměs tituly, které svým autorům ostudu nedělají. Pro mne osobně byl největším objevem román Jennifer Eganové Návštěva bandy rváčů - vrstevnatý, formálně vynalézavý a přitom přinášející silný portrét několika amerických generací od sedmdesátých let. Pravda, dostal Pulitzerovu cenu, ale ne pokaždé tuto - nebo jiné ceny - získá dílo takto výrazné a konzistentní. O cenách ostatně pojednává cenná i vtipná studie Ekonomie prestiže od Jamese F. Englishe, který novátorsky vnáší pojmy z ekonomie na území literárního provozu - aniž by přitom tvorbu a nejrůznější formy jejího oceňování redukoval na zboží, jak to stále dělají naši politici.

A jenom krátce ke komiksům: konečně vyšel Nový svět, němý komiks od jednoho z momentálně nejoceňovanějších knižních ilustrátorů Shauna Tana. A také dva díly komiksového románu Jasona Lutese Berlín, což je dílo, které svým rozmachem nabírá plnohodnotnou románovou podobu a znovu v něm sugestivně ožívá již několikrát zpracované období německé výmarské republiky.

Jak se na knižním trhu podepsalo zvýšení DPH, to se ukáže až po Vánocích, které většině knihkupců (a tím i autorům a nakladatelům) přinášejí kolem poloviny celoročních tržeb. Může to změnit dosavadní špatný rok, ale také nemusí. A trh nezachraňují ani e-knihy. I když jejich podíl roste, stále je to pomaleji, než se čekalo, a jde pouze o jednotky procent z celkového objemu prodaných knih. Možná zajímavější než sledovat samotnou produkci e-knih je sledovat soupeření několika málo mladých firem, které se jejich šířením zabývají a používají na to často zcela protichůdné strategie.

Pavel Mandys
Autor je redaktorem iLiteratury.cz, organizátorem ceny Magnesia Litera.


Zda jsem si dobře početl v letos vydaných knihách? Ale ano, ovšem přihodil se mi spíš "polský čtenářský rok", takže jsem četl hodně v polštině nebo od polských autorů (asi největším čtenářským zážitkem je román Wiesława Myśliwského Na kameni kámen, ale ten vyšel už v 80. letech); dost bylo takových na pomezí fikce a faktu, několik knižních rozhovorů - ty si mě v poslední době úplně podmanily. Z těch českých knih a vydaných letos to byly hlavně tři básnické sbírky - Petr Hruška: Darmata, Miroslav Huptych: Noční linka důvěry a Martin Stöhr: Smích ze snu. Opravdu tři velmi vyzrálé opusy, dotažené básnické světy ve tvaru i sdělení.

Zklamala mě prvotina Marie Michlové Smrt Múz. Hodně se o ní mluvilo, i přítel Honza Šulc (redaktor Torstu, kde kniha vyšla) mi ji doporučoval. Ten román je ale naprosto nezvládnutý, dokonce i to zdařilé v něm nemá šanci zazářit, neboť knize chybí smysl pro míru, vypravěčské tempo... a postavy anglických romantiků, na nichž román stojí, jsou jen jakýmisi mluvícími figuranty.

A pokud jde o český knižní trh, tak jsme zažili další rok, kdy se čekalo, že se začne dít nějaké čištění a koncentrace... a ono zase nic. Tohle se ale ostatně říká už od roku 1992, takže vlastně normální stav. Ani se čtečkami a audioknihami to nevidím tak soumračně. Například e-knih se u nás neprodalo ani jedno procento ze všech knih. Prostě jsou tady nová média, nové nosiče a kniha jako klasický tištěný artefakt se s nimi začíná sžívat.

Jiří Trávníček
Autor je literární kritik a vědec, působí v Ústavu pro českou literaturu AV ČR.


Čtečky čtenářství nedrtí. Beztak tu zatím přihlížíme hlavně invazi hardwaru a obchod s texty do nich u nás ještě znatelněji nerozkvetl. Zato po zdražení knih vlivem vyšší DPH lze už o našem knižním trhu prohlásit, že počet vydaných titulů se letos sníží o třicet procent, nemluvě o počtu prodaných výtisků, a tak ministr Kalousek na nejsnáz vypsané dani nevybere plánované miliardy. Divím se, že tentýž trh, který už umí za pět měsíců dodat překlad nového laureáta Man Bookerovy ceny, za pět týdnů spíchnout portrét zatčeného hejtmana a za pět dní dárkovou publikaci o olympiádě, ještě nezkarikoval myšlenkový vesmír správce státní kasy.

Jeden z důvodů, proč si dnes nepočteme tolik nápaditého, spočívá i v tom, že se naši nakladatelé ve snaze vylepšit peněžní toky přiskřípnuté recesí honí za aktuálně nejistými bestsellery, a přitom přehlížejí světově úspěšné tituly ze 70. a 80. let. Ty snad zahučely do černé díry. Jako zlatou rybku z ní Argo a Dokořán vylovily aspoň "existenciální gordickou baladu" amerického polyhistora Douglase R. Hofstadtera Gödel, Escher, Bach. Tlustospis z roku 1979 přispěl ke snoubení literatury s hudbou a výtvarným uměním ve sférách, jež osvětlují abstrakce vyšší matematiky, a projevil nekonvenční přístup při hledání základů lidské tvořivosti. Vždyť subjektivita je druh pravdy, který stále ještě stojí za zkoumání.

Obávám se, že letošní rok bude i v české literatuře pro nejmenší patřit k méně výrazným, poněvadž tato oblast podobně jako náš film připomíná rybník, kde je hned znát, když se zrovna neozvou osvědčená jména. Ze snah tuto stojatou tůň osvěžit mě zaujala knížka Pavla Hrnčíře Plechová Mína (Meander) o vlivu vojenských misí na myšlení dětí třetího světa, sepsaná kulometnou palbou vět v absurdních zkratkách. A mezi překlady se Ransom Riggs v Sirotčinci slečny Peregrinové pro podivné děti (Jota) snaží ilustrovat fakt, že byť už všechno bylo někdy řečeno, lze to ještě inovovat formou. Obě knížky nejsou z nejidyličtějších, ale i děti vědí, že nemáme pokaždé Vánoce.

Petr Matoušek
Autor je anglista a editor dětské literatury.


Početl jsem si letos dobře? Jako každý rok. Dobrých knih vychází u nás každoročně naštěstí tolik, že jiná odpověď nepadá v úvahu. A že vlastně ani nestojí za to, jmenovat ty, co zklamaly.

Takže ty, co nezklamaly: z poezie jednak nonsensový aforista Milan Krupa (To pivo je mým topivem; Kalich), po Balabánovi a Hruškovi další velký spisovatel ze syrové Ostravy, jednak Josef Kroutvor (V kupě; Pulchra), jehož odskoky od esejistiky k verši jsou sice řídké, ale o to vydatnější, poctivější. Z prózy pak českobudějovický Jiří Hájíček, jeho Rybí krev (Host) je pro mě knihou roku - rekviem za krajinu, z níž monstrum jaderné elektrárny vyhnalo člověka. Psáno všedně a věcně, jasně a čistě, a přitom tak nehledaně...

Esejistika? Stanislav Komárek v knize Muž jako evoluční inovace? (Academia). Filozof s biologem na cestě analýzy i spekulace o krizi muže a maskulinity v současné společnosti; citlivé i cynické, závažné i zábavné. A k tomu dokumentárně-reportážní práce Miloše Doležala o "životě, kněžství a mučednické smrti" faráře Josefa Toufara (Jako bychom dnes zemřít měli; Nová tiskárna Pelhřimov), jehož vrah, brzy devadesátiletý, dodnes zdárně uniká trestu.

Komiks? Evropský potenciál znovu předvedl Jiří Grus, tentokrát ve spolupráci se scenáristickou dvojicí Mašek-Baban, a sice v chytré postmoderní hře v hlavních rolích s Boženou Němcovou a Karlem Mayem, respektive s postavami jejich literárních děl (Ve stínu šumavských hvozdů; Lipnik).

A ještě literatura pro děti a mládež: Mrakodrapy (Argo) Marky Míkové - dramaticky a dynamicky napsaná moderní pohádka/povídka, která vede hlavní hrdinku skrz různé existenciální situace k dospělosti. Vysoko nad průměrem drží tuhle knížku nejen autorčina svébytná fantazie, ale především její smysl pro hru a mystifikaci.

Dalo by se pokračovat dlouho. Třeba vybranou světovou nebo antikvární literaturou nebo ještě nevydanými rukopisy. Kdo hledá, najde. Krátkodechým zábavám typu čteček a audioknih navzdory.

Radim Kopáč
Autor je literární a výtvarný kritik, pracuje na Ministerstvu kultury ČR v samostatném oddělení literatury a knihoven.


Nemyslím, že česky psané literatuře chybí v první řadě peníze. České literatuře chybí zejména kritické prostředí, které by ji bylo schopno reflektovat a nabízet zpětnou vazbu.
Aleš Palán
novinář a spisovatel


Jeden z důvodů, proč si dnes nepočteme tolik nápaditého, spočívá i v tom, že se naši nakladatelé ve snaze vylepšit peněžní toky přiskřípnuté recesí honí za aktuálně nejistými bestsellery.
Petr Matoušek
anglista a editor



ILUSTRACE: JIŘÍ FRANTA