Ve chvíli, kdy je smrt takříkajíc za dveřmi, ocitáme se ve velkém napětí mezi zcela pochopitelnou lidskou touhou se za svým životem s nadhledem a vděčností ohlédnout, a zároveň jsme mleti v soukolí mnoha nutných i zbytečných vyšetření a zařizování, nepochopení a bolesti všeho druhu. Pokud jsme k tomu ještě starší, do autobusu vystupujeme ztěžka, vidíme jmenovky na dveřích špatně a lékař na nás naši neradostnou prognózu musí křičet tak, že ji slyší všichni na chodbě, je to celé o hodně těžší.

A pokud nás pak položí do několikalůžkového pokoje, kde před cizími lidmi chodíme na záchod, chrápeme, naříkáme a případně máme svým nejbližším říci slova na rozloučenou, je jasné, že se to nějak zašmodrchalo a konec života místo vyvrcholení se stal spíše jeho odpadkem. Když je smrt za dveřmi, sbíráme tak často hořké ovoce toho, jak důkladně jsme smrt za poslední desetiletí za dveře vystrčili…co s tím?

Vánoční aukce

Cesta domů pořádá již druhý ročník podzimní aukce výtvarného umění. Jedná se o jedinečnou příležitost seznámit se se současným českým uměním, odnést si některé z uměleckých děl s sebou domů a zároveň odejít s pocitem z dvojnásobně dobře vynaloženými penězi.


Charitativní aukce se uskuteční 22. 11. 2012 od 19 hodin v hotelu Adria v Praze na Václavském náměstí

Dražit se budou fotografie, malby a kresby, grafiky a plastiky: Online katalog

Více informací najdete na webu Cesty domů

Zkusme si udělat základní přehled, jakkoli je neradostný. Péče o nevyléčitelně nemocné a umírající lidi v České republice není dobrá. Paliativní péče není všeobecně dostupná, proto si nemůžeme volit místo, kde chceme život končit. Nedostáváme vždy potřebné a pravdivé informace o diagnóze a prognóze, pečující přátelé a příbuzní nevyléčitelně nemocných nejsou povzbuzování v tom, aby je doprovázeli, a chybí jim profesionální podpora.

Jak a kde umíráme

V ČR každoročně umírá zhruba 105 000 lidí. Asi 50-70 000 lidí potřebuje nějakou formu paliativní péče. Nikdo ale systémově nepřemýšlí o tom, co potřebují a kdo má tuto péči poskytovat, nejsou ani vytvořeny základní podmínky ve zdravotně-sociálním systému k tomu, aby mohla být paliativní péče dostupná.

Nejčastěji umíráme v akutní nemocnici (50%) a nemocnici dlouhodobé péče (15%). Doma nastává kolem 20% úmrtí, což jsou většinou nečekaná úmrtí, kdy člověk umírá před příjezdem záchranky. Pouze asi 5% úmrtí je očekávaných, tedy dá se říci, že člověk vědomě žije až do konce doma. Srovnání výzkumu veřejného mínění z roku 2011 a reality vyznívá chmurně: asi 80% lidí nechce umírat v institucích, ale téměř stejný počet z nás tam umírá. Končíme tam, protože nás tam často na poslední chvíli převezou, neboť si lidé kolem nás, rodina i praktický lékař, nevědí jinak rady. Smrt jsme zastrčili za dveře a nemáme zkušenost s tím, jak vypadá, že může být čas na konci završením života a důležitým časem i pro všechny naše blízké.

Několik mobilních hospiců se snaží kvalitní péči poskytovat, ale de facto bojují o přežití. Důvodem této situace je to, že domácí specializovanou paliativní péči VZP nechce hradit, takže se nemůže rozvíjet. V tuto chvíli mobilní hospice nemají žádnou úhradu ze zdravotního pojištění, pojišťovna to zdůvodňuje tím, že péče o pacienty v domácím prostředí je saturována ošetřovatelskými agenturami home-care. Tím ovšem je z domácí péče zcela vyloučena skupina těžce nemocných lidí na konci života, kteří bez lékaře doma být nemohou a kteří tak poslední týdny musejí trávit na akutních lůžkách nemocnic nebo v tristním prostředí LDN, většinou bez adekvátní péče a s nedostatečnou léčbou bolesti.

Co dělat?

Přesvědčovat VZP, že tuto péči potřebujeme všichni, že ji budou potřebovat i její úředníci? Těžký, ale nutný úkol. Nicméně asi každý můžeme zkusit dveře, kam jsme nepohodlné strašidlo smrt zavřeli, pokud možno otevřít. Ztratili jsme totiž tím, že jsme smrt vytěsnili ze života, mnoho potřebných zkušeností a nevíme si rady, když naši péči potřebují naši nejbližší.

Zkusme získat potřebné informace, abychom dokázali zdravotníkům být partnery. Pokud jsme zdravotníci, vzdělávat se v paliativní péči. Pokud jsme učitelé, ptát se dětí a mluvit s nimi o životě a smrti. Pokud jsme lékaři, najít dostatek času pro ty, kteří jej již mají málo. Pokud jsme rodiče, nebát se přizvat děti k péči o prarodiče, jedině tak se naučí postarat se i o nás. Pokud jsme novináři, nepřestávat se ptát.

Pokračování textu je k dispozici pouze pro platící čtenáře

Předplatitelé mají i řadu dalších výhod: nezobrazují se jim reklamy, mohou odemknout obsah kamarádům nebo prohlížet archiv.

Proč ji potřebujeme?

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě. Zároveň vám založíme uživatelský účet, abyste se mohli k článku kdykoli vrátit a nemuseli jej platit znovu. Pokud již u nás účet máte, přihlaste se.

Potřebujeme e-mailovou adresu, na kterou pošleme potvrzení o platbě.

Pokračováním nákupu berete na vědomí, že společnost Economia, a.s. bude zpracovávat vaše osobní údaje v souladu se Zásadami ochrany osobních údajů.

Vyberte si způsob platby kliknutím na požadovanou ikonu:

Platba kartou

Rychlá online platba

Připravujeme platbu, vyčkejte prosím.
Platbu nelze provést. Opakujte prosím akci později.
Newsletter

Týden v komentářích HN

Máte zájem o informace v širších souvislostech?

Zadejte Vaši e-mailovou adresu a každý pátek dopoledne od nás dostanete výběr komentářů, které se během týdne objevily na stránkách Hospodářských novin. Těšit se můžete na komentáře Petra Honzejka, předního ekonoma Tomáše Sedláčka, kardiologa Josefa Veselky a dalších. Výběr pro vás připravuje šéfeditor iHNed.cz Jan Kubita.

Přihlášením se k odběru newsletteru souhlasíte se zpracováním osobních údajů a zasíláním obchodních sdělení, více informací ZDE. Z odběru se můžete kdykoli odhlásit.

Přihlásit se k odběru