Kdyby Bob Dylan žil před třemi tisíci lety, asi by byl starozákonním prorokem. Vykladačem snů, zvěstovatelem příštích věků, oblíbeným vypravěčem a věčně se kamsi vytrácejícím podivínem.
Dylan anno 2012, kterého potkáváme na právě vydané studiové desce Tempest, je ještě komplikovanější. Neustále se vyvíjející muzikant, originální textař a dávno už samorostlá básnická instituce, pravidelně uváděná mezi kandidáty na Nobelovu cenu za literaturu a od letoška už oceněná i medailí Za zásluhy, kterou si v Bílém domě stylově vyzvedl v černých brýlích.
I když deskou Tempest už Dylan svět nezboří, v kontextu současné hudby je to pořád velkolepé dílo. Má totiž obsah i nápad.
Dobré zprávy
Po mnoha letech Dylanovi zřejmě povolila artróza kloubů. Znovu hrává na kytaru, od letoška nečekaně i na klavírní křídlo. Chuti do života má spoustu. V Bratislavě se projížděl na kole, v Liverpoolu nasedl do turistického autobusu navštěvujícího domov Johna Lennona a v New Jersey jej policisté omylem zatkli jako vandráka. V převleku chodívá hrát na kytaru před mateřskou školu, zasekl se při psaní druhého dílu knižních Letopisů a po třiceti letech prodává vlastní dům.
Něco se zjevně děje. Ani takzvaní dylanologové nedovedou vysvětlit, proč se starý bručoun - který roky nezdravil publikum, kašlal na rozhovory a nanejvýš všechny vodil za nos - najednou zničehonic usmívá lidem rovnou do očí.
Jenže to je přesně Dylan. Schopný si na třicet let něco tvrdohlavě zakázat, aby to pak v pravou chvíli porušil. Zhusta krvavé, temné písně z alba Tempest jako by říkaly: dnešní doba musí být fakt zlá, když se na nás směje už i Dylan.
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Nově všechny články v audioverzi
